Od budovy Ulus İşhanı k věži Atakule: Ankara a modernismus.

Po vystoupení z metra Ulus se nachází v jihovýchodní části náměstí nízko poschoďové budovy a za nimi se tyčí hranolovitá věž – budova Ulus İşhanı. Penzijní fond vyhlásil v letech 1952 a 1953 soutěž na projekt budovy a úpravy náměstí; první cenu získali Orhan Bozkurt, Orhan Bolak a Gazanfer Beken. Stavba začala v roce 1955; nízko poschoďové budovy, které směřují do vnitřních nádvoří, byly otevřeny v roce 1960, a vysoká budova byla dokončena v roce 1963. Komplex se skládá ze sedmi budov uspořádaných kolem dvou nádvoří; hliníková okna, rozsáhlé skleněné plochy a výrazné hranolové tvary jsou považovány za jedny z prvních příkladů mezinárodního modernismu v Turecku. V kulturním inventáři se uvádí, že tato budova je obdobou hotelu Hilton v Istanbulu, ale v Ankaře. Právě tento projekt soutěže proměnil náměstí Ulus v plnohodnotné náměstí, spolu s památníkem ze roku 1927.

Dnes sídlí v horní budově ředitelství pro mládež a sport, zatímco v nízko poschoďových budovách jsou obchody; projděte se po vnitřních nádvořích a pozorujte, jak jsou budovy propojeny a jak jsou obchody uspořádány na fasádě směřující k náměstí. Pro celkový pohled na věž přejděte na druhou stranu náměstí. Na druhém rohu ulice se nacházel obchodní dům 100. Yıl Çarşısı, který byl postaven v roce 1981 podle návrhu Semry a Orhana Dikela, který získali v soutěži v roce 1967; byl uzavřen v roce 2020 a zbourán v letech 2022–2023. Jeden ze tří moderních obchodních domů obklopujících náměstí Ulus již neexistuje; proto je budova Ulus İşhanı nejen budovou, ale také posledním svědkem moderní vrstvy tohoto náměstí. Přijďte brzy ráno, než se obchody otevřou; nádvoří jsou v té době klidná a můžete si prohlédnout budovy bez davů lidí. Budova Sümerbank, která se nachází v severovýchodní části náměstí, je z roku 1938 a je postavená v jazyce kamenných fasád předchozí generace; můžete tak v jednom pohledu porovnat dvě generace.

Zdroj: Kulturní inventář; Wikipedie (Ulus İş Hanı, 100. Yıl Çarşısı, Sümerbank Genel Müdürlük Binası).

Sestrou se dostaňte na stanici Sıhhiye nebo se projděte po bulváru; Turecká historická společnost (Türk Tarih Kurumu) se nachází v ulici Kızılay Caddesi číslo 1, v čtvrti Hacettepe Mahallesi, těsně za bulvárem. Projekt budovy, na kterém spolupracovali Turgut Cansever a Ertur Yener, začal v roce 1951; tiskárna byla dokončena v roce 1955, návrh hlavní budovy získal svou finální podobu v roce 1961, stavba začala v roce 1962 a byla dokončena v roce 1966, přičemž společnost se do budovy přestěhovala v roce 1967. Budova získala ocenění Aga Khan Award for Architecture v prvním ročníku v roce 1980; porota ji označila za pozitivní krok směrem k architektonickému vyjádření, které kombinuje moderní stavební technologie s tradičními koncepty a principy. Jak uvádí archiv ocenění, srdcem budovy je třípatrové vnitřní nádvoří, osvětlené z výšky, které připomíná uspořádání osmanských medresí, a všechny hlavní funkce jsou rozmístěny kolem tohoto nádvoří. Hliníková okna jsou kombinována s dřevěnými mřížkami, což umožňuje kontrolovat světlo a zdůrazňuje veřejný charakter nádvoří a uzavřený charakter okolních místností. Zvenčí dodává budově masivní vzhled materiál Ankara taşı.

V přízemí se nachází konferenční sál a sklady knih, v horních patrech jsou knihovna, čítárny a kanceláře. Knihovna byla založena v roce 1931 spolu se společností a je specializovaná na tureckou historii; mohou ji využívat učitelé, studenti postgraduálního studia a nezávislí výzkumníci, od bakalářských studentů se vyžaduje doporučení a knihy se nevypůjčují. Pokud nejste výzkumník, prohlédněte si budovu z ulice Kızılay Caddesi a z veřejného nádvoří mezi tiskárnou a hlavní budovou; všímejte si rytmu dřevěných mřížek a masivnosti kamene. Po zásazích, které neodpovídaly charakteru budovy, byla v roce 2014 zapsána a prošla rekonstrukcí. Budova od Cansevera představuje jinou cestu modernismu, která se odlišuje od ostatních budov v této oblasti, které jsou postaveny ze skla a hliníku: je to cesta, která spojuje nové technologie s místními materiály a tradicí vnitřních nádvoří.

Zdroj: Aga Khan Award for Architecture; Kültür Envanteri; AYK (TTK Kütüphanesi); GZT; ttk.gov.tr.

Po příjezdu na náměstí Kızılay se budova Emek İşhanı, skleněná stavba, která se tyčí na východní straně bulváru Atatürk, číslo 117, od roku 2015 oficiálně nazývá Kahramanlar İş Merkezi. Projekt navrhli Enver Tokay a İlhan Tayman, statické výpočty provedl Yusuf Berdan. Budova byla postavena jako zisková nemovitost pro penzijní fond. Podle Wikipedie byla výstavba zahájena v roce 1958 a dokončena v letech 1959-65. Projekt "Architekti, kteří zanechali stopu v Ankaře" uvádí, že budova má 24 pater a výšku 76 metrů. Při svém dokončení byla nejvyšší budovou ve městě a považuje se za první mrakodrap v Turecku, a také za první realizaci fasády z prosklených panelů. Inspirací pro návrh byly budovy Lever House v New Yorku a sekretariát Organizace spojených národů, tedy štíhlá, obdélníková věž na nízkém základu. Celý objekt, včetně základu a úzké fasády orientované k bulváru, je nejlépe vidět z parku Güvenpark.

Budova byla 8. března 2006 prodána v rámci privatizace a v roce 2015 byla přejmenována. Vzhledem k tomu, že se jedná o soukromý objekt, není přístupná a lze ji pozorovat pouze z chodníku. Je jednou z padesáti významných staveb, které Spolek stavebních inženýrů zařadil do svého seznamu. Další projekty Envera Tokaye v Ankaře pokračují v tomto stylu: v roce 1955 přilehlá budova Fakulty politických věd a v roce 1958 spolu s Behruz Çinici a Teoman Doruk hlavní budova státní správy vodohospodářství. Plán Kızılay z 30. let 20. století předpokládal nízkou, zahradní čtvrť; budova Emek İşhanı přinesla na toto náměstí první vysokou stavbu a určila měřítko pro všechny následující vysoké budovy. Všimněte si, jak štíhlá a elegantní je tato věž uprostřed dopravního ruchu a reklamních poutačů; nejlepší pohled nabízí širokoúhlý záběr, který zdůrazňuje stromy v parku Güvenpark.

Zdroj: Architekti, kteří zanechali stopu v Ankaře; Wikipedie (Kahramanlar İş Merkezi); Wikipedia (Kahramanlar Business Center).

Projděte po bulváru směrem na jih, k budovám ministerstev; naproti budově parlamentu se nachází vysoká budova s výraznou architekturou, která se rozhlíží po bulváru – hotel Büyük Ankara. Tento hotel, financovaný penzijním fondem, byl navržen v roce 1960 švýcarským architektem Marc Josephem Saugeym a Yükselem Okanem, a jeho výstavba probíhala v letech 1960–1966. Inženýrskou práci zajišťovala firma S.E.H.E.G., a samotnou výstavbu společnost Emek İnşaat. Hotel má 22 pater a tři podzemní podlaží, jeho výška je 67,66 metru a nabízí 194 pokojů. Od svého otevření v roce 1966 až do roku 1986 byl jediným pěti hvězdičkovým hotelem v Ankaře. Wikipedie ho označuje za jeden z nejdůležitějších příkladů turecké architektury 60. let a za jednu z hlavních realizací organického modernismu v zemi. Původní vzhled fasády definovaly hliníkové sluneční clony; díky obrácenému nosníkovému systému měl podhled čistý a bez nosníků.

V roce 2005 byl hotel privatizován a prošel rozsáhlou rekonstrukcí; profesní organizace protestovaly proti zásadní změně interiéru a nahrazení slunečních clon novým systémem fasády z modrého kovu. Budova byla znovu otevřena v roce 2009 a v současnosti funguje jako hotel; je viditelná zvenčí, protože se jedná o ubytovací zařízení. Když se díváte z chodníku, představte si fotografie z 60. let: fasáda, kterou vidíte, je zrekonstruovaná, ale rozbitá geometrie a usazení budovy na zemi jsou charakteristické pro návrh Saugeye a Okan. Na protější straně chodníku, u budovy parlamentu, je jediné místo, kde můžete zachytit na jedné fotografii fasádu budovy parlamentu z travertinu a skleněnou a kovovou fasádu hotelu; tento roh, kde stojí budova, jejíž návrh zvítězil v soutěži v roce 1938, a budova, která byla navržena v roce 1960, ukazuje, jak se architektura v Ankaře za dvacet let posunula.

Zdroj: GZT Mimari; Wikipedie (Büyük Ankara Oteli, III. TBMM Binası).

Přejeďte linkou Ankaray ze stanice Kızılay na stanici Anadolu (Anıtkabir); odtud se k Anıtkabiru dostanete pěšky, stoupáním do kopce. Pro tuto trasu je Anıtkabir výchozím bodem: V mezinárodní soutěži, která se konala v letech 1941–1942, se zúčastnilo 49 projektů z různých zemí. Byl vybrán návrh Emin Onat a Orhan Arda, a po několika úpravách byl 9. října 1944 položen základní kámen. Stavba byla dokončena v říjnu 1953 a monument byl otevřen 10. listopadu 1953. Je to monumentální shrnutí druhého národního architektonického hnutí: odkazuje na historické vrstvy Anatolie – Hity, Selčuky a Osmany – a vyznačuje se použitím kamene, symetrií a vážností. Dvěma stranami 262 metrů dlouhé cesty „Aslanlı Yol“ stojí 24 lvů, které symbolizují Oğuzské kmeny; deset věží obklopuje slavnostní prostor; v Hlavní síni se nachází symbolická rakev, pod kterou se v osmiúhelníkové hrobce nachází tělo Atatürka. Z 750 000 metrů čtverečních plochy je 630 000 metrů čtverečních park „Barış Parkı“.

Pokud si přečtete popis ostatních zastávek trasy, uvidíte, jak rychle se jazyk měnil v polovině 50. let: V roce 1953, kdy byl dokončen Anıtkabir, byla ukončena soutěž o budovu Ulus İşhanı, a o dva roky později začala výstavba z hliníku a skla. Mezi monumentální kámen a fasádu se skrývá jen několik let. Přejděte pomalu po cestě „Aslanlı Yol“; všímejte si spár v opracovaném kameni, proporcí věží a dlažby slavnostního prostoru, protože na této trase je samotný monument a kamenné zpracování prioritou. Když vystoupíte na slavnostní prostor, otočte se a podívejte se na město; umístění Anıtkabiru na kopci je také součástí návrhu. Otevírací doba se liší v závislosti na ročním období; zkontrolujte na adrese anitkabir.tsk.tr. Vyhraďte si také čas na návštěvu muzea.

Zdroj: anitkabir.tsk.tr; Wikipedie (Anıtkabir).

Vyjeďte linkou městské hromadné dopravy EGO směr Çankaya a vystupte na ulici Çankaya. Věž se nachází v místě, kde se ulice Cinnah protíná s ulicí Çankaya, přímo vedle Botanického parku. Věž Atakule, navržená architektem Ragipem Buluçem, byla postavena v letech 1986-89 a otevřena 13. října 1989, u příležitosti 66. výročí založení Ankary jako hlavního města; její název je kombinací slov "Ata" (otec) a "kule" (věž). Tato 125 metrů vysoká věž se tyčila nad prvním nákupním centrem v Ankaře a na jejím vrcholu se nacházela otočná platforma a vyhlídková terasa, jejíž osvětlení navrhla Nergiz Arifoğlu. V krátké době se stala dominantou města; na konci 80. let se Ankara začala vnímat právě díky této věži. Tato trasa končí u věže, protože Atakule je významnou součástí modernizačního procesu, který trval od 50. do 90. let: éry, kdy se beton proměnil ve výšku a sledování města z výšky se stalo běžnou záležitostí.

Nákupní centrum bylo po roce 2014 zbouráno a znovu postaveno, zatímco věž zůstala zachována; nový komplex byl otevřen 29. října 2018 a získal terasu směřující k Botanickému parku a náměstí u vchodu. Pro tuto trasu je nejdůležitější samotná věž a vyhlídková terasa: k nim se dostanete dvěma výtahy a z terasy se vám naskytne panoramatický výhled na Ankaru a na bulváry, kterými jste se během dne pohybovali. Doporučuje se vyjet na terasu asi půl hodiny před západem slunce; uvidíte tak jak denní siluetu města, tak i okamžik, kdy se rozsvítí světla. Otevírací hodiny terasy a podmínky vstupu naleznete na stránkách atakule.com.tr. Při pohledu na věž se zamyslete nad otázkou, kterou si v roce 2014 položila společnost Arkitera, když začala demolice: jak bude nová stavba komunikovat se starou věží? Odpověď vidíte dnes, když se po chodníku procházíte.

Zdroj: Arkitera; A Tasarım; atakule.com.tr; Wikipedie (Atakule).