Na vrcholu Yıldız: Svět sultána Abdülhamida II.

Údolí Ihlamur, které se nachází mezi obvody Beşiktaş a Nişantaşı, bylo od 18. do začátku 20. století oblíbeným místem pro rekreaci, protékalo jím potok Fulya a stromy lísaly stín. Za vlády sultána Ahmeda III. se z něj stala soukromá zahrada pro sultána. Na svahu se stále nacházejí kamenné pamětní desky, které připomínají soutěže v lukostřelbě, které se zde konaly za vlády Selima III. a Mahmuda II., a na kterých jsou uvedeny vzdálenosti a data střelby. Francouzský básník Lamartine zde v roce 1846 hostoval u Abdülmecida a ve svých spisech zaznamenal, že sultán velmi rád trávil čas v této malé zahradní vile. Abdülmecid nechal v letech 1849-1855 postavit na místě staré vily dvě nová sídla a pojmenoval je Nüzhetiye, což znamená "místo odpočinku a radosti".

Před budovou Merasim Köşkü, která sloužila k ceremoniálním akcím a setkáním s diplomaty, se nachází schodiště s barokními prvky a bohatými reliéfy. Uvnitř se nacházejí nábytek v evropském stylu a dekorace s prvky západní kultury. Maiyet Köşkü, určená pro sultánův dvůr a harém, je jednodušší: má tradiční uspořádání s rohovými místnostmi, které vedou do centrální haly, a stěny zdobené štukem, který napodobuje mramor. Vily byly v roce 1951 přeměněny na Muzeum Tanzimat, v roce 1966 přešly do správy organizace Milli Saraylar a v roce 1985 byly otevřeny jako muzeum-palác. Pokud navštívíte toto místo od února do června, uvidíte kvetoucí magnolie kolem bazénu s lvy; podle organizace Milli Saraylar se magnolie poprvé objevily v zahradách paláce za vlády Abdülazize a za vlády Abdülhamida II. se jejich počet výrazně zvýšil. Vily jsou v pondělí zavřené; k dispozici je také samostatná vstupenka pro prohlídku zahrady.

Zdroj: Prezidentství Milli Saraylar; Wikipedie.

Mešita u vstupu do paláce Yıldız, která se nachází na vrcholu ulice Barbaros Bulvarı, byla postavena sultánem II. Abdülhamidem jako páteční mešita vedle paláce. Ačkoli se oficiálně jmenuje Hamidiye, je známější pod názvem Yıldız Camii. Podle encyklopedie TDV byla tato stavba dokončena v letech 1881-1885 a jejím architektem byl mistr Nikolaki Kalfa, který pracoval v palácové správě; některé zdroje uvádějí jméno Sarkis Balyan. Podle popisu organizace Milli Saraylar pokračuje tato stavba v turecko-islámské tradici paláců, přičemž na východě se nachází palác a na západě páteční mešita, a tato mešita tvoří západní konec tohoto komplexu.

Budova kombinuje prvky orientalismu a neogotiky, což bylo v té době v módě. Malá, vysoká kupole nad obdélníkovým vnitřním prostorem je umístěna blíže vchodu než k mihrabu; šestnáct oken s neogotickými prvky propouští do interiéru velké množství světla. Pokud se podíváte nahoru, uvidíte na modrém pozadí hvězdy, což je motiv stejný jako název paláce. Místo obvyklých dvou minaretů, které se nacházejí u sultánských mešit, má tato pouze jeden, s vyvýšeným tělem. Říká se, že mřížková konstrukce v hünkar mahfili (místo pro sultána) je dílem samotného II. Abdülhamida; řemeslo bylo jednou z nejznámějších zálib sultána. Hodinová věž vedle mešity pochází z roku 1890 a je v podobném stylu. Během vlády Abdülhamida se zde konaly páteční modlitby. Pro návštěvu si vyberte čas mimo modlitební časy, vyhněte se pátečnímu poledni; noste oblečení, které zakrývá ramena a kolena, ženy by měly mít zakrytá hlava, obuv si sundejte u vchodu a uvnitř se chovejte tiše.

Zdroj: TDV İslam Ansiklopedisi; Milli Saraylar Başkanlığı; Vikipedi.

Parky, kde se nachází palác Yıldız, sloužily od doby vlády Kanuniho jako lovecká oblast pro sultány, a v 17. a 18. století také jako místo pro lov a odpočinek. První letohrádek v této oblasti byl postaven za vlády Selima III. pro jeho matku, Mihrişah Sultan, a později k němu přidali další letohrádky sultáni Abdülmecid a Abdülaziz. Nicméně, palác se stal symbolem vlády Abdülhamida II.: sultán mu dal název Yıldız Saray-ı Hümayunu, učinil z něj své hlavní sídlo a zde strávil 33 let své vlády. Podle organizace Milli Saraylar se palác skládal ze tří částí: hlavní palác, kde se nacházely budovy spojené se státní správou, soukromá část pro sultána a jeho harém, a vnější zahrada, která je dnes známá jako Yıldız Park. Budovy, které po roce 1924 byly přiděleny vojenským školám, byly v roce 2018 předány organizaci Milli Saraylar a poté prošly rozsáhlou rekonstrukcí. Palác byl v roce 2024 otevřen veřejnosti jako muzeum.

Při návštěvě muzea věnujte zvláštní pozornost budovám harému, Küçük Mabeyn a Hasbahçe. Organizace Milli Saraylar uvádí, že tyto tři části nejsou zahrnuty v muzeálním vstupném, proto si vstupenku zakupte odpovídajícím způsobem. Bazén v Hasbahçe je upraven tak, aby připomínal přirozený potok, a v jeho okolí se nacházejí malé odpočinkové pavilony. Chalet Köşkü, jedna ze tří budov, které se dochovaly z vnější zahrady, byla rozšířena v letech 1877-1879 a 1889 architektem Sarkisem Balyanem a v roce 1898 architektem Raimondem D'Aroncem. Mezi známé části patří perleťová salon, který byl postaven pro návštěvy německého císaře Viléma II., a recepční salon s jedním kusem koberce o rozloze více než 400 metrů čtverečních. Před návštěvou si ověřte u organizace Milli Saraylar, zda jsou vnitřní prostory tohoto pavilonu otevřeny. Palác je zavřený ve středu.

Zdroj: Prezidentství Milli Saraylar; Kulturní portál; Wikipedie.

Tato budova, která se nachází na okraji parku Yıldız, podél ulice Palanga, je zároveň muzeem i stále funkční továrnou. Na začátku 90. let 19. století nechal sultán Abdulhamid II. v zahradách paláce založit továrnu Yıldız Çini Fabrika-i Hümayunu, s cílem oživit tradiční umění mozaik a porcelánu. Jako vzor sloužily porcelánové manufaktury evropských paláců. Budova, která byla v roce 1894 značně poškozena, byla toho samého roku znovu postavena italským architektem Raimondem D'Aroncem. Cílem bylo uspokojit potřeby paláce a dalších budov v oblasti porcelánu a zároveň představit Osmanskou říši světu prostřednictvím výrobků; některé speciální kusy byly darovány zahraničním královským rodinám.

Na každém výrobku z této továrny je vyznačen symbol měsíce a hvězdy, a pod ním je uveden rok založení továrny a rok výroby. Talíře a vázy, které realisticky zobrazují budovy, zahrady a architekturu té doby, jsou cenným zdrojem informací o vzhledu dnes zaniklých staveb. Po svržení Abdulhamida II. v roce 1909 byla výroba zastavena; v roce 1910 byla továrna připojena k muzeu Müze-i Hümayun a výroba byla obnovena iniciativou Osmana Hamdiho Beya a pokračovala až do roku 1920. V roce 1959 byla továrna převedena do správy společnosti Sümerbank a od roku 1995 je součástí organizace Milli Saraylar. Dnes továrna vyrábí nástěnné dekorace, vázy, cukřenky, kávové a čajové soupravy, inspirované tradičními motivy. Návštěva zahrnuje část továrny, kde se provádí ruční dekorace, a vstupenky se prodávají pouze pro tuto část. Továrna je zavřená ve státní svátky a během náboženských svátků; aktuální podmínky návštěv si ověřte u organizace Milli Saraylar.

Zdroj: Prezidentství Milli Saraylar; Wikipedie.

Park Yıldız je vnější zahrada paláce. Původně byla součástí zadní zahrady paláce Çırağan, ale po rozšíření v roce 1877 se stala vnější zahradou paláce Yıldız. Tato oblast, která za dob panování byla určena pouze pro palác, je dnes veřejně přístupná a představuje městský park o rozloze více než 36 hektarů. Podle záznamů organizace Milli Saraylar se z mnoha budov ve vnější zahradě do současnosti dochovaly pouze pavilony Çadır, Malta a Şale. Do parku se můžete dostat z oblasti porcelánky a při sestupu se nejprve dostanete k pavilonu Malta. Tento pavilon, postavený v době panování Abdülazize z kamene dovezeného z Malty, nese své jméno. Podle anglické Wikipedie jeho architektem byl Sarkis Balyan. Můžete se podívat dovnitř, abyste si prohlédli zdobení stropu, mramorové detaily a zrcadlo potažené zlatem; pavilon dnes slouží jako restaurace.

Níže, před jedním z dvou velkých rybníků v parku, se nachází pavilon Çadır, který byl postaven v roce 1871 na přání Abdülazize. Jeho fasáda, postavená z opracovaného kamene, je převážně bílá a červená, a vyznačuje se jednoduchou, ale elegantní architekturou, s točivým schodištěm a symetrickým uspořádáním. V parku se nacházejí jezírka, vodopády, dřevěné mosty a pěší stezky; nad umělým kanálem, který začíná u brány na ulici Çırağan, se táhne visutý most. Zastavte se na jednom z vyhlídkových bodů s výhledem na Bospor a představte si, jak kdysi zahrada paláce sahala až k moři. Trasa zde končí u brány na ulici Çırağan; odtud se můžete podél pobřeží vydat do Beşiktaş nebo Ortaköy.

Zdroj: Prezidentura národních paláců; Wikipedie.