Z Boztepe do Hamsiköy: Po stopách staré karavanní cesty.

Začněte na Boztepe, který se tyčí na jihovýchodě města, a jako první se přesuňte k vyhlídkové terase a podívejte se dolů. Odtud je přístav, historické centrum města a pobřeží vidět na první pohled. Ministerstvo kultury a turismu provincie Trabzon popisuje Boztepe jako důležitý prvek krajiny a rekreační oblast, která dominuje městu. Tento popis platí dodnes, protože kopec je už po staletí otevřeným prostorem, kde město "dýchá". Když se díváte směrem k přístavu, mějte na paměti, že podle výzkumu publikovaného v časopise Belleten většina karavanových cest z Bayburtu a Gümüşhane vedla do města přes Boztepe. To znamená, že hřeben, na kterém nyní stojíte, byl poslední překážkou, kterou musel náklad z vnitrozemí Anatolie překonat, než se dostal k moři.

Poté sledujte dřevěnou pěší cestu směrem na východ. Tato cesta, kterou zřídila obec Ortahisar, je dlouhá přibližně jeden kilometr a je postavena na ocelových sloupech. Podle zpráv je platforma umístěna mírně nad zemí, aby se minimalizovalo narušení terénu. Podél cesty se nacházejí dvě terasy, jedna dřevěná a jedna se skleněnou stěnou, a na místech s nejlepším výhledem jsou dvě dřevěné venkovní balkóny. Na balkónech jsou posezení, altánky a houpačky; jsou to ideální místa pro krátkou přestávku. Když vystoupíte na terasu se skleněnou stěnou, uvidíte svahy pod sebou; ti, kteří mají strach z výšek, mohou zůstat na dřevěné terase.

Během procházky přemýšlejte o historii kopce. Podle článku na Wikipedii byl Boztepe v období Osmanské říše nejprve zařazen mezi pastviny a postupně se začal osídlovat. Evliya Çelebi v roce 1640, když se nacházel v Trabzonu, zmiňoval vinice, které se zde nacházely. Dnes na svazích nejsou žádné vinice, ale zelená krajina kopce pokračuje v tradici rekreace. V zápisu z roku 1681 je zaznamenáno, že obyvatelé této oblasti byli osvobozeni od daní, protože byli zodpovědní za údržbu cest. Tento detail znovu potvrzuje, že kopec byl důležitým křižovatkou. V roce 1834, s růstem populace, se osídlení rozdělilo na dvě čtvrti: Yukarı Boztepe (Horní Boztepe) a Aşağı Boztepe (Dolní Boztepe).

Když se díváte na jižní svah, uvidíte oblast Gölçayırı. Výzkum publikovaný v časopise Belleten uvádí, že toto místo, které v byzantských zdrojích bylo nazýváno Skylolimne, bylo místem, kde se v létě roku 1461 usadil Mahmút Paša. Název pochází z řečtiny a znamená "rybník s psy", ale

Když dorazíte k sídlu na ulici Zeytinlik Caddesi, zastavte se na chvíli před vstupem. Podle portálu Kulturní portál byla tato budova postavena mezi lety 1898 a 1913 jako obytný dům bankéřem Kostakim Teoflaktosem. Turecké zdroje uvádějí, že architekti byli Italové a velká část použitých materiálů byla dovezena z Itálie. Rohová fasáda s kamennou věží je nejlépe viditelná z protější chodníku. Historie sídla je stejně bohatá jako jeho fasáda: po bankrotu Teoflactose v roce 1917 byla budova zkonfiskována a přešla do vlastnictví rodiny Nemlioğlu. Atatürk zde v roce 1924, během své první návštěvy Trabzonu, s manželkou Latife Hanım a doprovodem strávil několik dní.

Vstupte do budovy a začněte prohlídku v přízemí, protože tento patro vypráví příběh samotného sídla. Podle anglické verze článku na Wikipedii je přízemí uspořádáno jako expozice, která chronologicky zobrazuje architekturu a historii budovy. Zvedněte hlavu; podle Kulturního portálu jsou stěny všech pater, s výjimkou suterénu, odshora dolů zdobeny malbami. Tyto dekorace se v jednotlivých místnostech liší, takže se zastavte v každé místnosti a prohlédněte si ornamenty, kde se stěna setkává se stropem. Detaily kolem dveří a oken si také zaslouží pozornost.

Poté si představte období, kdy se vlastnictví sídla měnilo. Budova, která byla za guvernéra Ali Galipa Beye znárodněna, sloužila v letech 1927-1931 jako vládní budova a v letech 1931-1937 jako inspekční budova. V roce 1937 byla předána Ministerstvu školství a po dobu půl století sloužila jako dívčí odborná škola. V roce 1987 byla předána Ministerstvu kultury a po rekonstrukci v letech 1988-2001 byla 22. dubna 2001 otevřena jako muzeum. Navzdory takovému různorodému využití zůstaly dekorace zachovány, což ukazuje, co rekonstrukce zachránila.

Poté sestupte do suterénu. Zde se nachází archeologická expozice, která nabízí sbírku artefaktů od doby bronzové až po byzantské období. Kromě mramorových, bazaltových, keramických, kovových a skleněných předmětů jsou zde vystaveny i staré mince. Pokud budete sledovat vitríny v chronologickém pořadí, snadněji si uvědomíte tisíciletou historii osídlení pobřeží Trabzonu. Nakonec navštivte etnografické oddělení v prvním patře, kde se nacházejí předměty běžného užití typické pro region a artefakty z období Osmanské říše. Po skončení prohlídky si odpoči

Když se dostanete k zadní části budovy, nevstupujte přímo do vily, ale nejdříve se projděte po zahradní cestě, která vede skrz borovicový les. Ministerstvo kultury a cestovního ruchu města Trabzon uvádí, že zahrada vily je obklopena borovicemi a že budovu je nejlépe vidět z tohoto lesa. Zahrada s bazénem a květinové záhony na přední straně budovy poskytují nejlepší úhel pro fotografování. Vila byla postavena jako letní sídlo bankéřem Konstantinem Kabayanidisem z města Trabzon. Datum její výstavby se v různých zdrojích liší: Kulturní portál uvádí začátek 19. století, Wikipedie zmiňuje výstavbu, která probíhala od roku 1890 do roku 1912, zatímco jiná stránka ministerstva uvádí rok 1913. Proto je nejbezpečnější říci, že vila byla postavena na přelomu 19. a 20. století.

Při přiblížení se k fasádě si všimněte použitých materiálů. Podle Wikipedie je vila postavena z kamene, cihel a dřeva, a skládá se ze čtyř podlaží včetně suterénu. Ministerstvo uvádí, že fasáda je zdobená kamennými prvky, uvnitř byly použity cihly a schodiště jsou dřevěná s kovovými zábradlími. Vliv západní renesance je patrný v bohaté výzdobě fasády. Po vstupu do budovy začněte prohlídkou obývacího pokoje, odpočinkové místnosti, jídelny a hostinských pokojů v přízemí. V prvním patře se nachází pracovna, velká ložnice, čekárna a zasedací místnost, zatímco ve druhém patře jsou dvě menší pokoje. Podle zprávy na Haber7 v muzeu je vystaveno 344 exponátů, včetně nábytku, porcelánu, koberců a obrazů z konce 19. a začátku 20. století.

Znalost toho, jak se vila stala muzeem, obohatí vaši prohlídku. Budova, která po výměně obyvatel v roce 1923 přešla do státního majetku, byla v roce 1930 zakoupena místní správou a v roce 1931 byla věnována jménu Atatürka. Atatürk zde byl ubytován během své první návštěvy v roce 1924, znovu se zde ubytoval v listopadu 1930 a během své poslední návštěvy v červnu 1937 zde strávil dvě noci. Podle Kulturního portálu zde 11. června 1937 rozhodl o darování svého majetku národu. Po smrti Atatürka byla vila zakoupena obcí a v roce 1943 byla otevřena jako muzeum.

Na konci prohlídky se vraťte do zahrady a podívejte se na část budovy s dvojitými dveřmi na zahradní straně. Podle zprávy se pod touto částí nachází cisterna, která sbírá dešťovou vodu, a

Při průjezdu Maçkou a stoupání po silnici k Zigana si všimnete, jak se údolí zužuje a vzduch chladne. Kulturní portál uvádí, že Hamsiköy se nachází na severních svazích hory Zigana, podél severní trasy Hedvábné stezky, 19 kilometrů od Maçky, a je to staré místo, kde se kdysi poskytovalo ubytování. Výzkum v Belleten také uvádí, že silnice Zigana vede přes Hamsiköy a Maçku až k Boztepe a je využívána po celý rok. To znamená, že nákladní vozidla směřující do přístavu, které vidíte z vrcholu ráno, projíždějí právě touto vesnicí. Po příjezdu do vesnice zaparkujte auto a nejdříve se projděte údolím.

Kulturní portál uvádí, že název vesnice pochází z arabského slova "hamse", což znamená pět, a že osada se skládá z pěti oddělených částí. Geografický zápis organizace TÜRKPATENT uvádí, že těchto pět vesnic jsou Hamsiköy, Çıralı, Güzelyayla, Dikkaya a Başar. Wikipedie uvádí, že starší název osady byl Ciharlı a že název byl v roce 1959 změněn na Hamsiköy. Během procházky věnujte pozornost starým domům a kamenným fontánám u potoka; kulturní portál je označuje jako součást přírodní krásy vesnice. Na jaře se na svazích rozkvétají fialové lesní růže, které barví údolí. Mlha je zde běžným jevem; když se usadí na úpatí hor, panorama se během několika minut mění.

Poté se dostaneme k dezertu, který je pro vesnici známý. Hamsiköy Sütlacı (mléčný dezert) byl v roce 2017 registrován jako regionální produkt a držitelem registrace je Obchodní a řemeslná komora Maçka. Registrační dokument uvádí, že dezert se vyrábí pouze z mléka, rýže, cukru a špetky soli. Dokument také uvádí, že vesnice se nachází ve výšce 1200 až 1600 metrů a že svahy hory Zigana, které směřují k moři, jsou velmi deštivé, takže louky jsou zelené po většinu roku. Uvádí se, že chuť mléka pochází z různých rostlin, které rostou na těchto pastvinách, a že výroba, včetně získávání mléka, musí probíhat v rámci dané geografické oblasti. Pečení probíhá ve dvou hrncích a konzistence se pozná podle toho, jak dezert bez přerušení teče z lžíce. Dezert se může podávat čerstvý nebo s vrstvou, která byla zapečena v troubě, a může být doplněn skořicí a vlašskými ořechy.

Kulturní portál uvádí, že ve vesnici se také vyrábí sýr, máslo, nitkovitý sýr a tvar