V Odunpazarı, staré město Eskişehiru, se nachází výrobna skla z Lületaš.

Začněte prohlídku areálem Kurşunlu Külliyesi, vstupem z vnějšího nádvoří. Budovy komplexu jsou uspořádány ve tvaru písmene U, přičemž se nacházejí po východní, jižní a západní straně centrální mešity a jsou propojeny zdmi, čímž vytvářejí vnější nádvoří. Na každé straně nádvoří je brána, takže se do něj snadno dostanete bez ohledu na to, odkud přicházíte. Mějte na paměti, že tento komplex nechal postavit vizír Çoban Mustafa Paşa a podle záznamů nadace byla většina budov postavena v letech 1517 až 1525. Zdrojové materiály naznačují, že architektem mohl být Acem Ali, který před Mimar Sinanem zastával funkci hlavního architekta. Při procházce nádvořím si všimněte, že budovy nestojí na stejné úrovni; kvůli sklonu terénu jsou mezi nimi schody. Muzeum lületaşı (přírodní kámen používaný na výrobu dýmek) se nachází v části komplexu, která se dříve nazývala hanikah (klášter) nebo medrese (islámská škola), a je umístěno výše než mešita. Do kupolovitého prostoru a do cel se vchází po schodech. Veranda, která se táhne podél fasády směřující k nádvoří, byla zrekonstruována. Před vstupem do muzea se zastavte pod verandou a podívejte se na nádvoří a na kupole pokryté olovem. Uvnitř jsou vystaveny exponáty získané z mezinárodních festivalů lületaşı, řemeslných soutěží a výstav, které pořádá guvernorát Eskişehir od roku 1998. Tyto exponáty byly zakoupeny provinční správou a muzeum bylo otevřeno radnicí Odunpazarı v roce 2008. Kolekce zahrnuje přibližně 400 děl od 60 umělců. Při prohlížení vitrín se nejprve zaměřte na barvu kamene; lületaşı je kámen s bílou nebo světle bílou barvou, má jemnou pórovitost a je měkký. Umelecky ho opracovávají, když je vlhký, a po vyschnutí získá trvalý tvar. Proto si pozorně prohlédněte jemné rytiny, drobné obličeje a křivky ve vitrínách a uvědomte si, jak trpělivě byly vytvořeny špičkou nože. Na informačních panelech můžete najít informace o tom, že kámen se také nazývá Deniz Köpüğü, Meerschaum a sepiolit, a že název sepiolit byl v 19. století použit německým mineralogem. Na panelech si můžete přečíst, že kámen se nachází v hloubce až 150 metrů pod zemí a že podle archeologických výzkumů je znám již přibližně pět tisíc let. Lületaşı nehoří a po vyschnutí získá značnou odolnost, což je důvod Muzeum je v pondělí zavřeno. Podrobnosti o vstupních podmínkách a otevírací době naleznete na oficiálních stránkách. Z tohoto místa se krátkou procházkou směrem na sever se dostanete do Atlıhan, kde jsou dnes zpracovávány kameny, které jste viděli v muzeu. Zdroj: Obecné ředitelství kultury a turistiky provincie Eskişehir, Muzeum tabákové kameny a komplex Kurşunlu; TDV Islámská encyklopedie, komplex Kurşunlu; Wikipedie, tabákové kameny.

Po příjezdu do Atlıhanu se nejprve zastavte před vstupem a prohlédněte si celou budovu. Tento hostinec byl postaven v 50. letech 19. století významným pozemkovým vlastníkem z Eskişehiru, jménem Takattin Bey. Jeho účelem bylo poskytnout ubytování pro obchodníky, cestovatele a rolníky z okolních vesnic, měst a obcí, a to jak pro ně samotné, tak i pro jejich zvířata. Říká se, že zde přespávali i obchodníci, kteří přijížděli na dřevní trh, který dal okolí jméno, takže toto nádvoří bylo v samém srdci každodenního obchodu v Odunpazarı. Díky přítomnosti čajovny se budova stala nejen místem ubytování, ale také místem, kde se setkávali místní obyvatelé a diskutovali o aktuálních událostech. Postupem času byl hostinec znám i pod názvy Tavafçı Hanı a Odunpazarı Hanı. Po druhé polovině 20. století ztratil hostinec svou původní funkci a začal chátrat. Budova, kterou vidíte dnes, byla v roce 2006 znovu postavena v rámci projektu "Oživení domů v Odunpazarı" městskou radou Odunpazarı, přičemž byla zachována její původní architektura a získala název Atlıhan. Proto, když se díváte na zdi, mějte na paměti, že nevidíte starý hostinec, ale jeho rekonstruovanou verzi. Hostinec se rozkládá na ploše 768 metrů čtverečních a má dvě patra: přízemí a první patro. Nejprve se projděte po přízemí a poté vystoupejte do prvního patra a prohlédněte si i tamní prostory. Dnes je hlavním účelem Atlıhanu shromažďování dílen, kde se vyrábí a prodává dýmka z lületaşı (speciální druh kamene). Zastavte se před jednou z dílen a sledujte, jak mistr opracovává kámen, jaké nástroje používá a v jakém pořadí. Porovnání hotových výrobků, které vidíte v muzeu lületaşı, s nezpracovanými kusy kamene, které se zde tvarují, je nejlepší způsob, jak pochopit, jak náročná je výroba této dýmky. Zdroj kamene není daleko; podle Wikipedie se téměř všechny komerčně využitelné ložiska lületaşı nacházejí v provincii Eskişehir a v jejím okolí se nachází více než tři sta dolů, které se rozkládají na ploše 100 kilometrů čtverečních. Stejný zdroj také uvádí, že kouř z dýmky může způsobit, že kámen ztmavne, protože absorbuje nikotin. Kromě dílen na výrobu dýmek se v hostinci nacházejí i dílny na zpracování stříbra, keramiky a skla, takže na jednom nádvoří můžete vidět několik tradičních řemesel. Pokud chcete fotografovat řemeslníky při práci, nejprve si vyžádejte povolení, protože je důležité neruš Zdroj: Krajský úřad pro kulturu a turismus v Eskišehiru, Tržiště řemesel Atlıhan; Kulturní portál, Tržiště řemesel Atlıhan; Obec Odunpazarı, Průvodce.

Toto místo není budova, ale hodinová procházka po historické čtvrti. Odunpazarı se nachází na svazích na jihu města a podle legend první osada, která se zde usadila, zvolila tato místa, protože zde maso nejdéle vydrželo. Procházku začněte na náměstí a odtud se rozptylte do úzkých, klikatých uliček. Zakroucené cesty a slepé uličky jsou charakteristické pro tuto čtvrť, takže se nebojte se nechat unést a prozkoumávat, aniž byste se příliš spoléhali na mapu. Wikipedie uvádí, že domy v této čtvrti mají podobné architektonické prvky a motivy jako domy v Safranbolu, Beypazarı a Göynük, zatímco Go Türkiye je označuje za jedny z nejkrásnějších příkladů civilní architektury 19. století. Čtvrť se táhne až k oblasti zvané Bademlik na jihu. Všimněte si, že fasády domů, které směřují do ulice, jsou často členité a mají konzole, a že horní patra často přesahují do ulice. Některé domy vynikají díky hnědým rámečkům mezi bílými zdmi, zatímco jiné jsou výrazné díky barvám jako indigové modři nebo terakotové červeni; sledujte, jak se barvy mění od ulice k ulici. V těchto domech se obvykle nachází kuchyně, stáje, prádelna nebo sklad v přízemí, zatímco rodinný život probíhal v horních patrech. Zdroje popisují dva typy domů: ty, které mají vstup přímo z ulice a jejichž zahrada se nachází za domem, a ty, které mají zahradu vpředu a dům stojí uvnitř zahrady. Během procházky se pokuste rozlišit tyto dva typy; domy, které se nacházejí za zahradní zdí, jsou více uzavřené do ulice. Domy se obvykle skládají z obývacího pokoje a okolních pokojů; rohová místnost s okny po stranách na fasádě je největší a nejdůležitější místnost v domě. Rohy balkonů ukazují, kde se tyto místnosti nacházejí; můžete se podívat nahoru a spočítat je. Přečtěte si nápisy na ulicích a zjistěte, že pět z ulic, o kterých Evliya Çelebi psal ve své knize "Cestopisech", má dodnes stejné názvy. Evliya Çelebi napsal, že město se skládá ze 17 čtvrtí a že domy mají uzavřené zahrady. V rámci projektu "Oživení domů v Odunpazarı" bylo zrestaurováno 300 domů a 15 fontán v 30 ulicích, které představují nejautentičtější část čtvrti; věnujte pozornost fontánám podél cesty. V encyklopedii TDV İslam Ansiklopedisi se také uvádí, že při výstavbě ulice Şeyh Şehabeddin Caddesi byly některé domy zbořeny a že čtvr Zdroj: Krajský úřad pro kulturu a turismus v Eskišehiru, Domy v oblasti Odunpazarı; Wikipedie, Domy v oblasti Odunpazarı; Turecká islámská encyklopedie, Eskişehir; Obec Odunpazarı, Průvodce.

Před vstupem do muzea si chvíli prohlédněte budovu zvenčí, z náměstí. Budova byla navržena japonskou architektonickou firmou Kengo Kuma and Associates a realizována místním architektem a sběratelem Erolem Tabancou. Podle dostupných informací, Kuma a jeho tým přijeli do Eskişehiru, prozkoumali město a zjistili, že tato čtvrť je centrem obchodu s dřevem. Návrh budovy byl proto inspirován touto myšlenkou. Všimněte si, jak dřevěné trámy na fasádě odkazují na místní obchod s dřevem, a jak jsou jednotlivé části budovy uspořádány spíše v shlucích, než v jedné přímé linii. Firma je známá tím, že se snaží používat co nejméně betonu a klást důraz na přírodní materiály, jako je dřevo, kámen a papír; jejím podpisem je také stadion navržený pro Letní olympijské hry v Tokiu v roce 2020. Podle prohlášení muzea, filozofie firmy spočívá v propojení přírody a architektury, a vytváření silného vztahu mezi budovou a jejím okolím. Muzeum ve své architektuře zdůrazňuje čtyři hlavní prvky: geometrii, světlo, shlukování a dřevo. V návrhu se prolínají prvky civilní architektury čtvrti Odunpazarı, osmanské architektury klenutých konstrukcí a tradiční japonské architektury. Dřevo použité v budově, jak uvádí zdroj, pochází z udržitelných a průmyslových lesů v Rusku, z dřeva, které dosáhlo konce své životnosti. Muzeum otevřelo své brány 7. září 2019 a spolu s dalšími městskými muzei v okolí tvoří muzejní náměstí. Uvnitř třípatrové budovy o rozloze přibližně 4 500 metrů čtverečních se nacházejí výstavní prostory, prostory pro akce a ateliéry. Při prohlížení výstav se zaměřte nejen na jednotlivá díla, ale také na světlo, které proniká do prostoru díky dřevěné konstrukci; muzeum toto světlo považuje za jeden z inspirativních zdrojů své architektury. V muzeu jsou vystavovány moderní a současné umělecké díla z Turecka i ze světa, a to jak z vlastních sbírek, tak i díla různých umělců v rámci dočasných výstav. Muzeum se prezentuje jako místo setkávání, kde jsou díla umělců z Turecka i ze světa vystavována z univerzálního pohledu. Zmíněna je také instalace navržená japonským mistrem bambusu Tanabe Chikuunsai IV. pro muzeum; pokud se vám podaří ji vidět, zeptejte se personálu, kde se v daný den nachází, protože uspořádání výstavy se může měnit. Vzhledem k tomu, že se dočasné výstavy často mění, doporučuje se před návštěvou zkontrolovat program muzea na jeho oficiálních stránkách. Muzeum také pořádá prohlídky s Po odchodu se několik kroků přesuňte směrem k ulici Atatürk Bulvarı a dorazíte k poslední zastávce trasy, což je Muzeum moderního sklářství (Çağdaş Cam Sanatları Müzesi). Zdroj: OMM, informace o budově OMM a návštěvě; Obecné ředitelství kultury a turistiky provincie Eskişehir, OMM; Wikipedie, Muzeum moderního umění Odunpazarı.

Poslední zastávkou trasy je Muzeum moderního sklářství, které se nachází v bezprostřední blízkosti budovy OMM, mezi budovami připomínajícími tradiční domy Odunpazarı. Muzeum bylo otevřeno 1. prosince 2007 a je považováno za první muzeum moderního sklářství v Turecku. Vzniklo ve spolupráci mezi metropolitní samosprávou Eskişehir, Anadolu University a skupinou "Přátelé skla". Podle Wikipedie se muzeum nachází v komplexu městského muzea Odunpazarı a jeho budova vznikla rekonstrukcí tří tradičních domů Odunpazarı. Ministerstvo kultury a turistiky uvádí, že muzeum bylo založeno za účelem uspokojení potřeby rozvoje města v oblasti sociální, kulturní a umělecké sféry. Průvodce města zmiňuje, že díky tomuto muzeu se Eskişehir zařadil mezi vzácná města na světě, která mají vlastní sklářské muzeum. Průvodce také zdůrazňuje, že muzeum bylo otevřeno v Anadolii, která je považována za kolébku sklářství. Muzeum se skládá ze tří sálů, přičemž podle dostupných informací jsou dva věnovány stálé expozici a jeden dočasným výstavám. Při prohlídce sálů věnujte pozornost technikám, které byly použity při výrobě jednotlivých děl; kolekce zahrnuje díla vytvořená různými technikami, od foukání horkého skla až po studené tvarování. Porovnání tekuté formy foukaného skla s dílem vytvořeným studeným tvarováním, které bylo sestaveno lepením, snadno ukáže rozdíl mezi těmito technikami. Při čtení popisků si uvědomte, že díla byla muzeu darována místními i zahraničními umělci. V kolekci se nacházejí díla od umělců z Japonska, Polska, Lotyšska a Německa. Kulturní portál uvádí, že v muzeu je vystaveno 58 děl od místních a 10 od zahraničních umělců, zatímco Wikipedie hovoří o 42 umělcích a 125 dílech. Počet umělců a děl se v různých zdrojích liší, proto je nejlepší získat aktuální informace o rozsahu kolekce přímo v muzeu. Pro pozorování interakce skla se světlem se dívejte na díla z různých úhlů a sledujte, jak se jejich stíny promítají na zeď. V roce 2022, kdy Organizace spojených národů vyhlásila Mezinárodní rok skla, se muzeum zapojilo do spolupráce s platformou "Muzeum bez hranic", která zahrnovala 39 zemí. Díky tomuto projektu je možné online prohlédnout si vybraná díla z muzea, což umožňuje jejich opětovné zhodnocení i po návštěvě. V muzeu je možné fotografovat, ale pro lepší výsledky se doporučuje fotografovat bez blesku a z mírného úhlu, protože sklo odráží světlo. Muzeum je zavř Po opuštění muzea můžete sejít na bulvár Atatürk a nasednout na tramvaj na zastávce Atatürk Lisesi, nebo se můžete projít směrem k břehu řeky Porsuk. Zdroj: Obecné ředitelství kultury a turismu města Eskişehir, Muzeum moderního sklářství; Kulturní portál, Muzeum moderního sklářství; Wikipedie, Muzeum moderního sklářství.