Z Amoria do pohoří Sultan Dağları: Stará cesta východní Afyonkarahisaru.

Začněte svou cestu v Amorium, v nejsevernější části trasy, v obci Hisarköy, přibližně třináct kilometrů východně od města Emirdağ. Podle portálu Kulturní portál se město nachází přibližně sedmdesát kilometrů severovýchodně od Afyonkarahisar. Před cestou si zjistěte podmínky návštěvy archeologického naleziště u místního kulturního a turistického úřadu nebo u muzea. Po příjezdu do obce se nejprve podívejte na panorama; kopec, který se tyčí uprostřed údolí, je tzv. "Horní město". Tento kopec je středem nejstaršího osídlení v oblasti a po jeho okrajích jsou stále patrné pozůstatky byzantských hradeb. "Dolní město" bylo obklopeno druhou linií hradeb. Nejjednodušší způsob, jak pochopit dvoustupňové uspořádání města, je začít procházku u úpatí kopce a sledovat trasu hradeb. Podle kulturního úřadu se město v období říše Hetitů nazývalo Aura, zatímco název Amorium pochází z období klasicismu. Z období helénismu a římské říše zde téměř žádné pozůstatky nenajdete; nejvýraznější stopy těchto období jsou na mincích, které město vydávalo pod svým vlastním jménem. Podle kulturního portálu byl Amorium jedním z prvních měst, kterému Římský senát udělil povolení k ražbě vlastní měny v této oblasti. Největší rozkvět města nastal v byzantském období. Za vlády císaře Zenona, na konci pátého století, byly postaveny městské hradby. Po roce 640 se Amorium stalo hlavním stanovištěm byzantské armády v Anatólii a později se stalo centrem provincie Anadolikon. V devátém století pocházela z tohoto města dynastie, která dala byzantskému trůnu tři císaře; podle místního úřadu byla tato dynastie známá jako Frigská dynastie. Tato sláva však připravila městu i konec, a v roce 838 obsadila město armáda chalífy Mutasima z říše Abbásidů. Podle Encyklopedie islámu byl Amorium v roce 931 znovu zničen emírem z Tarsu a od té doby postupně ztrácel svůj význam. V následujících staletích místní obyvatelé nazývali toto místo Hergan Kale a pozůstatky byly znovu objeveny až v devatenáctém století díky výzkumu cestovatele Williama Hamiltona. Při prohlížečkách vykopaných struktur věnujte pozornost informačním tabulím. Podle kulturního portálu v oblasti zvané "Velký prostor" v "Dolním městě" byl v roce 2001 objeven byzantský lázeňský komplex a dlažbená ulička, datované do období mezi šestým a devátým stoletím. Výzkum začal v roce 1987 povrchovým průzkumem R. Martina Harrisona z Oxfordu a pokračoval v letech 19 Zdroj: Kulturní portál, Antické město Amorium; Krajský úřad kultury a turistiky v Afyonkarahisaru, Antická města; Turecká encyklopedie islámu, Ammuriye.

Most Kırkgöz se nachází zhruba sedm kilometrů od centra okresu Bolvadin, přes řeku Akarçay, která ústí do jezera Eber. Podle některých zdrojů je vzdálenost spíše šest až sedm kilometrů, a k mostu se dá snadno dojet autem z centra města. Vzhledem k tomu, že se nachází mimo hlavní silnici, je okolí klidné a můžete si most v klidu projít a prohlédnout. Nejprve se zastavte na začátku mostu a podívejte se na jeho celou délku. Podle zpráv stanice CNN Türk je most dlouhý přibližně 200 metrů. Jeho název, "Kırkgöz", znamená "čtyřicet oken", ale počet oken se v průběhu staletí měnil. Podle agentury Anadolu byl most postaven v roce 1150 byzantským císařem Manuelem I. Komnenem a měl mít čtyřicet oken. V šestnáctém století, během tažení sultána Sulejmana, architekt Mimar Sinan most prodloužil a přidal k němu dalších šedesát oken. Dnes, podle dostupných informací, se zachovalo padesát sedm oken. Na Wikipedii se píše, že některá okna byla odstraněna během úprav toku řeky, zatímco jiná jsou zakryta pod zemí. Proto není překvapivé, že při pokusu o spočítání oken můžete dojít k odlišnému výsledku. Během procházky věnujte pozornost tvaru oblouků. Střední oblouky jsou širší a špičatější, zatímco ty na okrajích se zmenšují a jsou plošší. Kameny také prozrazují různé vrstvy mostu. Ministerstvo kultury a cestovního ruchu provincie Afyonkarahisar uvádí, že jižní část mostu je vyrobena z mramoru a opracovaného bazaltu, zatímco severní část byla přistavena architektem Sinanem. Na mostě jsou vidět architektonické prvky z období helénismu, římské říše a byzantské říše, dokonce i náhrobky. Hledání těchto prvků proměňuje most v malou venkovní sbírku. Podle Wikipedie je zpracování kamene v severní části, která pochází z období Osmanské říše, preciznější; můžete si tento rozdíl sami porovnat. Sinan také přidal k mostu místo pro modlitby a mramorové schodiště, které vedlo k vodě. Nápis na mostě se dnes nenachází na svém původním místě; podle Wikipedie se nápis kdysi ztratil v řece a později byl nalezen a přemístěn do muzea. Historik Mustafa Güler, který hovořil pro agenturu Anadolu, uvedl, že most byl důležitým průchodem karavanové cesty, která vedla z Istanbulu na jih již od římské doby. Podle Gülera byla stejná cesta v období Osmanské říše také používána pro poutnické karavany a most byl neustále frekventovaným místem. Pro fotografování se doporučuje vyfotit most z bočního úhlu, aby se oblouky zdály jako nepřerušen

Eberovo jezero, poslední zastávka řeky Akarçay, se rozkládá mezi okresy Bolvadin, Çay a Sultandağı. Podle Wikipedie je jezero vzdáleno sedm kilometrů od Bolvadinu. Nachází se v uzavřené depresivní oblasti, nazývané povodí Akarçay; na severu se tyčí hory Emir a na jihu hory Sultan. Povrch jezera je v nadmořské výšce přibližně 967 metrů. Krajský úřad pro kulturu a cestovní ruch uvádí jeho rozlohu jako 150 kilometrů čtverečních, zatímco Wikipedie uvádí 125 kilometrů čtverečních; rozdíl pramení z toho, že rozloha jezera se v průběhu let mění. Před návštěvou si nezapomeňte zjistit aktuální stav vody. Deník Hürriyet Daily News informoval o tom, že jezero v období sucha zcela vyschlo. Anglická verze Wikipedie uvádí, že voda se do jezera vrátila v roce 2020. To znamená, že výhled, který uvidíte, se může výrazně lišit v závislosti na ročním období a množství srážek v daném roce. Po příjezdu k břehu pravděpodobně uvidíte spíše rákos než vodu. Podle Wikipedie je velká část povrchu pokryta červeným rákosem, který dosahuje výšky pěti až šesti metrů, a proto jezero z dálky vypadá jako louka. Plující ostrůvky, které místní obyvatelé nazývají "kopak", jsou také tvořeny kořeny rákosu, které se odtrhly od půdy. Rákos a další vodní rostliny jsou po staletí zdrojem obživy pro okolní vesnice a používají se k výrobě proutí, polštářů a papíru. Podle krajského úřadu v jezeře žijí kapři a další druhy ryb. Eber je také důležitým ptačím areálem. Anglická verze Wikipedie uvádí, že organizace BirdLife International označila jezero v roce 1989 jako důležité ptačí území. V turecké verzi Wikipedie jsou mezi druhy, které se zde vyskytují, uvedeny malí potápky, lžičky, pelikáni a další. Zaměřte svůj dalekohled na okraje, kde se rákos setkává s otevřenou vodou, protože zde se nejčastěji vyskytují vodní ptáci. Chovejte se tiše, abyste ptáky nevyplašili, a nevstupujte do rákosu. Jezero bylo v roce 1992 vyhlášeno chráněnou přírodní oblastí první kategorie. Krajský úřad také jasně uvádí, že jezero trpí znečištěním, a proto je ještě důležitější nic na břehu nezanechat. Pokud hladina vody překročí určitou úroveň, přebytek vody je odváděn kanálem do jezera Akşehir, které leží níže. Pro fotografování si vyberte brzké ranní hodiny nebo čas těsně před západem slunce; v jasném počasí se za rákosím rýsují hory

Poslední zastávkou trasy je karavanseraj İshaklı, který se nachází přímo v centru okresu Sultandağı. Staré jméno města Sultandağı bylo İshaklı, a karavanseraj odtud získal své jméno; stavba je také známá jako Sahip Ata Han. Encyklopedie TDV uvádí, že se nachází na silnici mezi Akşehir a Çay, přibližně dvacet pět kilometrů od Akşehiru. Karavanseraj je snadno rozpoznatelný díky svým dlouhým a silným kamenným zdím. Podle encyklopedie silné obvodové zdi a podpůrné věže nad nimi téměř opeňují stavbu jako hrad. Než vstoupíte, chvíli se zastavte a prohlédněte si fasádu. Vnější zdi jsou podepřeny čtvercovými a půlkruhovými pilíři. Hlavní portál, který vede do nádvoří, je zakryt sedmi vrstvami mukarnasů, přičemž vrchol je dnes zničen. Všímejte si polygonálních výklenků po stranách portálu a malých trojúhelníkových prvků ve vrchních rozích, které mají tvar mušlí. Nápisy na karavanseraju vyprávějí o tom, kdy a kým byl postaven. Podle encyklopedie TDV se z nápisů na obou portálech zjišťuje, že stavba byla dokončena v září roku 1249, v prvních letech vlády seldžúckého sultána II. İzzeddina Keykavuse, a to na příkaz vizíra Sahip Ata Fahreddina Aliho. Encyklopedie uvádí, že tento karavanseraj, postavený Sahip Atou, je nejstarší známá stavba, kterou nechal postavit. Sahip Ata byl jedním z nejvýznamnějších státníků období Seldžucké říše, který nechal postavit mnoho staveb; web turkishhan.org uvádí, že nechal postavit také medresi İnce Minareli v Konyi a Gök Medrese v Sivasu. Po vstupu do nádvoří se podívejte na malou, vyvýšenou budovu uprostřed, která sloužila jako mešita. Portál Kultury uvádí, že tato budova je posledním příkladem seldžuckých mešit na nádvořích, které stojí samostatně. Pokud se pozorně podíváte, zjistíte, že mešita je nakloněna vzhledem k hlavní ose karavansereje, protože je orientována směrem k Mekce. Encyklopedie uvádí, že v některých částech západní zdi byly použity fragmenty římských a byzantských hrobek. Naproti nádvoří se nachází uzavřená část, která se nazývá "zimní část". Jedná se o pětisloupovou halu s téměř čtvercovým půdorysem, zakrytou klenbami, které spočívají na šestnácti kamenných sloupcích. Prostřední loď je širší a vyšší než ostatní, a středová kopule osvětlovala halu. Uvnitř je tma; ch