Z oblasti Yarımburgaz do oblasti Yalıköy, přes Çatalca: Hradby, výměna obyvatel a Černomoří.

Začínáme u jeskyně, která se nachází těsně na sever od čtvrti Altınşehir v okrese Başakşehir, poblíž silnice vedoucí z Halkalı do Altınşehir, na skalnatém úbočí. Jeskyně se otevírá v údolí Sazlıdere, přibližně jeden a půl kilometru od severního břehu jezera Küçükçekmece. Nechte vozidlo na vhodném místě a vyjděte k úpatí kopce. Nejprve se podívejte na celkový vzhled jeskyně. Skála, ze které je jeskyně vyhloubena, je tvořena vápencem z období eocénu, a samotnou jeskyni vytvořila podzemní voda, která tímto kamenem protékala. Uvidíte dva vstupy v různých výškách. Horní vstup vede do široké síně, která je součástí "Horní jeskyně". Dolní vstup je vstup do "Dolní jeskyně", což je dlouhý tunel, který se vine hluboko do skály. Podle záznamů projektu "Archeologická místa Turecka" se dolní tunel po přibližně dvou stech čtyřiceti metrech rozděluje a jedna z větví se zužuje a končí. V této lokalitě se nesnažte vstoupit do jeskyně, protože oblast byla v roce 2001 vyhlášena jako archeologicky a přírodně chráněná zóna. Skutečná hodnota této návštěvy spočívá v tom, že se zastavíte před vstupem a zamyslíte se nad tím, proč je toto místo tak důležité. Jeskyně byla poprvé představena vědecké obci v polovině 19. století, první výzkumy proběhly v roce 1963 pod vedením Şevketa Azize Kansu a Kılıç Köktena. V roce 1986 provedla Univerzita v Istanbulu záchranné výzkumy a v letech 1988 až 1990 realizovala stejná univerzita společný projekt s Kalifornskou univerzitou v Berkeley. Tyto výzkumy ukázaly, že nejstarší osídlení v jeskyni sahá až do paleolitu. V dolní části jeskyně byly nalezeny tisíce kostí medvědů jeskynních spolu s nástroji vyrobenými z křemene. V horní části jeskyně se nacházejí vrstvy z neolitu, chalcolitu a doby bronzové. Z otvorů ve stěnách je zřejmé, že horní síně byla v byzantském období upravena a sloužila jako budova. Část nálezů, které byly zde nalezeny, je dnes vystavena v Istanbulských archeologických muzeích. Pro fotografování je nejlepší využít měkké ranní světlo, protože vstupy směřují na jih, do údolí. Od vstupu se podívejte dolů, do údolí Sazlıdere a směrem k jezeru; zjistíte, že krajina, kterou viděl prehistorický člověk, je dnes obklopena obytnými budovami. Kvůli nedostatku stínu v okolí jeskyně si vezměte s

K přírodní rezervaci Şamlar se dostanete po trase, která vede přes čtvrti Kayabaşı a vesnici Şamlar a spojuje starou silnici do Edirnu s obcí Arnavutköy. Podle informací obecního úřadu Başakşehir, když se přibližujete k obci Arnavutköy po silnici Gaziosmanpaşa, odbočte doleva na asfaltovou cestu u místa zvaného Nokta, která vás dovede k rezervaci. Rezervace má šest vstupních bran; ačkoli adresa v záznamech obecního úřadu a okresního úřadu uvádí Başakşehir, některé z bran se nacházejí blízko hranic obce Arnavutköy. Tato oblast je od 11. července 2011 zapsána v seznamu Ministerstva zemědělství a lesnictví jako přírodní rezervace. Po vstupu vás okamžitě zaujmou rozlehlé pláně pod piniemi. Na těchto pláních jsou umístěny ukazatele, dřevěné piknikové stoly, dětské hřiště, toalety a umyvadla. Místo pikniku doporučujeme krátkou procházku po lese. Sledujte značené stezky, sestupte mezi borovice směrem k údolí a sledujte zvuk vody. Historickou památkou v areálu je přehrada Şamlar, která se nachází na řece Şamlar, jednom z největších přítoků řeky Sazlıdere. Podle záznamů okresního úřadu byla přehrada postavena v období vlády sultána II. Mahmuda, v letech 1826 až 1828. Její výška je o něco více než deset metrů, šířka vrcholu je dvanáct metrů a šířka základny přesahuje patnáct metrů. Zastavte se před přehradou a pozorujte, jak se její tělo rozšiřuje směrem k základně; tloušťka zdi, která zadržuje vodu, se postupně zvyšuje. V období Osmanské říše byla značná část vody v Istanbulu zadržována právě takovými přehradami a následně přiváděna do města. Proto Şamlar, po jeskyni, představuje druhou vrstvu v čase v této trase a symbolizuje vztah města s vodou. Na webových stránkách obce se uvádí, že v lese žijí divoká zvířata, jako jsou lišky a jestřábi; při procházce sledujte stromy. Pro fotografii se pokuste vyfotit tělo přehrady z boku, od řeky, a zachytit odraz vody. O víkendech je oblast plná rodin a skupin, takže dopoledne je zde klidnější. Pravidla pro rozdělávání ohně a grilování v areálu závisí na správci; dodržujte vývěsky a odneste svůj odpad s sebou. Udělejte si krátkou přestávku ve stínu a napijte se, protože další zastávka vyžaduje delší jízdu. Na webových stránkách obce se uvádí, že kromě borovic v tomto lese roste mnoho dalších druhů stromů. Şamlar byla spolu s mnoha dalšími přírodními rezervacemi v Istanbulu vyhlášena ve stejný den; pátá zast

Nejlépe zachovalé úseky hradeb se nacházejí v severní, lesnaté oblasti Çatalca, v okolí Karacaköy. Anglická verze Wikipedie uvádí místa, kde jsou pozůstatky viditelné: křižovatku Gümüşpınar v Karacaköy, Hisartepe v Yalıköy, Pınarca v İhsaniye a vesnici Kurfallı. V této lokalitě se zaměřte na lesní část v blízkosti Karacaköy, protože zde jsou hradby nejlépe zachovány. Nechte auto na bezpečném místě u cesty a krátkou procházkou se přibližte k hradbě. Nejprve se podívejte na průřez hradby; turecké zdroje uvádějí, že vnější strany byly obloženy opracovanými kameny, zatímco vnitřek byl vyplněn sutinami a maltou. Použití různých materiálů a technik je považováno za stopu po opravách, které byly provedeny v následujících staletích. Zdrojové údaje o tloušťce hradby uvádějí hodnoty mírně přesahující tři metry, a v zachovalé části byla naměřena výška přes pět metrů. Hradby nesou jméno byzantského císaře Anastase I. a předpokládá se, že byly postaveny nebo zrekonstruovány v letech 507 až 512. Anglické zdroje uvádějí, že existují stopy po opevnění, které existovalo již v době císařů Lea a Zenona. Hradba začínala u přístavu Evcik na pobřeží Černého moře a táhla se na západ směrem k pobřeží Marmarského moře, poblíž Silivri. Zdrojové údaje o délce hradby se pohybují mezi padesáti dvěma a padesáti šesti kilometry. V centru trasy, v blízkosti Karacaköy, se nacházelo obdélníkové vojenské tábořiště o rozměrech 250 krát 300 metrů. V zdrojích se opakovaně uvádí, že kvůli délce hradby ji bylo obtížné bránit malým počtem vojáků a že byla několikrát prolomena útoky ze západu. Evliya Çelebi ve své knize "Cestopise" píše, že je stále možné vidět věže, základy a příkopy této trasy, která se táhne od Silivri k Terkos. Projděte se po hradbě několik set metrů a všimněte si, že opracované kameny byly znovu použity v okolních vesnických stavbách; uvádí se, že více než polovina délky hradby byla tímto způsobem odstraněna. Pozůstatky jsou chráněnými památkami, proto nevstupujte na hradbu a snažte se nedotýkat kamenů. V lese hledejte světlo dopadající na povrch hradby z boku, abyste mohli pořídit fotografie. V lesních cestách může být po dešti bláto, proto je vhodné mít na nohou boty. Při průchodu oblastmi, kde se pasou zvířata, nechte brány otevřené. Zdroje uvádějí, že podél

Muzeum Výměn se nachází v centru Çatalca, v čtvrti Kaleiçi, v blízkosti náměstí. Podle informací nadace Lozan Mübadilleri se muzeum skládá ze tří částí: hlavní budovy, náměstí Výměn a kulturního centra. Návštěvu začněte na malém náměstí a podívejte se na fasádu hlavní budovy. Podle informací nadace se uvádí, že budova byla v letech 1913 až 1923 využívána řeckým podnikatelem jako obchodní prostor. Po výměně přešla do státního majetku, stala se pobočkou Ziraat Bankası, v roce 1961 byla prodána a po určitou dobu sloužila jako kurz šití. V roce 1967 ji koupila rodina Ölçer a o mnoho let později ji darovala nadaci, která ji upravila na muzeum. Projekt rekonstrukce byl připraven architekty nadace a muzeum bylo založeno společně s obecním úřadem Çatalca v rámci programu Istanbul 2010, Evropské hlavní město kultury. Muzeum bylo otevřeno 20. prosince 2010 a je považováno za první muzeum v Turecku zaměřené na téma migrace. Uvnitř se projděte vitrínami a začněte s textilními výrobky. Velkou část kolekce tvoří ručně tkané prostěradla, závěsy s vyšívanými motivy, povlaky na polštáře a ubrusy. V hudební sekci je vystavena ud, mandolína a notový sešit od skladatele Faize Kapancıho, který se narodil v Soluni. Mezi kuchyňským náčiním a domácími potřebami jsou měděné pánve, tácky, hliněné nádoby, železné žehličky a plynové lampy. V sekci fotografií a dokumentů zaujme fotoaparát, který používal Hamza Rüstem Bey, jeden z prvních fotografů na Krébě. V této sekci jsou také žádosti o likvidaci majetku od osob, které se účastnily výměny, a mapy z období Osmanské říše. Katalog kulturního dědictví uvádí, že v muzeu jsou společně vystaveny etnografické předměty, které zanechali Řekové, kteří opustili Çatalca, a předměty, které přivezli Řekové, kteří se do oblasti přistěhovali. Tato oboustranná prezentace proměňuje muzeum z příběhu o válce v příběh rodin, které byly nuceny opustit své domovy. Věnujte čas čtení malých štítků u předmětů; většina z nich obsahuje jméno rodiny a místo, odkud pocházela. Muzeum je zavřeno v pondělí, otevírací doba ve zbývající dny je k dispozici na webových stránkách nadace. Po návštěvě muzea se projděte úzkými uličkami čtvrti Kaleiçi; podle Wikipedie byla tato čtvrť jediným místem, které přežilo požár během Balkánských válek. Portál kultury uvádí, že v muzeu jsou vystaveny oděvní před

Čilingoz Přírodní rezervace se nachází v oblasti Çatalca, na pobřeží Černého moře, v zátoce severně od Binkılıç. Podle anglické Wikipedie se do parku lze dostat dvěma směry: z jihu přes Binkılıç po lesní cestě, nebo z východu podél trasy Terkos Gölü, Ormanlı, Karacaköy a Yalıköy. Z Yalıköy je do parku přibližně deset kilometrů. Park je od 11. července 2011 zapsán jako přírodní rezervace v seznamu organizace Doğa Koruma ve Milli Parklar Genel Müdürlüğü. Vzhledem k bohaté fauně a flóře byla oblast v roce 2005 vyhlášena chráněnou oblastí pro divokou zvěř, a proto je zde lov trvale zakázán. Po příjezdu zaparkujte vozidlo a nejdříve se projděte k pláži, abyste se seznámili s okolím. Severně od zátoky se táhne pláž o délce dvanáct set metrů, pokrytá jemným pískem. Řeka Çilingoz teče na sever a ústí do moře úzkým písečným ústím, za kterým se nachází rozsáhlá jezerní plocha obklopená rákosím. Největší výhodou tohoto místa je, že v krátké vzdálenosti se nachází les, řeka, jezero a moře. Projděte se od pláže k ústí řeky a pozorujte místo, kde se sladká voda mísí se slanou. Poté se tiše poseďte na břehu jezerní plochy; v parku se vyskytují ptáci jako kachny, volavky, jestřábi a dřípatci. Když přejdete k okraji lesa, uvidíte východní buk, hrušku, jasan a dub, a pod nimi růže, vavřín, myrt a ořech. Rostliny rostoucí na písčitém povrchu tvoří samostatnou komunitu; dbejte na to, abyste nepoužívali písečné duny jako cestu. Srázy a skalní útvary po obou stranách zátoky poskytují dobrý rámec pro fotografování; odpolední světlo dopadá na moře. Park se využívá pro kempování, rybaření, turistiku a piknik; aktuální informace o podmínkách vstupu a kempování získejte před návštěvou z oficiálních zdrojů, protože se mohou měnit v závislosti na ročním období. Pokud se chcete koupat v moři, dělejte to pouze za klidného počasí a v blízkosti pobřeží. V Černém moři se může rychle objevit silný vítr a vlny, a proudy se mohou stát nebezpečnými. Na tomto místě jsme strávili dvě hodiny, protože procházka po pláži, prohlídka ústí řeky a okraje lesa zabere dost času, pokud se nespěchá. Vezměte si s sebou veškerý odpad a nerušte ptáky, kteří si budují hnízda na břehu rákosí. Podle Wikipedie v pobřežních vodách žijí sardinky, sleď, chobot

Poslední zastávkou trasy je Yalıköy, jedno z nejvzdálenějších pobřežních sídel v Thrákii, části Turecka, a jeho staré jméno je Podima. Vesnice je situována na pobřeží, obklopená lesy, které jsou pokračováním pohoří Istranca, a to ze tří stran. Podle anglické Wikipedie se v minulosti zde nacházelo řecké město, a v roce 1923, během výměny obyvatelstva, se sem přistěhovalo asi šedesát tureckých rodin z Řecka, které obsadily opuštěné domy. Příběh, který jste si dopoledne četli v muzeu, se tak zde oživuje v reálných uličkách vesnice. Nechte auto ve vesnici a projděte se k pláži. Nejprve se podívejte, jak dlouhá je. Podle jedné zpravodajské agentury se pláž táhne přibližně dvanáct kilometrů. Na pláži se nacházejí barevné oblázky, které jsou formovány vlnami a nazývají se "oblázky z Podimy". Stejný zdroj uvádí, že tyto oblázky byly v minulosti tříděny podle barvy a velikosti a transportovány do Istanbulu, kde byly používány k obkládání zahrad a nádvoří domů a paláců. Písek v této oblasti má také ekonomickou hodnotu; podle Wikipedie jej státní správa vodohospodářství používá při úpravě vody. Hlavními zdroji obživy vesnice jsou lesnictví a rybolov. Na této zastávce doporučujeme spíše dlouhou procházku po pobřeží než koupání. Projděte se po pláži, sledujte, jak vlny narážejí na pobřeží, a vnímejte změny větru. Začátek a konec léta jsou nejklidnější období na pobřeží, a při západu slunce vytváří světlo na písku dlouhé stíny. Pokud se chcete koupat, vyhněte se silnému větru a koupejte se blízko pobřeží, protože moře v některých místech náhle zhlubne. V oblasti Hisartepe ve Yalıköy se nacházejí i pozůstatky hradeb Anastasiuse; pokud vám zbude čas, představte si, jak hradby končily u moře. Tím si uvědomíte, jak blízko Černého moře končí zeď, kterou jste viděli dopoledne v lese. Podle Wikipedie má tato oblast v roce 2022 1484 obyvatel. Zpravodajská agentura uvádí, že místní obyvatelé se chlubí jemným pískem, který se táhne do moře. Také se uvádí, že v nedalekém zařízení se těží křemík jako surovina pro sklářský průmysl. Neberte si oblázky z pláže, protože právě tyto kameny chrání charakter pobřeží. Cesta zpět vede lesem a v noci vyžaduje pozornost, takže po sledování západu slunce se vraťte na cestu co nejdříve. Z Yalıköy je také autobusové spojení do centra Ç