Cesta z Hasankale do Oltu, vedoucí na východ a sever od Erzurumu.

Začněte svou cestu v Pasinler, na východ od Erzurumu, a vydejte se k pevnosti Hasankale, která se tyčí nad městem. Podle průvodce Kulturního a turistického úřadu se pevnost nachází třicet šest kilometrů východně od centra města, na strmém kopci před horou Hasan Dede. Pevnost dala jméno i městu; město Pasinler bylo v osmanských záznamech a mezi místními dlouho známé jako Hasankale. Přibližte se k pevnosti ze západní strany, protože cesta vedoucí k bráně vnitřního hradu je právě odtamtud. Průvodce uvádí, že kvůli své poloze na strmých skalách se k pevnosti dříve nedalo dostat ani s pomocí koní. Současná cesta byla vybudována až poté, co byla pevnost využívána jako lom; tedy cesta, po které jdete, je součástí původní cesty, kterou používali ti, kteří se k pevnosti dostávali. Vyšplhejte po cestě pomalu, protože je kamenitá a místy nestabilní. Nahoře se pokuste nejdříve prostudovat plán pevnosti. Podle anglické Wikipedie se na vrcholu nachází tři vrstvy hradeb a vnější dvě hradby netvoří dokonalý kruh, ale končí na skalnatém povrchu. Vstup je na západní straně. Průvodce poznamenává, že sloupy, oblouky a nápisy, které tvořily bránu vnitřního hradu, již nejsou zachovány, a také že brány vnějšího hradu byly zničeny a zmizely. Web Castles.nl uvádí, že uvnitř vnitřního hradu nezůstala žádná budova; to, co zde vidíte, není soubor budov, ale obranná linie zasazená do skály. Historie pevnosti se nedá zařadit do jednoho období. Mezi pozůstatky se nacházejí nápisy a kamenné práce z období vlády urartijského krále Minua, a je všeobecně uznáváno, že vrchol byl od doby železné používán jako obranné místo. Web Castles.nl uvádí, že během války mezi Seljuky a Byzantinci v roce 1048 byl tento hrad získán seljukským velitelem Ibrahimem Yinalem. Ohledně zakladatele současné pevnosti existují různé legendy. Historik Naima ji připisuje vládnoucímu panovníkovi Akkoyunlu Uzun Hasanovi; Ibrahim Hakkı Konyalı ji připisuje synovi Emira Hacı Togaye, Hasan Beyovi, a datuje ji do let 1336 až 1339. Během osmanské éry je známo, že sultán Süleyman I. nechal pevnost opravit a posílit. Poté se postavte na pevném místě a podívejte se na nížinu. Toto je místo, odkud je výhled na celou nížinu Pasinler, a po staletí zde sloužilo jako důležité vojenské stanoviště, které kontrolovalo cestu z východu do Erzurumu. Široká nížina pod vámi je horní tok řeky Aras, a cesta k druhé Zdroj: Krajská správa kultury a turistiky v Erzurumu, Průvodce turistiky; Castles.nl, Hrad Hasankale; Wikipedia, Hrad Pasinler.

Druhá zastávka je most Çobandede, který se nachází těsně východně od centra okresu Köprüköy, přes řeku Aras. Dnes je most uzavřen pro dopravu; silnice vede paralelním mostem asi pět set metrů východně, takže můžete historickou stavbu vidět pěšky a v klidném prostředí. Nejprve se podívejte na most z břehu, z boku, protože celkový pohled je dobře viditelný pouze z dálky. Portál kultury uvádí, že most je 128 metrů dlouhý a 8,5 metrů široký, s největším rozpětím oblouku 13 metrů a nejvyšším bodem 30 metrů. Most má sedm oblouků; během oprav byl jeden oblouk uzavřen, takže dnes vidíte šest oblouků. Encyklopedie islámské kultury uvádí, že tento oblouk byl pravděpodobně zničen povodní a během oprav v roce 1872 byl zazděn. Poté se přibližte k mostu a všímejte si barvy kamenů. Oblouky jsou postaveny z černých, červených a šedých opracovaných kamenů a barvy se mění v průběhu dne v závislosti na světle. Podle místní legendy byly tyto kameny dovezeny z vesnice vzdálené asi šest kilometrů. Portál kultury uvádí, že pod pilíře byly položeny jehličnany, aby se zabránilo zatopení mostu, a mezi zdmi byly ponechány mezery, aby se snížila zátěž. Výrazné prohlubně před pilíři a polokruhovité opěry na zadní straně jsou nejvýraznějšími prvky mostu. Na těchto výstupcích jsou umístěny malé, hranaté věžičky, které jsou zakončeny polopiramidálními střechami. Účel těchto věžiček je sporný; někteří výzkumníci se domnívají, že mohly sloužit jako útočiště pro strážce, zatímco jiní tvrdí, že jsou to pouze dekorativní prvky, které obohacují vzhled mostu. Na východní straně, nad pilíři, hledejte reliéfy složené z geometrických uzlů a řetězů. Na kamenných zábradlí jsou údajně umístěny značky kameníků; při pozorném pohledu můžete vidět značku ve tvaru luku s šípy. Historie mostu není zcela jistá. Portál kultury a průvodce okresem uvádějí, že most byl postaven v roce 1298 na příkaz emira Čoban Noyana, který sloužil vládnoucímu panovníkovi Ilchanátu, Gazan Hanovi. Encyklopedie islámské kultury uvádí, že nápis o opravách je silně poškozen, existují pouze zvěsti o jeho zakladateli a že na základě architektury a dekorace stavby se zdá, že byl postaven ve 14. století. Název mostu pochází z této legendy o emiru Čobanu, zatímco okres nese název po mostě. Po staletí most sloužil jako místo, kde se křížily cesty z Erzurumu do Mu Zde se vraťte zpět do Pasinler a pokračujte na sever, směrem na Narman. Zdroj: Kulturní portál, most Çobandede; Islamská encyklopedie TDV, most Çoban; Krajská správa kultury a cestovního ruchu v Erzurumu, turistický průvodce; Wikipedie, most Çobandede.

Třetí zastávkou jsou skalní útvary, které se nacházejí sedm kilometrů jižně od centra okresu Narman, podél silnice Narman-Pasinler. Portál Kultury uvádí, že se tato oblast nachází v sedmém kilometru této silnice; pokud tedy pojedete severně od Pasinler, dostanete se k této zastávce ještě před dosažením centra okresu. Nejprve se zastavte na vyhlídce u silnice a prohlédněte si údolí shora. Podle oznámení guvernorátu z roku 2020 byla u silnice postavena dvoupatrová budova pro návštěvníky a k této oblasti vede cesta dlouhá přibližně tři a půl kilometru. Z tohoto místa se před vašima očima rozprostírají červené skalní útvary, štíhlé vrcholky a úzká údolí. Pohled se mění, když víte, odkud pocházejí barvy a tvary. Červená barva pochází z oxidace železa v sedimentárních horninách. Tvary vznikly dlouhodobým erozním působením větru a vody, které nejprve vytvořily prohlubně a následně je vítr opracoval do různých vzorů. Ohledně stáří těchto útvarů se zdroje rozcházejí. Portál Kultury a průvodce uvádí, že tyto skalní útvary vznikly erozí sedimentů, které se hromadily v sedimentační pánvi před 2,5 až 3 miliony let, zatímco v oznámení guvernorátu se uvádí mnohem starší stáří. Místní obyvatelé tuto oblast nazývají "Kraj červených víl" a Portál Kultury přirovnává údolí k Grand Canyonu, který vytvořila řeka Colorado. Stezka, která vede do údolí, je nejlepším způsobem, jak prozkoumat tuto oblast zblízka, a velkou část času stráveného na této zastávce budete věnovat právě této procházce. Podle oznámení guvernorátu se jedná o přibližně hodinový okruh. Při sestupu je povrch písčitý a kluzký, a i za sucha může být chůze obtížná; doporučuje se obutí pevných bot. Po dešti se písčitá půda mění v bláto, proto se před vstupem na stezku zkontrolujte předpověď počasí. Během procházky nevystupujte na vrcholky skalních útvarů ani na okraje útesů, protože erodující půda se snadno uvolňuje. Návrat je strmý, proto si naplánujte síly a vezměte s sebou dostatek vody. Tato oblast je chráněná. Podle Portálu Kultury byly tyto skalní útvary v roce 2018 prohlášeny za přírodní památku a jsou chráněny podle zásad národního parku. Podle oznámení guvernorátu byla tato oblast také zařazena do seznamu předběžných kandidátů na světové dědictví organizací UNESCO v Turecku. Ve stejném oznámení se uvádí, že v této oblasti se nachází celkem dvanáct různých údolí Zdroj: Kulturní portál, Narmanovy skalní útvary; Úřad guvernéra provincie Erzurum, Provincie Erzurum se stane geoparkem „Červené skalní útvary“; Oddělení kultury a turistiky provincie Erzurum, Průvodce turistiky; Wikipedie, Narmanovy skalní útvary.

Poslední zastávkou trasy je hrad v centru okresu Oltu. Hrad se nachází na skalnatém, ale ne příliš vysokém útesu, v místě, kde se spojují vody z Narmanu a potoka Sivri Dere a tvoří řeku Oltu. Jak říká místní průvodce, hrad stojí v údolí řeky Oltu a při vjezdu do města ho uvidíte na vrcholu skalního útvaru. Vstup do vnitřního hradu je na jihu a k bráně se stoupá po schodech. Vystoupejte pomalu a až se dostanete nahoru, nejdříve se podívejte kolem a jednou obejděte celý hrad.

Dnes zachovaná část je vnitřní hrad; vnější hradby, které obklopovaly čtvrti města, se nedochovaly. Vnitřní hrad má architekturu, která se přizpůsobuje přirozenému tvaru skály pod ním, a je obklopen vysokými, silnými zdmi a věžemi. Portál kultury uvádí, že hrad zabírá plochu tří tisíc metrů čtverečních a je postaven z opracovaného kamene. Věnujte pozornost věžím a hradbám na severozápadě; zdroje uvádějí, že tato část v minulosti byla mnohem impozantnější. Uvnitř hradu hledejte stopy po cisternách a prostorách, které sloužily strážcům.

Datum výstavby hradu je sporné. Některé zdroje tvrdí, že jeho architektonické prvky sahají až do období Urartů; Wikipedie uvádí různé zprávy a zmiňuje, že v 19. století byly na hradě nalezeny gruzínské nápisy. Portál kultury uvádí, že hrad byl opravován v byzantském, seldžúckém, akkoyunlském, karakoyunlském a osmanském období a v osmanské době byl po určitou dobu používán jako karavanseraj. Podle Wikipedie se hrad dostal do osmanských rukou v polovině 16. století a poté se stal administrativním centrem oblasti Oltu. Po válce v letech 1877-1878 se Oltu na nějakou dobu dostal pod ruskou správu. Naposledy byl hrad zrekonstruován a posílen v letech 1998 a 1999.

Jedním z nejzajímavějších detailů hradu je jeho spojení s vodou. Místní průvodce uvádí, že brána a tunel hradu vedou k řece Oltu; Portál kultury také hovoří o skryté vodní cestě, která vede ze skály k řece. Na východní straně vnitřního hradu se nachází lázeň, jejíž kořeny sahají do období Seldžuků a která je spojena s vnitřním hradem pomocí chodeb; při sestupu se na ni podívejte zvenku. Z okraje hradeb se podívejte do údolí řeky Oltu a na obě strany města; Wikipedie uvádí, že město se rozkládá na obou březích řeky. Nepřibližujte