Den, který strávil mimo Efes, v oblasti Selčuk.

Začněte v muzeu Efes, které se nachází nedaleko nádraží Selçuk a je snadno dostupné pěšky. Muzeum se nachází v čtvrti Atatürk Mahallesi, na ulici Uğur Mumcu Sevgi Yolu a je otevřeno každý den. Příchod brzy ráno má dvě výhody: sály jsou klidné, než dorazí zájezdové skupiny, a máte dostatek času na prozkoumání venkovních částí. Historie muzea sahá až do roku 1929, kdy zde vzniklo skladiště. Budova byla v roce 1964 otevřena jako muzeum, v roce 1976 byla rozšířena a po důkladné rekonstrukci, která proběhla na konci roku 2012, bylo muzeum znovu otevřeno v listopadu 2014. Dnes jsou exponáty uspořádány podle tématických sekcí: Informační hala, nálezy z fontán, nálezy z domů na svahu, mince, Efes v průběhu staletí, střední zahrada, kult Kybele, nálezy z chrámu Artemidy a kult císařů. Pokud se nacházíte v oblasti Selçuk, tato návštěva muzea je ideálním začátkem. Propojte svou prohlídku s dalšími místy v této oblasti a nechte si nejznámější sál na konec. Začněte ve střední zahradě: zde jsou v otevřeném prostoru uspořádány sloupy, reliéfy, sochy, sarkofágy a stély z období od starověku až po římskou říši. V zahradě hledejte architektonické prvky převezené z hrobky Belevi. I když v zahradě už nenajdete samotný sarkofág (byl přemístěn do kulturního centra İzmir v roce 2023, jak uvádí Aktüel Arkeoloji), můžete si zde prohlédnout fragmenty sloupu, reliéfy a další prvky. Podle Wikipedie se v muzeu nacházejí i repliky soch lvů a grifů, které zdobily vrchol hrobky. Zeptejte se personálu, kde je můžete najít. Poté přejděte do sálu "Efes v průběhu staletí". Tento sál vypráví celou historii města prostřednictvím nálezů od roku 7000 př. n. l. až do 7. století n. l. Mezi nejstaršími exponáty jsou artefakty z neolitické osady Çukuriçi Höyük. Mezi nejvýznamnějšími exponáty v této hale je socha "Odpočívající válečník", která byla nalezena při vykopávkách fontány Polio. Tato starší vrstva vám pomůže pochopit, proč je kopec Ayasuluk považován za první osídlení města. V sále "Nálezy z fontán" můžete vidět sochařské programy dvou monumentálních fontán: z fontány Laecanius Bassus jsou zde sochy Afrodity, Hery, tří Tritonů a satyra; z dvoupodlažní fontány Traiana jsou zde sochy Dionýsa, Afrodity a zakladatele města Androkla se svým psem. V sále "Domů na svahu" uvidíte fresky a drob Socha bohyně Artemis, pocházející z tohoto století, se tyčí se svou hlavou ve tvaru chrámu a symboly plodnosti. Je to nejznámější exponát v muzeu, takže si ji tentokrát jen krátce prohlédněte. V sále Císařského kultu jsou fragmenty sochy pocházející z chrámu Domitianus, které ukazují rozsah císařského kultu ve městě. Muzeum nabízí audio průvodce; informace o jeho dostupnosti si vyžádejte u personálu. Pro fotografování je nejlepší využít ranní světlo ve vnitřním nádvoří; v sálech nepoužívejte blesk. Udělejte si krátkou přestávku v zahradě a naplňte si vodu, protože další zastávka vyžaduje výstup. Když opustíte muzeum, podívejte se na sever: nad městem uvidíte kopec Ayasuluk a jeho hradby. Vstup do hradu je přes bránu archeologického naleziště St. Jean; k tomuto vstupu se z muzea dostanete asi za deset minut pěšky. Během cesty uvidíte siluetu mešity İsa Bey se dvěma minarety; tato budova je zastávkou jiné trasy, takže ji tentokrát přejděte a zamiřte k vrcholu. Zdroj: Ministerstvo kultury a turistiky, Turecká muzea; KVMGM Google Arts & Culture; Aktuální archeologie; Wikipedia, Archeologické muzeum v Efesu.

Vstup do pevnosti se nachází u vchodu k archeologickému areálu St. Jean, kde se nachází pokladna. Vzhledem k tomu, že otevírací doba pro vstup do pevnosti je užší než celková otevírací doba areálu, zkontrolujte aktuální časy na webových stránkách muze.gov.tr a nenavštěvujte tuto lokalitu pozdě odpoledne. Po vstupu si vezměte s sebou mapku ruin baziliky a sledujte kamennou cestu, která vede do kopce. Vnitřní pevnost se nachází severně od ruin baziliky, v nejvyšším bodě kopce. Podle informací z obce Selçuk se vnitřní pevnost nachází přímo nad oblastí, která podle nejnovějších výzkumů představuje nejstarší osídlení Efesu. Dnes viditelné hradby pocházejí ze tří období: byzantské základy, úpravy z období Aydınoğulları a osmanské opravy. Zdi jsou postaveny z kamene, cihel a malty a jsou podepřeny patnácti věžemi. Počítání věží je nejjednodušší způsob, jak zjistit, která část byla v jakém období renovována. Do vnitřní pevnosti se vchází dvěma bránami, jednou na východě a jednou na západě, které vedou přímo ven, aniž by byly spojeny s vnější pevností. Návštěvní trasa vás dovede k jedné z těchto bran. Po průchodu bránou uvidíte úzká schodiště vedoucí k cimbuřím a střílnám na vnitřní straně hradeb; nevstupujte na schodiště, kde nejsou zábradlí. Uvnitř pevnosti se nacházejí dlážděné ulice, různé velikosti cistern, mešita a ruiny kostela v nejvyšším bodě. Sledujte ulice a nejprve se dostaňte k mešitě v centru pevnosti; tato stavba připomíná období, kdy Aydınoğulları v letech 1348 až 1390 učinili toto místo hlavním městem a nechali zde postavit mnoho mešit, lázní a klášterů; na této trase je vnímána pouze jako historická stavba. Podle dostupných informací byla v roce 2008 zahájena rekonstrukce, která se nejprve zaměřila na západní vstup do pevnosti a na minaret této mešity. Na západní straně mešity byly nalezeny ruiny stavby, která by mohla být bývalými lázněmi pevnosti; muzejní záznamy zmiňují zde dříve existující pevnostní vilu a lázně. Vyšplhejte se k ruinám kostela v nejvyšším bodě kopce: apsida byla v období Aydınoğulları rozšířena a přeměněna na cisternu, takže na stejné zdi můžete vidět prvky z obou období. Seznam staveb v muzejních záznamech vám může sloužit jako kontrolní seznam pro vaši prohlídku: byzantské a turecké cisterny, byzantské vodní mosty, domy na jižní terase a bazilika-cisterna. Nepřibližujte se k otvorům a okrajům cistern Při procházce po hradbách se vám před očima rozprostře panorama, které ukazuje zbytek trasy: těsně pod vámi se nachází kostel İsa Bey z roku 1375, v nížině se rozkládá rovina, kde kdysi stála chrám Artemidy, a na jihu se táhne údolí směřující k Efesu. Pokud přijedete dopoledne, slunce bude za vámi a fasáda kostela, která je obrácena k vám, bude osvětlena. Pro celkový výhled si vyberte místo před věžemi, které směřují na západ. Uvnitř hradu je málo stínu, proto si vezměte s sebou vodu a v větrných dnech si dejte pozor na klobouk. Kopec Ayasuluk, bazilika sv. Jana, kostel İsa Bey a Artemision tvoří jednu ze čtyř složek památky Efes, která je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO, proto s žádným kamenem nehýbejte a na zdi nic nepíchejte. Při sestupu se vraťte stejnou cestou a opusťe areál baziliky sv. Jana. Odtud se vraťte pěšky zpět do centra města, kde se nachází zastávka minibusů nebo místo, odkud můžete odjet autobusem do Çamlık. Çamlık se nachází přibližně 7 kilometrů jižně od Selčuku a cesta vás zavede do údolí, kterým kdysi vedla stará železnice İzmir-Aydın. Nejlepší je udělat si oběd v centru města, protože v Çamliku je odpoledne světlo vhodné pro fotografování lokomotiv. Zdroj: Obec Selçuk, Hrad Selçuk (Ayasuluk); Ministerstvo kultury a turistiky, Turecké muzea, Hrad Ayasuluk; Kulturní portál; TDV Islámská encyklopedie, Ayasuluk; DergiPark, Büyükkolancı 2023.

Do muzea v Çamlık se dostanete autobusem nebo autem z centra Selčuku. Muzeum se nachází v obci a je situováno podél staré železniční trati. Vstup je zpoplatněn; aktuální otevírací dobu a ceny si ověřte na webových stránkách tureckých muzeí ministerstva nebo přímo v muzeu. Jedná se o největší venkovní železniční muzeum v Turecku, jehož historie začíná v roce 1866 s otevřením první železniční trati v zemi, která spojovala města İzmir a Aydın. Čamlık byl v té době stanicí a dílnou na této trati; stanice byla otevřena pod názvem Aziziye, ale byla uzavřena v roce 1991, kdy byla trať rekonstruována. Přípravy na muzeum začaly ve stejném roce a v roce 1997 bylo muzeum otevřeno veřejnosti. Pozemky, budovy a lokomotivy patří státní železniční společnosti TCDD, zatímco provoz muzea byl pronajat na 99 let synovi bývalého správce stanice. Po vstupu se nejdříve podívejte na starou budovu stanice: koleje z roku 1866 jsou stále na svém místě a lokomotivy stojí přímo na těchto původních kolejích. Hlavní dominantou areálu je otočná plošina: tato plošina s osmnácti rameny má kolem sebe uspořádány přibližně polovinu lokomotiv, což je ideální místo pro pořízení nejlepších fotografií muzea. Přejděte do středu plošiny a otočte se o 360 stupňů; na konci každého ramene se nachází stroj z jiné země. Počet strojů se v různých zdrojích liší, uvádí se mezi 33 a 37; jisté je, že se jedná o jednu z největších sbírek v Evropě a stroje pocházejí z období od 90. let 19. století až do 50. let 20. století. Lokomotivy pocházejí z Německa, Švédska, Anglie, USA, Francie a Československa; čtěte štítky s výrobci na stranách kotlů a řaďte stroje podle zemí – to je skvělá aktivita pro návštěvy s dětmi. Nejstarší stroj je anglická parní lokomotiva od Stephensona, která spaluje dřevo; podle Turecké turistické encyklopedie existují na světě pouze dva její exempláře. Další zajímavostí je lokomotiva číslo 45501, která byla zapojena do železniční katastrofy v Yarımburgaz v roce 1957; historie zde tiše stojí. Do kabin některých lokomotiv je možné vstoupit; schody jsou strmé a kovové, buďte opatrní, zejména za deštivého počasí, a nedotýkejte se ovládacích prvků. Poté se přesuňte k vagonům: v muzeu se nachází devět osobních a sedm nákladních vagónů; dva osobní vagóny jsou dřevěné. Nejvýznamnějším z nich je salónní vůz, který používal Atatürk; je možné Při návratu se projděte centrem Selčuku a pokračujte směrem na sever, k silnici spojující İzmir a Aydın. Památník se nachází přibližně 16 kilometrů severovýchodně od centra města Belevi, přímo u silnice; cesta z Çamlık trvá přibližně půl hodiny. Autobusy směřující do Belevi odjíždějí z centra města; pokud cestujete bez auta, proveďte přestup v Çamlık při návratu. Snažte se dorazit k památníku v pozdních odpoledních hodinách, kdy je slunce v nejnižším úhlu, protože tak jsou nejlépe vidět detaily v kameni a mramorové schody. Zdroj: Wikipedie, Muzeum parních lokomotiv Çamlık; Wikipedia, Železniční muzeum Çamlık; Turecká muzea (Ministerstvo kultury a turistiky); Turecká turistická encyklopedie.

Památník v Belevi se nachází na severní straně obce, přímo u silnice İzmir-Aydın, na malém kopci, který se opírá o severní svah pohoří Aydın Dağları. Místní obyvatelé mu říkají "Yatık Kale" (Ležící hrad). K památníku se dostanete odbočkou přímo ze silnice; pokud přijíždíte minibus, vystupte v centru Belevi a přejděte asi kilometr na sever. Jedná se o volně přístupné archeologické naleziště; aktuální podmínky návštěvy si ověřte na webových stránkách tureckých muzeí Ministerstva kultury a přijďte ještě před setměním. Před vámi se nachází druhý největší pohřební památník v Anatólii, po Halikarnassu. Byl postaven podle vzoru Mauzolea, jednoho ze Sedmi divů světa. Nejprve si památník prohlédněte z dálky, ze svahu kopce: jedná se o čtvercovou platformu, nad níž se tyčí sloupořadí, a vše je postaveno na jádru vytesaném z přírodní skály, které je obloženo mramorem. Okraj platformy má přibližně 30 metrů, výška přesahuje deset metrů a památník stojí na třech stupních. V horním patře se původně nacházelo osm sloupů po každé straně; většina zdrojů je popisuje jako sloupy v korintském slohu. Celková výška, podle časopisu Aktüel Arkeoloji, byla 23 metrů; někteří výzkumníci se domnívají, že památník nikdy nebyl dokončen a že jeho původní výška by byla vyšší. Dlouho se předpokládalo, že střecha měla pyramidální tvar, ale výzkumy v letech 1998 až 2000 žádné důkazy nenalezly, a odvodňovací kanály naznačují, že horní patro mohlo být otevřené. Prohlédněte si mramorové bloky na zemi kolem skalního jádra: jsou to fragmenty obložení, sloupů a stropních kazet; nesedněte si na žádný z nich a nepohybujte s nimi. Na jižní straně hledejte hrobku vytesanou do skály; byla uzavřena zvenčí, a na severní straně se nachází nedokončený falešný vchod. V hrobce se nacházela rakev s vyobrazením muže ležícího na lůžku, bez vousů, s věncem a s miskou v ruce; vedle něj stála socha služebníka. Rakev byla nalezena v 30. letech 20. století, v roce 1963 byla přemístěna do zahrady muzea v Efesu a podle časopisu Aktüel Arkeoloji byla v roce 2023 přemístěna do kulturního centra v Izmiru; architektonické prvky, které vidíte v muzeu, jsou původně obložením tohoto památníku. Na okrajích střechy se nacházely sochy lvů s grifony, které se dívaly na kamenné Od začátku století zaujímá tuto památku rakouské výzkumníky; první obsáhlou publikaci vytvořili Praschniker a Theuer. Zamyslete se nad umístěním památky: nachází se v blízkosti starobylé cesty Efes-Sardes, na svahu, který je dobře viditelný z dálky. Při fotografování slunce, které zapadá, zvýrazňuje stopy vytesaných schodů a mramorového obložení; při pohledu z silnice se památka rýsuje jako silueta na vrcholu kopce. Nevstupujte na památku ani na schody; skála je nestabilní, mramor je kluzký a památka je kulturní památka, kterou je třeba chránit. V okolí nejsou stíny ani voda; v létě návštěvu zkraťte. Trasa na tomto kopci končí. Ti, kteří se vrací autem do Izmiru, vyjedou na silnici a pojedou na sever; ti, kteří se vrací vlakem, se autobusem vrátí z Belevi do centra města a v Selčuku nastoupí do vlaku s přestupem v Tepeköy. Nyní spojte všechny čtyři body dne: mramory z muzea pocházejí z tohoto svahu, z prvního osídlení města, první železnice, která vedla přes rovinu, a žádný z nich nebyl viděn, aniž byste vstoupili do bran Efesu. Zdroje: Aktüel Arkeoloji, Belevi Hrobka; Wikipedia, Belevi Mauzoleum; Vikipedi, Belevi Pamětní Hrobka; DergiPark, Bora 2019; Obec Selçuk; Visit İzmir.