Na východní části anatolské části se nachází zahrada, hrad, přehrada a les.

Začněte svou procházku u vstupu do zahrady v Ataşehir, protože tato vstupní brána umožňuje nejlepší pořadí pro objevování zahrady. Hned po vstupu uslyšíte hluk dálnice, který je součástí příběhu této zahrady. Botanická zahrada Nezahat Gökyiğit se nachází na ostrovech mezi dálnicemi, které se spojují u mostů Atatürk a Fatih Sultan Mehmet a vedou směrem k Ankaře, a mezi hlavními silnicemi a vedlejšími cestami. Podle oficiálních informací se zahrada skládá z osmi ostrovů a byla vytvořena na základě dohody mezi Generálním ředitelstvím silnic a nadací ANG. Během procházky věnujte pozornost přechodům mezi ostrovy; každý ostrov představuje jinou skupinu rostlin nebo jiný zahradnický koncept. Nejprve se vydejte k Centrálnímu ostrovu. Zde se nachází většina okrasných zahrad: oblast s postupně rostoucími přírodními a kulturními rostlinami, vytvářející vzory, aranžmá v květináčích a pásmo, kde jsou každoročně vysazovány rostliny v různých barevných kombinacích. Vzhledem k tomu, že sezónní plochy se obvykle mění dvakrát ročně, uvidíte na stejném místě dvě různé zahrady, jednou na jaře a jednou na podzim. V této oblasti se nezdržujte spěchem, zastavte se před každou plochou a podívejte se, jak jsou rostliny uspořádány. Poté se přesuňte na Anadolský ostrov. Zde se nachází náměstí, kde jsou okrasné rostliny prezentovány podle různých kultivarů v průběhu let, a také plocha, kde je stejná metoda postupného pěstování vyzkoušena pouze s přírodními druhy. Porovnání těchto dvou ploch vám umožní nahlédnout na zahradnictví očima odborníka. Poté můžete pokračovat po cestách, které vedou k ostrovům s názvy Istanbul, Trakie a Dub. Při prohlížení současné podoby zahrady si pamatujte její začátky. Tato oblast byla v roce 1995 založena Ali Nihat Gökyiğit jako pamětní park pro jeho manželku Nezahat Gökyiğit a nejprve byla rekultivována půda, která byla silně poškozena při výstavbě silnic. Podle oficiálních informací bylo na 46 hektarech vysázeno přibližně 50 000 stromů a keřů. Cíl se později změnil a v roce 2002 byla oblast otevřena veřejnosti a v roce 2003 získala své současné jméno. Dnes vidíte park, který před třiceti lety byl holou, zhutněnou půdou. Předem si vyberte, na co se chcete podívat v závislosti na ročním období. Na stránce s galerií zahrady se na jaře objevují druhy jako kardelen, erik a karayemiş, zatímco na podzim se zaměřuje na cibuloviny jako je podzimní sasanka a hořká sasanka. Pokud přijedete v říjnu, ohněte se k Pro cestu k pevnosti Aydos se musíte vydat na jihovýchod, směrem k Sultanbeyli. Zdroj: Botanická zahrada Nezahat Gökyiğit, historie a výstavy; Wikipedie, Botanická zahrada Nezahat Gökyiğit.

Hrad Aydos se nachází na vrcholu kopce, který je pokryt lesem, v čtvrti Mehmet Akif v Sultanbeyli. Podle oficiálních informací o hradu se vrchol nachází ve výšce 325 metrů nad mořem, 36 kilometrů východně od centra Istanbulu a 8 kilometrů severně od moře Marmara. Vzhledem k tomu, že hrad stojí na kopci, počítejte s náročnějším stoupáním a nespěchejte. Po dosažení vrcholu se zastavte a rozhlédněte se – z tohoto místa je zřejmé, proč byl hrad zde postaven. Podle informací od obce je z tohoto místa vidět velká část údolí a hrad se nacházel na staré armádní cestě, která vedla od Üsküdar do Anatolie. Název hradu pochází z řeckého slova "Aetos", což znamená "orel", a toto jméno se s drobnou úpravou dožilo dneška. Podle propagačních materiálů obce se výstavba hradu začala v 11. a 12. století a v letech 13. a 14. století byl hrad rozšířen a dokončen. Většina nálezů z archeologických výzkumů pochází z tohoto posledního období a odráží dobu, kdy byl hrad nejvíce využíván. Během stejných výzkumů byly nalezeny i kamenné sekery a křemenové štěpky z doby pozdní doby bronzové, což dokazuje, že tento vrchol byl využíván již mnohem dříve. Po vstupu přes bránu se projděte rozsáhlým areálem uvnitř vnitřních hradeb. Hrad, včetně jeho vnějších zdí, zabírá přibližně 26 000 metrů čtverečních a jeho obranné prvky jsou tvořeny dvěma zdmi – vnitřní a vnější. Oficiální stránky hradu uvádějí dvanáct věží, z nichž šest je vnitřních a šest vnějších. Některé zdroje, včetně Wikipedie, uvádějí sedm věží na vnější zdi, což naznačuje drobný rozdíl v informacích. Při bližším pohledu na zdi můžete vidět, že obloukovité věže jsou postaveny z vápenné malty, místního kamene a místy z cihel. Nejzajímavějším místem trasy je první věž. Původní brána hradu se nachází uvnitř této věže a její konstrukce se liší od ostatních zdí – byla vybudována pomocí byzantské techniky "cassone". Vzhledem k tomu, že tato technika byla typická pro 13. a 14. století, předpokládá se, že věž byla přistavena později. Uvnitř věže se nachází část schodiště a pozůstatky "sekina", což je vyhlídková plošina, kterou vojáci využívali. Dále se podívejte na systém zásobování vodou. První cisterna, která se nachází na severní straně, je postavena střídavým použitím cihel a kamene a má objem přibližně 300 metrů Na konci prohlídky vstupte do informačního a výstavního centra Aydos Kalesi. Podle oznámení obce zde jsou vystaveny sloupy, základy, části oblouků, reliéfní desky a kamenné bloky s kovovými sponami, které byly nalezeny během výkopů a restaurátorských prací. Exponáty pocházejí z rané a střední byzantské doby; v sále jsou také fotografie a krátké filmy dokumentující dvanáctiletou restauraci. Muzeum je v pondělí zavřeno, aktuální otevírací dobu si prosím ověřte na oficiálních stránkách. Zde se přesunete na sever, směrem k přehradě Ömerli v oblasti Çekmeköy. Zdroj: Obec Sultanbeyli, propagační stránky Aydos Kalesi a oznámení Aydos Muzea.

Přibližte se k přehradě Ömerli z oblasti Ömerli v obci Çekmeköy. Ömerli je stará vesnice, která se nachází u jezera, kterému dala jméno, a dnes je součástí obce Çekmeköy. Podle historických záznamů obce Çekmeköy, které sahají do 20. let 16. století, se jméno vesnice poprvé objevuje v soudních záznamech. Je pravděpodobné, že název pochází z toho, že pozemky vesnice byly přiděleny osobě jménem Ömer. Z populačního sčítání z roku 1832 vyplývá, že ve vesnici žilo přibližně padesát sedm rodin.

Zde je důležité vidět jezero a pochopit, co pro město znamená. Přehrada je postavena na řece Riva, která pramení v blízkosti okresu Gebze v provincii Kocaeli a ústí do Černého moře. Podle údajů společnosti İSKİ byla přehrada uvedena do provozu v roce 1972 a má roční kapacitu 220 milionů metrů krychlových, což z ní činí největší zdroj vody pro Istanbul. Většina obyvatel anatolské části města čerpá vodu právě z tohoto zdroje. Podle společnosti İSKİ má povodí přehrady rozlohu 621 kilometrů čtverečních. Podle Wikipedie má tato hrázová přehrada výšku 52 metrů nad korytem řeky a rozlohu jezera je přibližně 23 kilometrů čtverečních.

Po příjezdu k břehu věnujte pozornost lesu, který obklopuje jezero. Povodí přehrady je chráněná oblast, která je záměrně vybudována tak, aby se zde nevedla výstavba. Zelená vegetace, kterou vidíte, je chráněna, aby se zajistila čistota pitné vody. Jezero není místem pro plavání nebo piknik, ale slouží jako zásobárna pitné vody. Proto nevstupujte do vody, nezapalujte oheň na břehu a odneste s sebou svůj odpad. Dodržujte výstražné cedule a značky zakázaných oblastí.

Je také dobré vědět, kam voda z jezera odtéká. Podle údajů společnosti İSKİ je z přehrady Ömerli ročně čerpáno průměrně 600 milionů metrů krychlových vody do čistíren pitné vody Ömerli. Tento komplex, který se skládá ze čtyř zařízení, je největší čistírnou pitné vody v Istanbulu. První zařízení, Orhaniye, bylo uvedeno do provozu v roce 1978. Čištěná voda je distribuována do okresů na anatolské straně, a také do části evropské strany, konkrétně do Fatihu a Bakırköye, do Zeytinburnu a do pobřežních oblastí Beşiktaşu a Sarıyeru. Takže voda, kterou ráno používáte k přípravě čaje, pravděpodobně pochází z tohoto jezera.

Když se díváte na jezero z dálky, zamyslete se i nad druhým koncem stejné řeky

Po příjezdu do Polonezköy zaparkujte vozidlo na vhodném místě a zbytek dne strávte pěší turistikou. Vesnice se nachází v lesnatých kopcích Beykozu, přibližně 20 kilometrů od pobřeží Černého moře a 15 kilometrů od Bosporského průlivu, jak uvádí Wikipedie. Dva a půl hodiny, které si vyhraďte na tuto poslední zastávku, jsou věnovány procházce lesem. Okolí vesnice se nachází v přírodní rezervaci Polonezköy, kterou Ministerstvo životního prostředí a lesů vyhlásilo v roce 1994. V seznamu chráněných oblastí a národních parků je uvedeno, že tato rezervace byla vyhlášena 15. července 1994.

Nejprve se projděte hlavní ulicí vesnice a vzpomeňte si, proč má toto místo polské jméno. Polonezköy byla založena v roce 1842 iniciativou prince Adama Czartoryského, který uprchl do exilu po polském povstání v roce 1830. Původní název vesnice, Adampol, pochází od jména jejího zakladatele. Michal Czajkowski, zástupce Czartoryského, zakoupil lesnatou oblast, kde byla později založena vesnice. Podle Wikipedie v ní zpočátku žilo pouhých dvanáct lidí a i v době jejího největšího rozmachu počet obyvatel nepřesáhl dvě stě dvacet. První obyvatelé se živili zemědělstvím, chovem dobytka a lesnictvím.

Procházejíc se vesnicí, zjistěte, kde se nachází Pamětní dům Zofie Rizi. V tomto malém domě jsou uloženy fotografie, knihy a dokumenty patřící rodině Ryży, stejně jako původní vybavení. Z záznamů vesnice víme, že mezi návštěvníky Polonezköy byli v roce 1847 skladatel Franz Liszt a v roce 1850 spisovatel Gustave Flaubert. V roce 1938 se obyvatelé vesnice stali tureckými občany a v roce 1968 získali vlastnické práva k pozemkům, které obdělávali. Dnes se v obci každé léto koná festival, který připomíná její vazby na Polsko.

Po prohlídce vesnice se věnujte hlavní aktivitě – procházce lesem. Podle Wikipedie je tato přírodní rezervace s rozlohou přibližně 3 004 hektarů prvním a největším přírodním parkem v Istanbulu. V parku se nachází trasa o délce přibližně pět kilometrů, která je vhodná pro pěší turistiku, cyklistiku a běh, a také vyhlídkové věže. Projděte se trasou vlastním tempem a z jedné z vyhlídkových věží se podívejte na vrchol lesa. Mezi stromy rostou borovice, duby, buky, kaštany, jilmy, lípy a javory. Na podzim zžlátnou listy kaštanů a javorů,