Průvodce kulturou a uměním, tipy na akce a příběhy z města.
Řeka Akarçay nevysychá v moři. Vzniká ve vyšších polohách západně od města Afyonkarahisar, protéká středem města, stáčí se na východ, protéká rozsáhlou nížinou a její tok končí v jezeře Eber, které se nachází mezi městy Bolvadin a Çay.
Každý, kdo navštíví Afyonkarahisar, si na něj nejprve vzpomene díky jeho jedinečné chuti.
Někdo, kdo zná Adanu pouze díky kebabu, horku a širokým ulicím, objeví zcela odlišné město, když vystoupí jen o pár kroků od západního konce mostu Taşköprü.
Cesta z Adany směrem na sever, do oblasti Pozantı, vede k místu, kde se Turkécké hory tyčí jako obrovská zeď.
V Adaně je jídlo mnohem víc než jen jeden z jídel během dne; je to zvyk, který určuje rytmus celého dne.
Při procházce údolí Kapadokie se nevyhnutelně setkáte s malými otvory v úbočích skal, často lemovanými červenými a bílými pruhy. Nejsou to okna domů, ale vchody pro holuby.
Řeka Kızılırmak, nejdelší řeka v Turecku, protéká městem Avanos a dělí ho z východu na západ přes jeho střed. Název města i řemesla, kterými se místní živí, jsou spojené s touto řekou.
Každý, kdo poprvé navštíví Kapadokii, se ptá na stejnou otázku: Jak vznikly tyto kamenné „houby“, tyto štíhlé sloupy zakončené tmavou korunkou? Odpověď se skrývá ve dvou odlišných příbězích, které se odehrály během milionů let, nikoli v jedné události.
Řeka Sakarya a provincie Sakarya nesou stejné jméno ne náhodou. Řeka pramení v blízkosti okresu Çifteler v provincii Eskişehir, protéká rozsáhlou oblastí v centrální Anatolii, směřuje na sever a ústí do Černého moře.
Pro někoho, kdo přijíždí do Sakaryy z Istanbulu, je často prvním místem, které navštíví, nějaká restaurace nebo jídelna. Tato provincie se nachází v oblasti, kde se setkávají roviny a úrodné pláně, které jsou obohacovány sedimenty přenášenými řekou Sakarya, lesnaté horské oblasti a pobřeží Černého moře.
Když stojíte před vitrínou v Eskişehiru a pozorujete vyřezávanou scénu sběru hroznů na bílém kameni, ve skutečnosti se díváte na materiál, který se v žádném jiném místě na světě nevyskytuje v takové kvalitě.
Eskişehir je jedním z mála tureckých měst, do kterých se dá dojet vlakem a které se nejlépe poznává pěšky.
Ankara má skutečně chladné zimy. Podle měření, která provádí Generální správa meteorologie od roku 1927, je průměrná teplota v Ankaře v lednu těsně nad nulou, zatímco průměrná nejnižší teplota je pod nulou.
Jedním z faktorů, které přeměnily Ankaru na hlavní město, byla železnice. Když v posledních dnech roku 1892 dorazila železniční trať z Istanbulu, Ankara byla jen malým anatolským městem, kde se obchodovalo s vlnou a obilím.
Ankara má průměrnou nadmořskou výšku 938 metrů a město je situováno spíše v členitém terénu, mezi kopci a svahy, než v rovinaté nížině. Proto je nejjednodušší způsob, jak poznat město, vystoupat na kopec a podívat se z něj dolů.
Člověk, který žije v Ankaře, každý den několikrát projde kolem tumulů, a často si toho ani nevšimne.
Jsme zvyklí přemýšlet o Ankaře jako o městě, které není přímo spojeno s mořem nebo velkou řekou, ale ve skutečnosti bylo město založeno v nížině, kde se vody sbíhají.
Ankara, která se nachází uprostřed stepní krajiny, je město, jehož zelené plochy a vodní zdroje byly v podstatné míře vytvořeny až později, prostřednictvím plánování a usilovné práce.
Bornova je pro mnoho obyvatel Izmiru známá jako východní konec městské linky metra, a také jako oblast s vysokou koncentrací studentů a nemocnic.
Historie Izmiru je často vyprávěna skrze jména jako Smyrna, Éfés a Bergama. Tento text se zaměřuje na období před těmito významnými jmény a na okolnosti, které je obklopují.
Když se řekne Urla, většina lidí si představí přístaviště, vinice a starověké město Klazomenai. Nicméně, vnitrozemí tohoto okresu ukrývá dvě vesnice, které si samy vytvořily svou vlastní kulturu, zasazené mezi olivovníky a borovicové lesy.
Pro pěší turistiku v Izmiru nemusíte cestovat daleko.
Mnoho lidí zná Izmir díky zeleným plochám u promenády a modrou barvou zálivu. Nicméně, místa, kde obyvatelé města tráví víkendy, jsou často o něco dál od pobřeží, v obytných čtvrtích, kde skutečně žijí.
Silnice vedoucí ze Istanbulu na západ, do Edirny a na Balkán, se po staletí potýkala se stejným problémem.
