Z Bornovy, od vily k muzeu, z ulice Levanten k univerzitnímu kampusu.

Začněte svou procházku u stanice metra Bornova a pokračujte severním směrem po ulici Mustafa Kemal. Podél této ulice se nachází několik vil s vysokými zahradními zdmi; největší z nich je Patersonova vila, za jejíž zdí se skrývá zahrada o rozloze přes 25 000 metrů čtverečních. Stavba vily byla zahájena v roce 1859 skotským obchodníkem Johnem Patersonem, jehož rodina se zabývala obchodem se zrninami, exportem zemědělských produktů a těžbou chromu. Interiéry byly vybaveny krbem a nábytkem dovezeným z Anglie, a v domě pracovalo přibližně šedesát služebníků. Budova měla 38 pokojů, většina materiálů byla dovezena z kontinentální Evropy a z Anglie, a fasáda byla sedmkrát měněna majiteli. V té době zahrada zabírala rozlohu 133 akrů a nacházely se v ní dostihové koně, hospodářská zvířata, skleníky a zemědělské plochy. Dnes je k vile přilehlá plocha 25 400 metrů čtverečních, což je méně než pětina původní rozlohy. Tato čísla vám pomohou uvědomit si, jak malou část původní plochy vidíte, když procházíte podél zdi. Vila je již dlouhou dobu v rekonstrukci, proto si prohlédněte stanici zvenku. Z brány je vidět třípatrová budova s věží a hlavní budova; rekonstrukce hlavní budovy byla odložena, zatímco rekonstrukce budovy s věží a její vnitřní lázně byly dokončeny koncem roku 2016. V první fázi rekonstrukce byly odstraněny většinou pozdější, neoriginální části budovy. V zahradě byly archeologickými výzkumy objeveny tři pomocné budovy, dvě zdobené fontány a cisterna, které byly také zahrnuty do projektu. Protože termín dokončení rekonstrukce byl několikrát odložen, předem se informujte, zda je možné vstoupit do vily; i když je uzavřena, fasáda a zahradní zeď vám umožní si tuto stanici užít. Během procházky ulicí si uvědomte historii této budovy. Vila byla používána jako obytný dům až do roku 1960, v následujících letech se střídala jako kancelář, ubytovna a továrna, a vrstvy na fasádě jsou důkazem těchto změn. V roce 1963 se rodina přestěhovala do Anglie, vila sloužila přibližně pět let jako kancelář pro personál NATO, v roce 1973 byla některá její části zbořeny a přeměněna na továrnu na koberce. V roce 1978 bylo rozhodnuto o vyvlastnění, v roce 1986 požár zničil hlavní části budovy, a v roce 1991 Ministerstvo kultury a turistiky zahájilo první rekonstrukci. Ve stejné době, se souhlasem Nejvyššího kontrolního úřadu, městská obec proved Většina dalších zahradních zdí, které uvidíte po cestě, také pochází ze stejné doby a patří vilám, což umožňuje nahlédnout do charakteru Bornovy i z ulice. Zdroj: Wikipedie, Patersonova vila; BirGün, rekonstrukce Patersonovy vily.

Ulice Gençlik je lemována obloukovou kamennou bránou. Kamenné lavice po obou stranách představují tradiční místa k sezení, která se v Bornovových vilech nazývají "pesulaki", a jsou jedním z nejstarších prvků zahrady. Na jaře je oblouk brány obalený fialovými plody vinné révy. Pokud přijedete brzy ráno, můžete si vychutnat jak květiny, tak i prázdnou zahradu. Předpokládá se, že vila Mattheys byla postavena v roce 1780, i když některé zdroje uvádějí rok 1860, protože vila prošla v polovině 19. století významnou rekonstrukcí. Dlouho se nazývala dům Wood-Paterson. Tato budova, kterou John Maltas zrekonstruoval jako letní sídlo, byla v roce 1840 předána jeho dceři Eugenie Wood. Eugenieina dcera Hortense Wood byla malířka, básnířka a skladatelka. Navštěvovala hodiny klavíru u Franze Liszta a 16. září 1922 v této vile hostila Mustafu Kemala Pašu. Mezi hosty té doby byli také pašové Fevzi, İsmet a Asım, a také Halide Edip. Říká se, že během návštěvy hrála Hortense se svým synovcem Fernandem de Cramerem šachy. Také se uvádí, že Liszt hrál na klavír v místnosti vily, která se nazývá "Káhira". Tony Mattheys, který dal vile její současný název, byl otcem pozdějších majitelů Renee Steinbüchel a Sonie Whittall. V roce 2018 byla budova koupena od jejich potomků a zahájena její rekonstrukce. Díky zahradní zdi z kamenných bloků a obloukové brány je tato vila jednou z mála, které přežily až do 20. století. Kupte si vstupenku a nejdříve se projděte zahradou. Do vil v Bornově se vchází přes speciální vstup, který se nazývá "brána prestiže". Zahrada byla stejně důležitá jako samotná vila, a symbolem této zahrady jsou cypřiše. V zahradě bylo v roce 1970 zřízeno minigolfové hřiště s devíti jamkami, které připomíná zanikající Bornov Golf Club. Každá jamka má model vily v Bornově, vytvořený keramickou umělkyní Verdou Sipahi, a symbol, který tuto vilu reprezentuje. Zde se také nachází model vily Paterson, kterou jste právě viděli zvenku, takže zde si můžete prohlédnout její interiér. Symbolem jamky Mattheys je, samozřejmě, oblouková brána. Uvnitř se nachází 16 anatolských koberců z období 16. až 19. století, vybraných z kolekce Arkas. Tyto kusy, tkané v západní a střední Anatolii, pocházejí z více než třicetileté sbírky. Projděte si jednotlivé místnosti. Ornamentální štukové lišty a vysoké stropy si zaslouží stejnou pozornost jako samotné Po vystoupení se otočte doprava na ulici Gençlik Caddesi a projděte se několik set metrů. Když se dostanete naproti anglikánskému kostelu, jste u vily La Fontaine. Zdroj: Wikipedie, Mattheys Köşkü; Visit İzmir, Arkas Sanat Bornova.

Prohlídka vily La Fontaine společně s jejími sousedy odhalí mnoho o historii této oblasti. Naproti stojí anglikánský kostel, vedle stojí vila Murat, kterou v roce 1880 nechala postavit anglická rodina Edwards. Tato trojice byla centrem čtvrti, kde žili levantinci v Bornově, a o něco dál se nacházela Velká vila, která patřila stejným rodinám. Prvním majitelem vily La Fontaine, jak je uvedeno v záznamech, byl James La Fontaine, vnuk Charltona Whittalla, který v roce 1836 zakoupil Velkou vilu. Podle záznamů Ege University byla rodina La Fontaine anglická rodina švýcarského původu a vila byla v jejich vlastnictví na začátku 20. století. Naproti stojící anglikánský kostel se jmenuje Saint Mary Magdalene. Velká vila byla původně postavena na začátku 18. století jako klášter pro holandské řeholnice; v roce 1948 přešla do vlastnictví státu a dnes slouží jako rektorát, přičemž je rozšířena o nové budovy. Datum její výstavby a architekt jsou neznámé; tato nejasnost sama o sobě vypovídá o vile, protože, stejně jako mnoho vil v Bornově, i tato je domem, který byl postupně rozšiřován. Nejprve se podívejte na fasádu z protější chodníku. Budova se skládá ze suterénu a dvou podlaží, přičemž obě patra jsou od sebe výrazně oddělena a ve druhém patře se nachází balkón z litiny, který směřuje do hlavní ulice. Hlavní vstup je zdůrazněn obloukovými dveřmi a fasáda je jednoduchá; při srovnání s vilou Murat, která stojí vedle, si uvědomíte dva různé styly architektury v téže čtvrti. Vyfoťte detaily litinového balkónu za odpoledního světla; ráno je fasáda ve stínu. Historie vlastnictví vily je krátká, ale shrnuje 20. století v Bornově. Po smrti Jamese La Fontaine přešla vila do péče jeho manželky Clary a dětí; v roce 1941 ji koupila Ruby Gladys Whittall, neteř Clary. V roce 1963 ji převzala Ege University pro své budoucí potřeby. Do roku 1975 zde pracovali stavební dělníci univerzity; poté byla postupně využívána pro potřeby školy pro nevidomé, žandarmerie a dělostřeleckých jednotek, a nakonec pro Institut veřejného zdraví. V roce 1996 byla vila opět vrácena univerzitě a po určitou dobu sloužila jako sídlo Ústavu společenských věd a děkanátu pedagogické fakulty. Od roku 2010, kdy byla vila zrekonstruována, slouží jako Centrum a muzeum aplikovaného výzkumu a historie Atatürkova principů a revolucí při Ege University. Pokud vstoupíte dovnitř, nehledejte původní dekorace; většina freskek, štukových reliéfů a stropních ornamentů časem zmizela a vnitřní prostor, Dům s bazénem, který kdysi patřil panství Whittall, byl v minulosti sídlem klubu britské komunity v Bornově a dnes je to výzkumné centrum zaměřené na problematiku žen. Pro přesun k další zastávce vstupte do areálu kampusu a sledujte cesty směřující jihozápadně; budova Sirkehane s fasádou z kamene a cihel se vám po přibližně deseti minutách objeví uprostřed zeleně. Zdroj: Wikipedie, Vila La Fontaine; Visit İzmir, Vila La Fontaine; Vily Ege University.

Budova, která nese název Sirkehane, pochází z 20. let 20. století. V zadní části budovy se nacházela sekce Fakulty zemědělství, která se zabývala výrobou octa a nakládané zeleniny, zatímco přední část sloužila jako ubytování. O prvních majitelích budovy se, navzdory všem snahám, nepodařilo získat žádné informace. V roce 1943 přešla do správy státu a v roce 1990 byla vyměněna za budovu, která nyní patří Egecké univerzitě. Budova byla používána jako obytný prostor až do 20. let 20. století. Podle záznamů univerzity bylo plánováno zahájení rekonstrukčních prací v roce 2007. Budova byla z velké části zrekonstruována a 22. června 2010 byla dokončena. V listopadu téhož roku získala status soukromého muzea na základě schválení Ministerstva kultury. Po dokončení rekonstrukce byla budova otevřena pod názvem Muzeum balkánských a anatolských oděvů Egecké univerzity. Současný název, Etnografické muzeum, byl přidělen až po tomto schválení. Zdůraznění oděvů v původním názvu stále odráží základní charakter sbírky; z celkem 2 499 exponátů je 2 100 oděvů. Fasáda z kamene a cihel, spolu se zahradou, působí uklidňujícím dojmem po pohledu na zdobené fasády levantských vil; budova vypadá jako venkovský dům uprostřed kampusu. Před návštěvou si ověřte aktuální informace o otevíracích hodinách, dnech a podmínkách vstupu na webových stránkách muzea univerzity. V muzeu je vystaveno 2 100 tradičních oděvů z balkánských zemí a tureckého světa, 110 lidových hudebních nástrojů a také šperky, doplňky, zbraně, truhly a skříně. Návštěva by měla začít v sekci oděvů; sledování rozdílů mezi kostýmy a předměty, uspořádanými podle regionů, bezmapově vypráví příběh migračních cest z Balkánu do Egejského moře. Druhou sekcí jsou vitríny s hudebními nástroji; 110 kusů, od strunných nástrojů po nástroje s údernými prvky, slouží jako materiál pro studium lidových tanců a lidové hudby, a to byl také účel, pro který bylo muzeum založeno. Třetí sekce je věnována svatbám a je oblíbeným místem mnoha návštěvníků. V prostředí tradičního domu v Izmiru jsou oživeny svatební zvyky z 19. století; jsou zde zrekonstruovány scény jako henna party, výstava výbavy, přípravy na svatební hostinu a psaní svatebního seznamu. V tomto patře jsou také oživeny dílny řemeslníků, jako jsou truhláři Jedna z vil, kterou univerzita zrekonstruovala, byla postavena v roce 1880 francouzskou rodinou Pandespanian. Dnes slouží studentům a zaměstnancům jako kavárna a restaurace; informace o umístění si můžete vyžádat u pracovníků kampusu. Muzejní budova je stále známá především pod názvem "Sirkehane"; při dotazech ohledně orientace v kampusu je vhodné tento název používat. Pro cestu k poslední zastávce opusťte západní bránu kampusu a pokračujte směrem k nádraží Bornova. Cesta k vchodu do rekreační zóny Aşık Veysel trvá přibližně dvacet minut. Pokud jste unavení, můžete se k cíli přiblížit i autobusem, který odjíždí ze zastávky u rektorátu. Zdroje: Ege Üniversitesi, Etnografické muzeum; Visit İzmir, Sirkehane; Vily Ege Üniversitesi.

Cesta končí v místě, kde se dá dýchat, a ne u architektonické památky. Rekreační oblast Aşık Veysel je park o rozloze 231 000 metrů čtverečních, jehož výstavba byla zahájena v roce 2008 a který byl otevřen radnicí města Izmir 25. září 2010. Od té doby slouží jako největší zelená plocha v Bornově. Park je pojmenován po lidovém básníkovi Aşıku Veyselovi; jeho pravé jméno bylo Veysel Şatıroğlu a narodil se v roce 1894 v obci Sivrialan, která patří do okresu Şarkışla v provincii Sivas. V sedmi letech onemocněl spalničkami a přišel o zrak na obou očích. Nejprve hrál na bağlamu písně jiných básníků, který mu koupil otec, aby se zabavil. V roce 1930 se proslavil na večeru básníků, který v Sivasu uspořádal Ahmet Kutsi Tecer, a po nějakou dobu působil jako učitel hudby na venkovských školách. Mezi jeho nejznámější díla patří "Uzun İnce Bir Yoldayım", "Dostlar Beni Hatırlasın" a "Kara Toprak". V roce 2023, v padesáté výročí jeho úmrtí, byl v Turecku vyhlášen rok Aşıka Veysela. Za vysokými zdmi budov se náhle otevírá výhled; vstupte do parku hlavní bránou a nejdříve se vydejte po cestě vpravo, kde se nachází umělá jezírka o rozloze 1 500 metrů čtverečních. Amfiteátr kolem jezírka je nejlepším místem k odpočinku v parku; odpolední světlo dopadá na hladinu vody a je to ideální místo pro fotografování jezírka. Po jezírku se vydejte na jih parku, kde se nachází hala pro lední sporty o rozloze 12 000 metrů čtverečních a polookruhová plavecká dráha. Plavecká dráha je nejnovější velkou přistavbou, která byla otevřena v roce 2021, po zahájení výstavby v roce 2019; obojí je vnitřní zařízení, podmínky a otevírací dobu si můžete zjistit na webových stránkách radnice. Vedle sebe se nacházejí i sportoviště: tři basketbalová hřiště, dvě tenisová kurtu a jedno miniaturní fotbalové hřiště; pokud máte s sebou míč, možná budete muset počkat. Tři oddělené dětské hřiště jsou rozmístěna v různých částech parku; pokud máte s sebou děti, vyberte si to nejbližší k jezeru. V severní části parku se nachází největší venkovní divadlo v Izmiru; amfiteátr s kapacitou 5 000 míst byl v létě 2026 zrekonstruován, včetně sedadel, střešního krytu a okolní zeleň, a všech 5 200 míst bylo vym Pro ty, kteří přijíždějí autem, je v parku k dispozici parkoviště, ale vzhledem k tomu, že trasa vede metrem, pravděpodobně ho nebudete potřebovat. Večer se vraťte na schody amfiteátru, kde se nabízí krásný výhled na jezírko a okolní stromy, ideální pro poslední fotografie dne. Pro návrat opusťte park jižní bránou a přejděte pěšky k stanici metra Bornova; odtud pokračujte bez přestupu linkou M1 do Konak a Üçyol. Zdroj: Wikipedie, Rekreační oblast Aşık Veysel; Wikipedie, Aşık Veysel; Karar, rekonstrukce venkovního divadla.