Tři zastávky mimo stanici Sur, od stanice Kağıthane do stanice Kazlıçeşme.

Metro linky M7, stanice Kağıthane je přímo postavena nad řekou Kağıthane. Prvním krokem při návštěvě této stanice je tedy vystoupit a podívat se na řeku. Tato řeka, která v byzantské době nesla jméno Barbysos, se vlévá do Zlatého rohu a celá historie Sadabadu se odehrává podél jejích břehů. Po vystoupení ze stanice se vydejte podél řeky, směrem po proudu, tedy na jihozápad. Tato procházka, která trvá přibližně jeden kilometr, vám ukáže, jak vypadala oblast v období Tulipánové éry, kdy zde stály řady vil. Během procházky věnujte pozornost řece, protože v roce 1722 byla tato část řeky vyčištěna a obklopena rovnými břehy, čímž se proměnila v kanál zvaný Cedvel-i Sim, neboli Stříbrná řeka. Záznamy uvádějí, že mramor pro tento kanál byl dovezen z paláce Kulelibahçe v Čengelköyi. Podél kanálu se nacházely hráze, vodopády a mramorové bazény; voda z těchto vodopádů se sbírala v bazénech. Sultan III. Ahmed nařídil, aby byly z hor Yoros dovezeny stovky stromů – platany, lísny, habry, jablone a kaštany – a zasazeny do této zahrady. Na konci procházky se dostanete k dnešní budově obecního úřadu v Kağıthane, což je původní místo paláce Sadabad. Je důležité si uvědomit, že v tomto místě se postupně nacházelo několik paláců. První palác byl postaven v roce 1722 pod dohledem Damat İbrahim Paşa a básníci mu dali jméno Sadabad, což znamená šťastné a prosperující místo. Během povstání Patrona Halil v roce 1730 byly okolní vily zpustošeny a zničeny; Sultan I. Mahmud zabránil spálení paláce, ale nemohl zabránit jeho zničení. Sultan II. Mahmud nechal v roce 1809 zchátralý palác zbourat a nechal ho znovu postavit architektovi Krikor Amira Balyanovi. Sultan Abdülaziz nechal v letech 1862-1863 postavit třetí palác, zvaný Çağlayan Kasrı, na místě druhého paláce, a to architekty Sarkisem a Agopem Balyany. Podle informací z úřadu v Kağıthane byl palác v roce 1943 zbourán a na jeho místě byla v roce 1952 postavena vojenská škola. Tato budova se dnes používá jako obecní úřad. Podle článku na Wikipedii lze v blízkosti obecního úřadu vidět několik pozůstatků paláce, které jsou vystaveny jako venkovní expozice; prohledejte okolí a hledejte tyto kamenné fragmenty. V této oblasti se nachází také mešita Sadabad, která je známá také jako mešita Aziziye, protože byla v období vlády Abdülazize Pro nejlepší snímek se postavte na mostech nad řekou a foťte ve směru toku vody; ranní světlo zjemní vzhled břehu řeky. Po asi hodině procházky se přesuňte metrem M7 do oblasti Mecidiyeköy a poté pokračujte metrem M2 a přestupte na linku M1A, abyste se dostali do oblasti Davutpaşa. Zdroj: TDV Islámská encyklopedie, Sadabad a Kağıthane; Úřad oblasti Kağıthane, Paláce Sadabad; Wikipedie, První palác Sadabad.

Linka metra M1A, stanice Davutpaşa-YTÜ se nachází na straně Güngören a je vzdálená přibližně půl kilometru od Otağ-ı Hümayun. Vystupte ze stanice a zamiřte ke kampusu Technické univerzity Yıldız v Davutpaşa. U vchodu se řiďte pokyny bezpečnostních pracovníků. Plošina, na které se kampus nachází, je v osmanských zdrojích označována jako "Davutpaşa saha" a je pojmenována po Koca Davud Paša, vizírovi sultána Bayezida II. Byla to zde, kde se armáda shromažďovala před západními taženími a kde se ubytovávala; pokud sultán se nezúčastnil tažení, armádu zde rozloučil a po návratu zde vítal. Při přiblížení k budově se nejprve podívejte na její objem, protože TDV (Turecká encyklopedie) ji popisuje jako dvoupatrovou stavbu z opracovaného kamene. Vstupní verandy na západní straně jsou chráněny špičatými oblouky, které spočívají na jednom sloupku, a nad nimi jsou terasy. Encyklopedie zdůrazňuje, že z teras se otevírá rozlehlý výhled na východ; dnes je tento výhled zastíněn městskou strukturou, ale směr pohledu se nezměnil. Pokud je možné vstoupit do budovy, věnujte pozornost čtvercové hale v přízemí; tato místnost, jejíž každá strana přesahuje deset metrů, je zaklenuta křížovou klenbou. Vstupní stěna tohoto patra obsahuje pec a fontánu s veršem napsaným sultánem Ahmedem I. pod pseudonymem Bahti. Velká hala v horním patře je zaklenuta kopulí o průměru přibližně deset metrů, která je podepřena pandanty. Okna uspořádaná ve dvou řadách zajišťují dostatek světla v obou patrech; uvnitř sledujte, jak světlo odráží od kamenných povrchů. Zdroje se liší v popisech historie budovy. Tradiční vyprávění připisuje vznik budovy patnáctému století, zatímco TDV uvádí, že současná stavba byla postavena architektem Dalgıç Ahmed Ağa v době vlády sultána Mehmeda III. a dokončena za vlády sultána Ahmeda I., a to na základě archivního dokumentu. V dokumentu z roku 1603 se uvádí, že pro tuto budovu se mělo doplnit chybějící keramické obklady z Izniku. Největší rozkvět paláce nastal za vlády sultána Mehmeda IV., který byl známý svou vášní pro lov, a v té době bylo v jeho okolí postaveno mnoho dalších budov. Encyklopedie zmiňuje kameny pro měření vzdálenosti, které se nacházely na ploše před palácem a které sloužily k tomu, aby sultánové Mehmed III. a Ahmed I. zde stříleli. Při procházce po areálu kampusu si můžete všimnout starých kamenů. V devatenáctém století, Zdroj: Islamská encyklopedie TDV, Palác Davud Paša; Obec Esenler, Historie Esenler; Wikipedie, Otağ-ı Hümayun.

Metro stanice Bahçelievler se nachází u dálnice D-100; vila je severovýchodně od stanice, v pěší vzdálenosti necelý kilometr. Vaším cílem je park vedle obecního úřadu a úřadu okresního hejtmana, protože vila se nachází v areálu, který byl obcí přeměněn na park. Když vstoupíte do parku, nejprve se podívejte na bazén, ne na budovu, protože to, co odlišuje tuto vilu od podobných staveb v Istanbulu, je bazén, ve kterém se nachází. Podle článku Hamzy Gündoğdu, který byl publikován v časopise DergiPark, má bazén přibližně rozměry 25 krát 20 metrů a hloubku 1,5 metru. Samotná vila je umístěna uprostřed tohoto bazénu a zabírá obdélníkovou plochu o rozměrech přibližně 13 krát 20 metrů. Terén má sklon od východu na západ, takže zeď bazénu je na východě blízko země, zatímco na západě se mění v opěrnou zeď, která přesahuje dva metry. Přejděte na východní fasádu, kde se nachází vstup, a sledujte most, který vede nad bazénem. Vstup je tvořen dvěma oblouky a vede po schodech s zábradlími na obou stranách. Pečlivě se podívejte na nízký, vpadlý oblouk vchodu, který je vyroben z bílého a červeného mramoru, a na reliéfní nápis nad ním. Malé, šestihrané okno s mramorovou mřížkou a úzké větrací okno po levé straně od vstupu poskytují náznaky o vnitřním uspořádání budovy. Poté se přesuňte na východní stranu bazénu a hledejte tenký vodní kanál, který je jemně vyřezán do bílého mramoru. Podle Gündoğdu v místě, kde se tento kanál napojuje na bazén, se nachází malý bazén s obrysem připomínajícím mušli. Projděte se na západní stranu a podívejte se na rohy opěrné zdi; zde se nacházejí balkóny a arkády, které spočívají na kamenných konzolách. Současná střecha vily, tedy kupole na severu a klenba na jihu, je výsledkem rekonstrukce, kterou provedla Mualla Eyüboğlu v roce 1973. Během této rekonstrukce byla odstraněna věž, která byla pravděpodobně přistavena začátkem 19. století, a původní stav střechy, který je sporný, byl doplněn odhadem. Zakladatelem vily byl Siyavuş Paşa, státník, který byl odveden z okolí Kanije, vychován v Enderunu a třikrát zastával funkci velkovezíra za vlády Murada III. Encyklopedie islámské kultury uvádí, že jméno panství, které zahrnovalo i vilu Interiér paláce může být v určitých obdobích přístupný, ale i když je uzavřen, je možné si užít pobyt u bazénu a prohlédnout si budovu z různých stran, což je samo o sobě uspokojivé. Poté se vraťte na stanici Bahçelievler, nasedněte na linku M1A a pokračujte do Yenibosna. Zde nasedněte na jednu z linek İETT, které vedou do Kazlıçeşme. Zdroj: DergiPark, Některé poznámky o paláci Siyavuş Paşa; TDV İslam Ansiklopedisi, Siyavuş Paşa; Wikipedie, Palác Siyavuşpaşa.

Když dorazíte na konečnou zastávku IETT v Kazlıçeşme, nebo na stanici Kazlıçeşme, kterou využívají linky Marmaray a příměstská železnice Sirkeci-Kazlıçeşme, vaším cílem je fontána, která se nachází asi několik set metrů západně. Fontána se nachází na ulici Abay (dříve Demirhane), která dělí čtvrť Kazlıçeşme. Kdysi to byl nástěnný pramen; kvůli cestě, která se za ním otevírá, dnes vypadá jako samostatná fontána na náměstí. Nejprve se podívejte na fontánu zepředu: má obdélníkový fasáda z opracovaného kamene, orámovaná výzdobou, a v ní je nízký, špičatý oblouk. Uvnitř oblouku se nachází zrcadlo, ve kterém je nápis v turečtině, psaný kaligrafickým písmem. Podle kulturního inventáře nápis udává rok 1546 a zmiňuje, že fontánu nechala postavit osoba jménem Mehmed Bey. Předpokládá se, že Mehmed Bey zmíněný v nápisu byl učitel jménem Aşık Pir Mehmed Çelebi. Přibližte se k bílému mramoru pod nápisem; zde se nachází reliéf tlusté kachny, která dává čtvrti její jméno. Před kachnou je vyřezán větev s hvězdicovitými listy; abyste viděli detaily, musíte se přiblížit. Tento mramor je ve skutečnosti fragment z byzantské doby, datovaný pátým stoletím. Podle Wikipedie byl reliéf v roce 2002 poškozen při pokusu o krádež, a při prohlídce fragmentů se zjistilo, že mramor byl v období Osmanské říše otočen a na něj byl vyřezán reliéf. Reliéf, který vidíte dnes, je přesná kopie, kterou nechala v roce 2010 vyrobit obec Zeytinburnu. Evliya Çelebi chválil tuto kachnu tak, že ji nelze popsat slovy. Podívejte se také na obloukové výklenky po stranách fontány; připomínají, jak se v minulosti využívala voda. Podle legendy, během dobývání hledala sojka vodu a sledovala letící kachny, čímž objevila zdejší pramen; tento příběh je vyprávěn jako legenda. Po prohlídce fontány se ponořte do historie čtvrti. Podle Wikipedie sultán Mehmed II. po dobytí vyčlenil tuto oblast za hradbami pro řezníky a koželužníky a zde vzniklo mnoho koželužern. Okresní správa Zeytinburnu také uvádí, že sultán Mehmed II. sem přivezl řemeslníky z Edirne a Anatolie. V devatenáctém století se k koželužernám přidaly nové průmyslové podniky, jako například železárny, a v období Republiky se zde začaly stavět cementárny a textilní závody. V 90. letech, po přesunu koželuž