Od jezera Karagöl k městu Karabel, od archeologického naleziště k římské reliéfní výzdobě – východní část Izmiru.

Začněte svou cestu u jezera Karagöl, které se nachází na vrcholu hory Yamanlar. Tento čas dne je nejchladnější a nejklidnější, a umožní vám tak plně se ponořit do přírody. Jezero se nachází v blízkosti vrcholu hory, přibližně 850 metrů nad mořem. Jeho okolí bylo v létě roku 2011 vyhlášeno přírodní rezervací, která zabírá přibližně devatenáct hektarů. Vzhledem k tomu, že sem se nedá dostat veřejnou dopravou, je nutné jet autem a vyjet po horské cestě z oblasti Karşıyaka. Mějte na paměti, že je zde vstupní poplatek; před návštěvou si ověřte aktuální cenu a otevírací dobu na oficiálních stránkách.

Po zaparkování se nejdříve projděte celou okružní trasu kolem malého, kruhového jezera. Břehy obklopují topoly, a na některých z nich roste plazivá břečťan. Od míst, kde topoly končí, začínají růst borovice, smrky a cedry; během procházky můžete snadno sledovat tuto změnu vegetace. Pokud se pozorně podíváte do vody, můžete si všimnout vodních rostlin, jako jsou například leknínky. V jezeře žijí kapři a ráno je hladina vody nejklidnější. V okolní oblasti byly zaznamenány různé druhy ptáků, jako jsou dřípatky, pěnkavy, kosáci a slávky, takže je dobré mít s sebou dalekohled.

Původ jezera je v různých zdrojích popsán různě; v článku o hoře Yamanlar je jezero označeno jako kráterové jezero, zatímco jiné zdroje hovoří o jezeře vzniklém sesuvem půdy. Během procházky si můžete sami prohlédnout tmavé kameny, ze kterých se skládá hora, a zjistit, že je převážně tvořena vulkanickými horninami. Jezero Karagöl je v antické mytologii spojováno s postavou Tantala a jeho legendou, a tato legenda je nejčastěji vyprávěná. Tato trasa je časově náročná, a proto je ideální začít den tím, že porovnáte legendu s reálnými archeologickými nálezy, které se v této oblasti nacházejí.

V areálu parku se nacházejí piknikové stoly, fontány, dětské hřiště a kemp, ale pro tuto trasu doporučujeme raději krátkou procházku a vynechat piknik. O víkendech je zde hodně lidí; pokud chcete klidné místo u jezera, přijďte brzy ráno. Nejlepší čas pro fotografování je také brzy ráno, protože odraz stromů je v tuto dobu na klidné vodní hladině nejvýraznější. V létě je zde výrazně chladněji než ve městě, ale nezapomeňte si vzít s sebou lehkou bundu, protože počasí v horách se může rychle měnit. V lese používejte pouze vyznačené cesty a odneste s sebou veškerý odpad, protože přírodní rezervace je chráněná

Yeşilova Höyüğü, Bornova údolí, je nejstarší známé osídlení v Izmiru a zde začíná historická osa této trasy. Návštěvnické centrum se nachází v Karacaoğlan Mahallesi, přímo vedle archeologického naleziště. Budova byla postavena podle projektu, který zvítězil v národní architektonické soutěži v roce 2010, a byla otevřena veřejnosti začátkem roku 2015. Protože se otevírací doba a dny návštěv mohou měnit, doporučuje se před návštěvou kontaktovat provozovatele, městskou radnici Bornova, a získat aktuální informace. Vstupní prostor upoutá pozornost dvěma různými fasádami dlouhé, nízké budovy. Jihozápadní fasáda, která vítá návštěvníky, je neprůhledná, zatímco severovýchodní fasáda, orientovaná k výkopu, je částečně průhledná a umožňuje nahlédnout do okolního prostoru. Po vstupní hale vás dlouhá rampa vyvede do výstavní haly v prvním patře, kde se odehrává hlavní část prohlídky. Výstava zahrnuje kopie nálezů z výkopů a sekce věnované každodennímu životu komunity, která na tomto kopci žila. V vitrínách hledejte nástroje vyrobené z křemene, šípy a předměty z obsidiánu. Podle vedoucího výzkumu, Zafera Derina, obsidián v této oblasti nevznikal a byl dovážen z ostrova Melos a z Kapadokie. Mezi nálezy, které dokazují organizovanou produkci, patří pečetě symbolizující slunce a závaží pro tkací stavy. Na úlomcích keramiky byly nalezeny otisky prstů dětí a žen, které jsou datovány přibližně 8 500 let zpět. Archeologický tým uvádí, že obyvatelé tohoto kopce velmi rádi jedli mušle a ryby a lovili je pomocí sítí. Terasa, která navazuje na výstavní halu, se táhne směrem k výkopu a na konci prohlídky vás přivede do přímého kontaktu se skutečnými pozůstatky. Z terasy si uvědomte, proč tento kopec zvenčí nevypadá jako výrazný vrch – osídlení se nachází pod nánosy hlíny v údolí, několik metrů pod současným povrchem. Kopec byl objeven v roce 2003 náhodou, při přesunu zeminy do parku, kde byly nalezeny pozůstatky. Během výzkumu byly identifikovány tři kulturní vrstvy: nejspodnější je z neolitické doby, nad ní je z kalolické doby a nejvrchní vrstva obsahuje stopy z doby bronzové, železné a římské. V pozdní fázi neolitické doby žili lidé v domech postavených na kamenných základech, orientovaných do vnitřního dvora a oddělených od sebe. Mimo hlavní budovu, vedle dvora, se nachází malá rekonstrukce neolitické vesnice. Zde, zejména pro školní skupiny, probíhá program "cestování v čase Zdroj: Wikipedie, archeologické naleziště Yeşilova Höyüğü; Studio Evren Başbuğ, návštěvnické centrum archeologického naleziště Yeşilova Höyüğü; VOA Türkçe, archeologické naleziště Yeşilova Höyüğü.

Z oblasti Yeşilova se vydejte po silnici směřující do Ankary a po překonání průsmyku Belkahve se dostanete do údolí Kemalpaşa. Při vjezdu do města vás na okraji silnice přivítá impozantní, pruhovaná budova. Společnost Visit İzmir tuto památku představuje jako symbol města, který návštěvníky zaujme hned po příjezdu do Kemalpaşı. Tato stavba, známá mezi místními jako "Dívčí věž", je ve skutečnosti hlavní částí paláce, který zde nechali postavit byzantské císaře. Podle studie historika umění Semaviho Eyice, publikované v časopise Belleten v roce 1961, staré jméno města Kemalpaşa bylo Nymphaion. Město se nacházelo přibližně 30 kilometrů východně od Izmiru a leželo na staré cestě, která spojovala Izmir se Sardes. Nechte své auto na vhodném místě v centru města a přibližte se k památce pěšky, protože se nachází přímo u hlavní silnice. Příběh paláce začíná v roce 1204. Armáda Čtvrté křížové výpravy dobyla Istanbul a na byzantském území vzniklo několik malých států. Nejvýznamnějším z nich byl stát, který vládla dynastie Laskaris a jehož hlavním městem byl İznik; existoval až do roku 1261, kdy byl Istanbul znovu získán. Podle webových stránek Byzantine World v tomto období císaři nebydleli v jednom paláci, ale královský dvůr se podle ročních období pohyboval mezi městy a Nymphaion se stal oblíbeným zimním sídlem. Není zcela jisté, kdo palác nechal postavit; Eyice uvádí, že převládá názor, že jej nechal postavit první vládce státu Laskaris, Theodoros I., zatímco článek publikovaný na univerzitě v Střední Evropě uvádí, že většina výzkumníků jej připisuje Ioannovi III. Ioannes III. zemřel 3. listopadu 1254 v paláci, v chatě, která byla v zahradě postavena. Dne 13. března 1261 byla v Nymphaionu podepsána dohoda s Janovany, která zajistila námořní podporu pro Byzantské impérium při dobytí Istanbulu ve stejném roce. Město se dostalo do tureckých rukou v roce 1315. Začněte prohlídku z místa, odkud je možné vidět celou stavbu. Budova je obdélníková, orientovaná severojižně, má přibližně 25 metrů na délku a 11,5 metrů na šířku a podle Eyice měla původně ještě tři patra nad suterénem. Nejprve se podívejte na spodní část: suterén je postaven z velkých, opracovaných kamenů, které jsou bez použití malty. Eyice se domnívá, že tato technika je typická pro římskou dobu a že kameny byly pravděpodobně získány ze starších staveb a znovu použity. T Podle Eyice je tato výzdoba omezena pouze na malou plochu; mistři začali s aplikací výzdoby na fasádu, ale později s ní přestali, možná kvůli nedostatku materiálu, nebo proto, že museli práci rychle dokončit. Na povrchu zdi lze stále sledovat stopy vnitřního schodiště, které spojuje patra a je zakryto cihlovou klenbou. Výzkumníci tento plán srovnávají s palácem Tekfur v Istanbulu, protože obě stavby jsou vícepatrové, mají masivní suterény a barevné fasády. Pro fotografování je vhodné zvolit správný čas, protože odpoledne slunce svítí na západní fasádu a barevný rozdíl mezi cihlou a kamenem je v té době nejvýraznější. Nad ruinami je instalována ocelová stříška, která je chrání před deštěm; pro fotografii doporučujeme ji zařadit do záběru. Podle turecké Wikipedie byly v prosinci 2011 zahájeny restaurátorské práce. Vzhledem k ochranným opatřením může být okolí ohrázeno a vnitřek přístupný pouze s průvodcem; aktuální informace získáte u obecního úřadu v Kemalpaşa. Nelezte na zdi a nedotýkejte se uvolněných kamenů. Pokud máte zájem, můžete se také podívat na ruiny byzantského hradu, které se nacházejí na kopci na jihu; podle Jedamského se tam nacházejí pozůstatky věže, hradeb a brány. Existuje také malá historická souvislost mezi tímto místem a dalším. Podle Eyice se Edwin Freshfield, když byl v roce 1883 v Izmiru, chtěl podívat na římskou basrelief v Karabelu, a když projížděl kolem Nif, zaujala ho tato zřícenina, kterou označil za palác iznických císařů. Sledujte jeho kroky: po prohlídce paláce se vraťte z Kemalpaše na silnici směrem k Torbalı, a krátkou jízdí se dostanete k Karabelskému průsmyku, který se nachází u úpatí Nifského pohoří.

Zdroje: Belleten, Semavi Eyice, Laskarisler Sarayı; Central European University, Jedamski, Nymphaion; Byzantine World, Palace of Nymphaion; Visit İzmir, Kemalpaşa.

Přechod Karabel je úzká cesta, která se nachází mezi městy Kemalpaşa a Torbalı, a protíná oblast mezi horami Nif a Bozdağ. Socha na skále, která se nachází na svahu přechodu, je jedním z nejstarších historických artefaktů v oblasti Ege a představuje poslední, a zároveň nejzajímavější zastávku na této trase. Socha je umístěna v prohlubni, ke které se dostanete po schodech, které vedou ze silnice. Kvůli provozu je nutné dávat pozor, proto je doporučeno zaparkovat vozidlo na bezpečném místě a dojít ke schodům. Socha má výšku přibližně 2,5 metru a šířku 1,5 metru. Zobrazuje válečníka, který jde doprava, v jedné ruce drží luk a v druhé kopí. Mezi hlavou válečníka a kopím se nachází trojřádkový luvijský hieroglyfický nápis. Nápis je značně opotřebovaný a je obtížné ho rozeznat pouhým okem. Vzhledem k měnícímu se úhlu dopadu světla se opotřebované linie čtou různě, proto se doporučuje pozorovat sochu z různých úhlů po dobu několika minut. Podle interpretace Davida Hawkinse z roku 1998 nápis identifikuje osobu na soše jako krále Tarkasnawu z království Mira. Mira bylo západanoturecké království, které bylo v 13. století př. n. l. pod správou říše Hetitů. V nápisu je zmíněn Alantalli jako otec Tarkasnawy; jméno jeho dědečka je nečitelné, ale další dokumenty naznačují, že mohl být Kupanta-Kurunta. Starověký historik Herodot připisoval podobné skalní vyobrazení v Iónii egyptskému faraonovi Sesostrisovi, a proto se předpokládá, že Karabel mohl být jedním z památek, které Herodot zmiňoval. Francouzský cestovatel Charles Texier spatřil sochu v roce 1839, a následní cestovatelé ji po dlouhou dobu považovali za egyptský artefakt. Heinrich Kiepert porovnal sochu s reliéfy v Yazılıkaya v roce 1843 a prokázal její spojení se světem Hetitů. Místní obyvatelé sochu nazývají "Eti Baba". Přibližně sto metrů severně od sochy se nacházely další dvě skalní reliéfy s nápisy, které byly zničeny během silničních prací v letech 1977 až 1982. I samotná socha, kterou vidíte dnes, není v dobrém stavu, protože byla v průběhu let opakovaně poškozena hledáči pokladů. Podle zpráv v médiích byla v roce 2016 na ni vylita kyselina a v roce 2019 byla poškozena nástroji. Záznam v kulturním inventáři uvádí, že téměř polovina sochy byla zničena. Proto, když stojíte před památkou, vidíte nejen umělecké dílo, ale také připomínku dů Pro návrat se můžete sjet směrem k Torbalı a napojit se na dálnici, nebo se můžete vrátit zpět stejnou cestou a projet přes Kemalpaşa do Izmiru. Zdroj: Kulturní inventář, Památník Karabel; Wikipedie, Přechod Karabel; Hürriyet, Reliéf Karabel; Visit Izmir, Rekreační oblast Karabel.