Anastasius Suru (Uzun Duvar)

Anastasiovy hradby byly dlouhou obrannou linií, která se táhla od Černého moře k Marmarskému moři a měla za úkol chránit Istanbul před útoky ze směru Thrákie. Autoři z 6. století a pozdější zdroje jí říkaly "Dlouhé hradby". Název "Anastasiovy" pochází od byzantského císaře Anastase I., který vládl v letech 491 až 518. Podle zdrojů císař nechal hradby postavit nebo zrekonstruovat v letech 507 až 512; správa okresu Çatalca uvádí roky 507 až 511. Anglické zdroje také zmiňují, že existují stopy opevnění na této linii již v době císaře Lea I. v roce 469 a za vlády Zenona v roce 478. Podle Prokopia, který psal v 6. století, byly hradby postaveny přibližně 65 kilometrů od města, byly velmi dlouhé, ale kvůli rychlé výstavbě nebyly dostatečně pevné a vyžadovaly velkou vojenskou posádku. Ohledně délky hradeb se zdroje rozcházejí. Anglická Wikipedie uvádí, že původní délka byla přibližně 56 kilometrů. Výpočet Feriduna Dirimtekinova uvádí přibližně 52 kilometrů. Správa okresu Çatalca uvádí délku 45 kilometrů a zdůrazňuje, že 22 kilometrů z této délky je dodnes zachováno. Hradby začínaly na pobřeží Černého moře v oblasti zvané Evcik İskelesi, krátce se táhly na západ a poté se stočily na jihozápad směrem k Hisartepe. Odtud procházely v blízkosti Karacaköy, překračovaly několik potoků a klesaly na jih podél silnice mezi Kurfallı a Gümüşpınar. Trasa, která procházela Kurfallı, pokračovala západně od vesnice Fener a dosáhla pobřeží Marmarského moře západně od Silivri, v oblasti zvané Karınca Burnu. Anglické zdroje uvádějí, že pozůstatky lze dnes vidět v oblasti Gümüşpınar u křižovatky v Karacaköy, na Hisartepe v Yalıköy, v Pınarca v İhsaniye a ve vesnici Kurfallı. Šířka hradeb byla 3,3 metru a výška přes 5 metrů. Vnější povrchy byly obloženy opracovanými kameny, zatímco vnitřek byl vyplněn sutinami vázanými maltou. V některých místech jsou patrné odlišné techniky a materiály, což je považováno za stopy oprav provedených v pozdějších obdobích. Na trase se nacházely věže, brány, pevnosti, příkopy a vojenská cesta. Vzhledem k tomu, že na hradbách nebylo možné neustále držet vojáky, za nimi byly vybudovány kasárny a tábory; tábor v blízkosti Karacaköy měl rozměry přibližně 250 metrů na 300 metr Podle některých zdrojů byla tato stavba opuštěna ve století, zatímco jiné turecké zdroje uvádějí, že opravy pokračovaly až do 10. nebo 11. století. Během staletí byly velké části kamenů využity při stavbě nových budov v okolních vesnicích. Evliya Çelebi ve své knize "Cestopise" popisuje, že od Silivri až po Terkos jsou stále patrné zdi, základy a příkopy, a že budovy v okolních vesnicích, jako jsou karavanserai a charitativní instituce, byly postaveny z kamenů těchto zdí. Brána, která byla v roce 1898 v dobrém stavu podle německého badatele Schuchhardta, později zmizela. Nejlépe zachovaná část zdi se dnes nachází v severní lesní oblasti. Prohlídka zdi vyžaduje plánovanou cestu, protože většina ruin se nachází v lese a jsou vzdáleny od vesnických cest. Nejlepší výchozí bod, jak naznačují zdroje, je oblast Karacaköy a Gümüşpınar. Zde je možné sledovat stranu zdi, která je postavena z velkých opracovaných kamenů, i když je částečně zakrytá vegetací. Je důležité si uvědomit, že ruiny jsou historickou památkou, kterou je třeba chránit, a proto by se nemělo lézt na zeď ani poškozovat kameny. Je možné dojet autobusem do centra Çatalca a odtud využít linky do vesnic, ale k dosažení ruin je často nutné použít vozidlo a jít pěšky. Pro návštěvu lesní části je vhodné nosit uzavřenou obuv, vzít si vodu a offline mapu, a také si obléct dlouhé kalhoty, které ochrání před trnitými keři. Vodní kanály Kurşun Germe a Ballı Germe, o kterých mluví úřad, se také nacházejí v blízkosti Gümüşpınar a lze je vidět v této oblasti. Na severu se nacházejí pláže Yalıköy a Çilingoz u Černého moře, které jsou blízko pobřeží, kde se zeď setkávala s mořem.