V Zeytinburnu, vně hradeb, od Kazlıçeşme k Topkapı.

Vyjděte ze stanice Marmaray v Kazlıçeşme a zamiřte ulicí Abay Caddesi, dříve známou jako Demirhane Caddesi. Fontána se nachází na této ulici, v pěší vzdálenosti od stanice. Podle Wikipedie ulice Demirhane Caddesi začíná u hradeb a táhne se směrem k stanici Zeytinburnu, čímž rozděluje čtvrť na dvě velké části. Když se dostanete k fontáně, nejprve se podívejte na celkový pohled: je to jednoplánová stavba z opracovaného kamene, včetně nádrže. Na obdélníkovém povrchu, orámovaném výzdobou, se nachází nízký, špičatý oblouk. Hledejte malou reliéfní rozetu na klíči oblouku, která se na první pohled nemusí zdát. Mramorová nápis nad obloukem není originální; starší nápis, který je vidět na fotografiích z 30. a 40. let, zmizel a současný nápis byl přepsán kaligrafem během rekonstrukce v 50. letech. Nejdůležitější je podívat se na zrcadlo uvnitř výklenku. Pod nápisem v arabském písmu, který je napsán na pětiúhelníkovém štítu, se na bílém mramoru nachází kulatá soška kachny, která dává čtvrti své jméno, a před ní se nachází větev s hvězdicovitými listy. Datum, které nápis uvádí v abecedním systému, je 953 let po Hidžře, což odpovídá letům 1546-1547, a uvádí se jméno Mehmed Bey jako toho, kdo fontánu nechal postavit. Předpokládá se, že tento Mehmed Bey byl učitel Aşık Pir Mehmed Çelebi, který zemřel v Skopje. Kámen, na kterém je socha kachny, je mnohem starší než samotná fontána. V roce 4002 ji zloději pokladů rozbili v naději, že najdou zlato; po prozkoumání zbytků se ukázalo, že se jedná o byzantský mramor z 5. století. Když byly úlomky otočeny a spojeny, objevila se kresba křížku, což znamená, že osmanský mistr obrátil byzantský kámen a vyryl do něj vzor na zadní straně. Mramor byl v roce 2010 zrekonstruován v původní podobě. Evliya Çelebi ve své knize "Cestovní zápisky" píše, že socha kachny pod obloukem této fontány, která se nachází mimo Yedikule, je tak krásná, že ji nelze popsat. Na obou stranách fontány se nacházejí kulaté výklenky a vedle nich se nacházejí kamenné podstavce pro almužny; nezapomeňte se na ně také podívat. Nyní se podívejte na čtvrť za vámi. Podle Wikipedie sultán Mehmed II. po výstavbě pevnosti Yedikule vyhradil tuto Zdroj: Wikipedie, Kazlı Çeşme; Wikipedie, Kazlıçeşme; Okresní správa Zeytinburnu, Historie našeho okresu; Budak, Časopis politologických studií Marmarské univerzity.

Při přiblížení k hradbám z Kazlıçeşme, z západní strany, se ocitnete tak, že budete pozorovat vnější stranu hradeb, nikoli vnitřní. Nejprve si prohlédněte, jak byly hradby postaveny. V období Theodosia II. se pevnost skládala ze tří vrstev: vnitřní, silná hlavní hradba, před ní nižší vnější hradba a vpředu široký příkop. Hlavní hradba byla 4,5 až 6 metrů silná a přibližně 12 metrů vysoká; vnější hradba dosahovala výšky 8,5 až 9 metrů. Všimněte si červených cihlových pásů, které se střídají s kamennou konstrukcí; nejsou jen dekorativní, ale slouží k zpevnění zdi, protože cihly jsou vloženy do malty, která spojuje kamenné bloky. Příkop byl široký 20 metrů a místy hluboký 10 metrů; stále můžete rozeznat příčné zdi, které ho dělily na úseky. Poté zaměřte svůj pohled na Zlatou bránu. Zlatá brána, slavnostní vstup do města v Byzantské říši, byla místem, kam vstupovali císaři při vítězných návratech a při státních ceremoniích, jako byla korunovace. Je sporné, v jakém období byla brána postavena; badatelé se dělí mezi vlády Theodosia I. a Theodosia II., přičemž většina se přiklání k druhému. V pozdních dobách byzantské říše byly otvory brány zazděny a zúženy; z vnější strany stále můžete vidět velký zazděný oblouk mezi mramorovými věžemi po obou stranách. Gravíra z roku 1685 ukazuje, že vnější strana brány byla v té době zdobena reliéfními panely; fragmenty těchto soch jsou dnes v Istanbulském archeologickém muzeu. Mehmed II. Fatih v roce 1458 postavil pevnost Yedikule, přičemž k původním čtyřem věžím na vnitřní straně přidal tři nové. Pevnost ztratila svou funkci brány a během osmanské éry byla používána jako pokladnice, archiv a státní vězení. Hledejte také malou bránu Yedikule, která se nachází vedle pevnosti; badatelé se neshodují, zda tato brána pochází z byzantské nebo osmanské éry. Nyní se podívejte na úpatí hradeb, na zelené pásy, které obklopují příkop a cestu. Podle webových stránek Ministerstva kultury a cestovního ruchu jsou zahrady Yedikule, které se rozkládají podél hradeb mezi Mevlanakapı a Yedikule, živým dědictvím, kde se pěstují zelenina již více než 1500 let. Podle zdrojů, které uvádí Wikipedie, v záznamech z roku 1735 je zmíněno 344 zahrad, zatímco na mapě z roku 1835 je K Topkapi paláci se dostanete přibližně třemi kilometry pěšky; pokud se unavíte, autobusová linka MR11 jezdí stejným směrem. Zdroj: Wikipedie, Hradby Konstantinopole; GoTürkiye, Istanbulské hradby; Wikipedie, Yedikule; Wikipedie, Yedikule věznice.

Po příjezdu k hradbám se dostanete k Topkapí, a na druhé straně silnice se rozkládá rozlehlá zelená plocha, která je známá jako Topkapí Kulturní Park. Muzeum se nachází uvnitř tohoto parku. Podle oficiálních stránek muzea se v této oblasti v nedávné minulosti nacházela autobusová stanice Trakya. Po přesunutí autobusové stanice byl vytvořen tento park a muzeum bylo otevřeno veřejnosti v roce 2009. Podle Wikipedie se výstavba parku začala v roce 1999 a park se rozprostírá na ploše 354 000 metrů čtverečních. Než vstoupíte do muzea, zastavte se před vstupem a podívejte se kolem sebe, protože samotná poloha muzea je součástí příběhu. Podle oficiálních stránek, z místa, kde se muzeum nachází, je vlevo vidět hradba Edirnekapı, naproti hradba Topkapí a vpravo hradba Silivrikapı. Topkapí je byzantská brána svatého Romana. Název pochází z velkého děla, které bylo umístěno proti této bráně během obléhání v roce 1453. Uvnitř muzea začíná prohlídka výstavou. Tato část, kterou připravili historici Erhan Afyoncu a Coşkun Yılmaz, představuje příběh města od jeho založení až po obléhání, dobytí a stavební činnosti sultána Mehmeda II. prostřednictvím miniatur, rytin a obrazů. Nevyhánějte se výstavou; kontext scény, kterou uvidíte na horní platformě, se zde nachází. Na konci výstavy projdete krátkou, tmavou chodbou a vystoupíte na platformu s panoramatickým obrazem. Obraz je umístěn na vnitřní straně polokoule o průměru 38 metrů a zabírá plochu 2 350 metrů čtverečních. Část o rozloze 650 metrů čtverečních mezi obrazem a platformou je skutečně trojrozměrná; zde se nacházejí repliky děl, dělostrojů a sudů s prachem. Podle oficiálních stránek obraz obsahuje přibližně 10 000 postav, které jsou ve velikosti člověka a postupně se zmenšují směrem k obzoru. Jakmile vystoupíte na platformu, zvedněte hlavu: obloha se plynule táhne od horní části obrazu, takže nemůžete odhadnout, kde obraz končí. Muzeum připisuje krátké překvapení, které návštěvníci zažívají v těchto prvních okamžicích, faktu, že obraz nemá začátek ani konec. Poté se pomalu projděte a podívejte se na trhliny ve zdi. Podle Wikipedie jsou zobrazené části zdi, které jsou poškozené, a jejich velikost založeny na zprávě o opravách hradeb, kterou předložil prvnímu městskému správci Istanbulu, Hızır Beyovi. Obraz je výsledkem spolupráce osmi umělců,

Mešita se nachází v Topkapı, mimo hradeb, v rohu, kde se kříží stará ulice Davutpaşa Caddesi, hřbitov Topkapı a dálnice E-5; je vzdálená jen několik minut chůze od Panorama. Podle İslam encyklopedie (TDV) je budova známá také pod názvy Takyeci İbrahim Çavuş, Arakiyeci İbrahim Ağa a Takkeci Camii. Stavitelem byl Takyeci İbrahim Ağa; jeho jméno pochází z povolání, kterým se živili – výrobou čepic. Před vstupem do nádvoří se podívejte na odvodňovací zařízení (sebil) v rohu. Toto odvodňovací zařízení, nejstarší stavba komplexu, bylo podle nápisu uvnitř mešity postaveno v roce 1578 İbrahim Ağou. Mramorový nápis u fontány naproti uvádí, že byla přidána v roce 1820 sadrazem Dervişem Mehmed Pašou; jedná se o poslední stavbu v tomto komplexu. Nápis nad vstupem do mešity ukazuje, že byla dokončena v roce 1592, zatímco druhé odvodňovací zařízení vedle východního vchodu do nádvoří pochází z let 1593-1594. Zvenčí si všimnete, jak je mešita skromná: je to malá stavba se sedlovou střechou, střídavě z kamene a cihel, s malým předzahrádkou s dřevěnými sloupy. V předzahrádce spočítejte osmnáct sloupů zvenčí a deset uvnitř; TDV zdůrazňuje, že i přes své skromné rozměry je mešita důležitá díky své konstrukční technice a bohatství interiéru, kde lze snadno pozorovat detaily, které nejsou tak patrné u podobných staveb. Minaret, postavený z opracovaného kamene, se nachází v severozápadním rohu; má čtvercovou základnu, šestnáctihranné tělo a jedno patro. Pro návštěvu si vyberte čas mimo modlitby, sundejte si boty, vstupte v oblečení, které zakrývá ramena a kolena, a buďte tiší. Po vstupu se podívejte nahoru. Podle TDV je dřevěná kopule o průměru přibližně 5,5 metru, která zakrývá modlitebnu, neviditelná zvenčí; je skrytá pod střechou a spočívá na osmiúhelníkové konstrukci s dřevěnými ornamenty. Modlitebna má téměř čtvercový půdorys; TDV uvádí rozměry stran přibližně 11,2 a 11,7 metru a výšku přibližně 6,2 metru. Mahfil (balkon pro ženy) spočívá na deseti dřevěných sloupech a obklopuje celou severozápadní stěnu. Poté se obraťte ke stěnám. Přibližně polovina povrchu stěn je pokryta iznickými panely z 16. století, vyrobenými technik Byla zrekonstruována za vlády Mahmuda, a v roce 1985, díky práci Generálního ředitelství nadací, se objevily ornamentální detaily na dřevěných sloupech. Struktura byla poté v letech po roce 2005 podstoupně zrekonstruována. Po návštěvě se můžete vrátit tramvají T1 z Topkapı nebo můžete vystoupit autobusem MR11 v Kazlıçeşme a přestoupit na Marmaray. Zdroj: TDV İslam Ansiklopedisi, komplex Takkeci İbrahim Ağa; Wikipedie, komplex Takkeci İbrahim Ağa.