Od Akköpru k Yumurtatepe: Osm set let historie čtvrti Yenimahalle.

Po vystoupení ze stanice Akköprü se vydejte na sever; most se vám po několika minutách chůze objeví. Nejdříve nevystupujte na most, ale najděte si místo u břehu, odkud ho můžete pozorovat z boku. Jediný způsob, jak vidět celou konstrukci, je z tohoto úhlu, protože z mostu samotného nelze vidět všechny oblouky. Zdroje uvádějí, že most má sedm oblouků, z nichž čtyři jsou velké a tři malé. Podle turecké Wikipedie jsou dva z těchto oblouků na jižním konci zakryty zeminou, která byla během úprav provedených obcí, takže je možné, že dnes neuvidíte všechny sedm oblouků. Najděte nejvyšší oblouk uprostřed; podle TDV (Islámské encyklopedie) má tento oblouk výšku deset metrů, a ostatní oblouky se směrem ke krajům snižují a zmenšují. Délka mostu je podle stejného zdroje sedmdesát sedm metrů a šířka sedm metrů.

Poté přejděte na západní stranu mostu, protože zde se nacházejí dvě nápisy. Uvádí se, že jedna z nich je natolik poškozená, že je nečitelná, zatímco druhá je také poškozena; přesto, i přes poškození, samotná přítomnost arabských nápisů pomáhá pochopit stáří mostu. Podle TDV byl most postaven v roce 1222 za vlády sultána I. Alaeddin Keykubada. Kulturní inventář a Wikipedie uvádějí, že stavbu provedl Kızıl Bey, tehdejší guvernér Ankary, na příkaz sultána; obě tvrzení se mohou vzájemně doplňovat. Pečlivě prozkoumejte kameny a hledejte bloky s ornamenty nebo nápisy, které pocházejí z jiné stavby. TDV také uvádí, že při stavbě byly použity kameny z dob starověku. Ohledně materiálu se zdroje rozcházejí; TDV a turecká Wikipedie uvádějí andezit, zatímco kulturní inventář a anglická Wikipedie uvádějí bazalt; sami se můžete rozhodnout, kterému materiálu barva a textura mostu více připomínají.

Poté přejděte po mostě na druhou stranu; dnes je most přístupný pouze pro pěší. Všimnete si betonu a kovových zábradlí na zemi; zdroje uvádějí, že tyto prvky byly přidány později a že během oprav v 60. letech byla použita betonová výplň. Tyto vrstvy jsou stopami po tom, že most byl po staletí používán jako cesta. TDV uvádí, že most byl několikrát opravován a že během oprav v roce 1970 se pokusili obnovit jeho původní vzhled. Stavba byla zapsána do seznamu památek 8. srpna 1959. Kulturní inventář uvádí, že most se nachází v místě, kde se spojují řeky İncesu, Hatip a Çubuk; podívejte se na směr toku vody a pokuste

Muzeum Strojního a Chemického Průmyslu se nachází v areálu ústředního ředitelství této instituce v Tandoğan. Dostanete se sem pěšky, přibližně několik set metrů od stanice Ankaray Anadolu/Anıtkabir. Protože se jedná o areál instituce, dodržujte pokyny personálu u vstupu. Portál Kultury uvádí, že muzeum bylo otevřeno 22. května 2013 a vstup je zdarma, ale doporučujeme ověřit si aktuální otevírací dobu na webových stránkách instituce. Před vstupem si věnujte chvíli prohlídce budovy. Podle Wikipedie se na tomto místě v době vlády II. Abdülhamida nacházela kasárna pro jezdce a během války za nezávislost byly zde ukrývány vojenské vybavení pašované ze Istanbulu. Budova zcela vyhořela při požáru 20. listopadu 1922. Stejný zdroj uvádí, že Atatürk po požáru navštívil toto místo a pronesl slavná slova: "Turci, učte se, pracujte, věřte." Současná budova byla po požáru znovu postavena a až do roku 2013 sloužila jako sídlo různých oddělení instituce.

Prohlídku začněte u portrétů u vstupu; podle encyklopedie Küre zde jsou vystaveny portréty vedoucích pracovníků instituce. Před portréty si představte historii a vývoj této organizace. Podle Küre má instituce kořeny v Tophane-i Amire, založené za vlády Fatiha Sultana Mehmeta, v roce 1921 se stala Hlavním ředitelstvím vojenských továren a v roce 1950 získala své současné jméno. V sálech jsou vystaveny zbraně, munice, soustruhy, vrtáky a lisovací stroje z období Osmanské říše a Republiky. Zastavte se u některých z těchto strojů, protože hlavním tématem muzea není zbraň, ale samotná výroba. Prohlédněte si stroje na výrobu nábojů a civilní produkty instituce, jako jsou baterie, elektroměry a plynové sporáky, a uvidíte, jak se továrna po válce začala zaměřovat na výrobu domácích spotřebičů.

Určitě si najděte Gazi Kovan, který Wikipedie označuje jako jeden z nejvýznamnějších exponátů. Podle zdroje byl tento dělový kanón během války za nezávislost naplněn osmkrát během jednoho a půl roku a byl použit v devíti oblastech. Věnujte čas prohlídce fotografií z války za nezávislost a výřezů z firemních novin. Poté se přesuňte do venkovní expozice; Wikipedie uvádí, že tato oblast má rozlohu deset tisíc metrů čtverečních. Zde najdete námořní miny, lokomotivy a vagonky určené pro doly, traktory, stavební stroje a protiletadlovou zbraň. Encyklopedie Küre zdůrazňuje část dělové kanon

Vyjděte ze stanice Beşevler a projděte se k hlavní budově univerzity Gazi; tato budova je nejvýraznější stavbou areálu. Nejedná se o muzeum, ale o funkční budovu, v níž sídlí rektorát, děkanství pedagogické fakulty a laboratoře. Proto si naplánujte, že většinu cesty strávíte venku a budovu budete pozorovat zvenku. Nejprve se dostaňte na místo, odkud budete mít budovu v celém rozsahu před sebou. Encyklopedie Küre uvádí, že architekt Kemaleddin v moderních projektech využíval prvky osmanské architektury, jako jsou oblouky, mozaiky, bohaté římsy a symetrické vchody. Tyto prvky postupně hledejte na fasádě: symetrii vchodu, obloukové otvory a stín římsy. Kemaleddinův styl byl později znám jako první národní architektonický styl a tato budova je jedním z jeho nejvýznamnějších příkladů.

Nejpůsobivější aspekt historie budovy je historická shoda. Podle článku o univerzitě Gazi byly základy budovy položeny 8. srpna 1927; Kemaleddin zemřel v Ankaře v červenci téhož roku. Architekt tedy nemohl být přítomen při položení základního kamene své poslední stavby. Anglická Wikipedie uvádí, že budova byla dokončena za dva a půl roku a byla navržena pro pět set studentů s internátem. Podle stejného zdroje byl pozemek získán od farmy Atatürk za symbolickou cenu a jeho rozloha činila 360 hektarů. V té době byla univerzita vzdálena asi čtyři kilometry od centra města Ulus a okolí bylo pusté; byly vykopány studny pro zalesňování. Pokud se na to podíváte, uvidíte zelené plochy v okolí a můžete si představit, jak se škola v pustině vybudovala. Sportovní hala, otevřená v roce 1930, byla navržena Ernstem Egli, a uvádí se, že některé budovy přidané po roce 1960 narušily charakter hlavní budovy.

Budova je domovem školy, která byla původně založena jako Střední učitelská škola, v roce 1929 získala jméno Gazi a v roce 1976 se stala Pedagogickým institutem Gazi. Anglická Wikipedie uvádí, že škola vychovala více než 30 000 učitelů základních škol. Mezi lektory byli spisovatel Ahmet Hamdi Tanpınar a hudební pedagog Eduard Zuckmayer, a mezi absolventy jsou Rıfat Ilgaz a Fakir Baykurt. V budově se nachází Muzeum malby a sochy, založené v roce 1979, a Muzeum Kemaleddin. Před návštěvou si ověřte podmínky návštěvy na univerzitě. Uvádí se, že na střeše je observatoř, ale dnes již nefunguje. Pokud máte v kapse bankovku v hodnotě 20 lir, podívejte se na její zadní stranu; od roku 2009 tam najdete portrét této bud

Dům Atatürka se nachází v areálu farmy Atatürk Orman Çiftliği a je provozován správou farmy. Oficiální stránky farmy uvádějí, že vstup je zdarma, nicméně také informují o případných uzavírkách během svátků a údržbových pracích, proto si před návštěvou stránky zkontrolujte. Doporučujeme začít prohlídku prohlídkou budovy zvenku a postupně ji prozkoumávat. Nejprve se zastavte a prohlédněte si fasádu: dům je třípatrový a má růžovou barvu. Podle oficiálních stránek je dům kopií domu, kde se Atatürk narodil v Soluni, a byl slavnostně otevřen veřejnosti 10. listopadu 1981. Stránka ministerstva kultury a turistiky uvádí datum 19. května 1981, zatímco Wikipedie uvádí, že toto je datum položení základního kamene. Tento detail naznačuje, že kopie byla postavena během jednoho roku, u příležitosti stého výročí narození.

Po vstupu přes kamenné schody se v přízemí nachází chodba, spíž a služební místnost. Zastavte se a zamyslete se nad tím, jak dům fungoval: toto je místo, kde se ukládaly věci a kde se prováděly každodenní úkoly. Ve druhém patře se nachází obývací pokoj, kuchyně, salon a pokoj pro hosty. Všimněte si, že obývací pokoj funguje jako chodba, která spojuje jednotlivé místnosti. Ve třetím patře se nachází další obývací pokoj, pokoj Atatürka a muzeum. Oficiální stránky uvádějí rozměry pokoje Atatürka jako 3,86 metru na 2,82 metru; po vstupu si uvědomíte, jak je tento pokoj malý. Na podlaze je koberec s červeným pozadím a bílými, zelenými a černými květinami. Podél pravé stěny u vstupu se nachází bronzová busta na podstavci. V centru pokoje je podstavec s replikou ohniště ze Soluně, podél stěn jsou proutěné židle a ke stropu je zavěšen mosazný plynový lampa. V tomto pokoji se také nachází kniha, do které mohou návštěvníci zapisovat své dojmy; můžete zde zanechat i vy svůj komentář.

V muzeu jsou vystaveny osobní věci. Oficiální stránky uvádějí: šedý oblek, klobouk, smoking, cylindr, maršálský klobouk, šálu, kávovou šálku a hůl. Je zajímavé vnímat tyto předměty jako součást každodenního života v letech, kdy byl používán budova, kde se nachází. Po opuštění domu se můžete posadit v zahradě a prohlédnout si výhled na farmu. Wikipedie uvádí, že farma byla založena v roce 1925 a je největší zelenou plochou v Ankaře. Zde si můžete sami ověřit, jak rozsáhlý je tento areál, o kterém jsme

Yumurtatepe je kulatý, zelený kopec, který se tyčí mezi budovami v čtvrti Çamlıca. Na první pohled by se mohl zdát jako parková vyvýšenina, ale jedná se o archeologickou památku prvního stupně. Podle článku Aliho Cengizkana byl kopec zapsán v roce 1972 a 5. března 1991 byl oficiálně prohlášen za archeologickou památku. Proto si před výstupem na kopec pozorně přečtěte upozornění a cedule v okolí; pokud je vstup zakázán, můžete kopec obdivovat z chodníku. Nejprve se pomalu projděte kolem kopce a pozorujte jeho tvar z různých úhlů. Přirovnání k vejci v názvu je nejlépe vidět z bočního pohledu. Katalog kulturního dědictví uvádí, že kopec byl v roce 1967 identifikován jako hrobka č. 20 v rámci záchranného projektu frýgské nekropole, který prováděla univerzita ODTÜ.

Příběh tohoto kopce je příběhem opravy omylu, a potěšení z tohoto místa pramení z možnosti o tom přemýšlet. Podle turecké Wikipedie, v letech 1986 až 1987 provedlo město záchranné výzkumy poté, co zahájilo stavební práce na kopci. Během výzkumu byly nalezeny pozůstatky stavby oválného půdorysu v hloubce půl metru pod povrchem. Wikipedie uvádí, že tato stavba byla vysoká přibližně sedmdesát centimetrů. Představte si, že stojíte blízko vrcholu kopce a tyto pozůstatky jsou přímo pod vašima nohama. Generální ředitelství pro průzkum a těžbu nerostů hledalo pomocí elektromagnetických metod hrobku a zjistil, že v západní části kopce by se v hloubce deset až patnáct metrů mohla nacházet vhodná dutina, ale výzkum nepřinesl žádné výsledky. Podle katalogu kulturního dědictví, výsledkem bylo, že kopec není frýgská hrobka, ale že se zde nachází strategické centrum datující se do starší doby bronzové. Wikipedie také uvádí, že se zde nenacházela velká osada, ale spíše místo, které mohlo sloužit jako hlídka. Cengizkan ve svém článku spojuje kopec s frýgským obdobím, což znamená, že datování je dodnes předmětem diskusí.

Kopec má také paměťovou stránku. Podle vzpomínek Münira Hayriho Egeliho, které cituje Cengizkan, Atatürk jednou řekl o tomto malém kopci, který se nachází naproti hlavní cestě farmy: "Na tomto malém kopci by mi mohli postavit malou a krásnou hrobku." Z tohoto důvodu je kopec v pamětech znám jako "Kopec vzpomínek". Podle stejného článku, ve farmářském plánu Ernsta Egliho byla tato oblast nazývána "Kopec mučedníků". Cengizkan připomíná, že v Anka