Světla majáků Istanbulu: od Marmarského moře k Černému moři.

První zastávkou je maják Yeşilköy. Známý také pod svým starým názvem Ayastefanos, je to první historický maják, se kterým se lodě plující z Marmarského moře směrem k Bosporu setkávají. Byl postaven v roce 1856 správou majáků, kterou vedl Michel Paša francouzského původu, v rámci dohody Osmanské říše s Francií o provozu majáků; anglická Wikipedie uvádí, že byl poprvé zapálen 5. ledna 1857.

Kamenná věž má osmiúhelníkový tvar a tyčí se z centra budovy pro strážce. Je 16 metrů nad zemí a 23 metrů nad hladinou moře, a jeho světlo je viditelné z vzdálenosti 15 námořních mil. Zdroj světla se v průběhu let vyvíjel od plynové lampy přes acetylenovou lampu Dalén až po elektrické osvětlení. Maják byl opraven v letech 1945, 1971 a 1988 a v současnosti je stále v provozu a spravuje ho Generální ředitelství pobřežní bezpečnosti.

Věž není jednou z majáků, které jsou otevřeny pro veřejnost, takže do ní nelze vstoupit. Můžete si ho prohlédnout z pobřeží a z okolí. Všimněte si, jak se osmiúhelníková konstrukce tyčí z centra budovy pro strážce a podívejte se na balkon obklopující místnost s majákem. Druhý den uvidíte maják Rumeli, jehož světlo svítí ve výšce 58 metrů nad mořem; tato výška 23 metrů shrnuje rozdíl mezi nízkým pobřežím Marmarského moře a vysokými mysy u vchodu do Černého moře.

K majáku se můžete dostat pěšky z nádraží Marmaray v Yeşilköyi. Na tomto mysu, který je otevřený k Marmarskému moři, může foukat silný vítr; brzké ranní hodiny jsou klidné a poskytují měkké světlo ideální pro fotografování. Zde se můžete vrátit na Marmaray a pokračovat do Sirkec.

Zdroj: Wikipedie; Wikipedia; Generální ředitelství pobřežní bezpečnosti.

Při procházce podél pobřežní cesty, která se vine od Sirkecie směrem k Sarayburnu, uvidíte maják Ahırkapı, který se nachází u pobřeží Marmarského moře, poblíž ulice Kennedy. Příběh tohoto majáku je starší než u většiny ostatních majáků na této trase, přibližně o století. V roce 1755, po ztroskotání lodě v blízkosti Kumkapı za špatného počasí, nařídil sultán III. Osman, aby byl na hradbách postaven maják, který by každou noc osvětloval cestu. Současná kamenná věž byla postavena v roce 1857 za vlády sultána Abdülmecida, po krymské válce; podle anglické Wikipedie se na její výstavbě podíleli francouzští inženýři.

Všimněte si tvaru věže. Cylindrické tělo, které se tyčí na čtvercovém základu, má balkon, který připomíná vyhlídku minaretu. Věž je 26 metrů vysoká, světlo svítí ve výšce 36 metrů nad mořem a je vidět z vzdálenosti 16 námořních mil. Jediný černý pruh, který obklopuje bílé tělo, je denní značka, která usnadňuje rozpoznání majáku z moře.

Vztah majáku k moři se změnil v roce 1958, kdy byla postavena pobřežní cesta; věž se již nenachází přímo u vody. Podle turecké Wikipedie maják provozovaly ženy z rodiny Lik od roku 1907 do roku 1995; je to jeden z málo známých lidských příběhů z historie majáků v Istanbulu. Původně byla za jeho údržbu zodpovědná instituce Bostancı Ocağı, dnes se o něj stará organizace Kıyı Emniyeti.

Věž není přístupná. Maják je vidět z pobřežní cesty, z pobřeží a z před hradeb. Voda před vámi je v záznamech organizace Kıyı Emniyeti označována jako oblast Ahırkapı. Je pravděpodobné, že uvidíte lodě kotvící v otevřené vodě. Zde se můžete vrátit do Sirkecie a přejet vlakem Marmaray do Üsküdar.

Zdroj: Wikipedie; Wikipedia; Kıyı Emniyeti Genel Müdürlüğü.

Přejeďte trajektem Marmaray do Üsküdar a projděte se k břehu Salacak. Věž Kız Kulesi, která se nachází přibližně 200 metrů od břehu Üsküdar, je nejstarší ze staveb na této trase, ale zároveň nejméně známá jako maják. Zdroje uvádějí, že první stavba na tomto místě byla postavena v roce 1110 byzantinským císařem Alexiem I., a jednalo se o dřevěnou věž obehnanou kamennou zdí. Věž byla zničena zemětřesením v roce 1509 a poté znovu postavena. V roce 1721 vyhořela; poté byla znovu postavena a sloužila jako maják. V roce 1763 byla zrekonstruována z odolnějšího kamene a její současný vzhled získala díky rekonstrukci, kterou nechal provést v roce 1832 sultán Mahmud II. Turecká Wikipedie zdůrazňuje, že věž nikdy nepřestala plnit svou funkci majáku, který lodím ukazuje cestu v noci.

Poslední velká rekonstrukce věže byla zahájena v roce 2021 ministerstvem kultury a turistiky; po více než dvou letech prací byla věž v květnu 2023 znovu otevřena veřejnosti jako památka. Zdi, které byly oslabené krystalizací soli, byly posíleny ocelovými kabely. Umístění věže, na malém ostrově v moři, poblíž jižního vjezdu do Bosporu, ji činí snadno rozpoznatelným orientačním bodem během dne a v noci slouží jako varovná značka díky svému světlu.

K věži se dostanete loděmi, které odjíždějí z pobřeží. Informace o odjezdových místech, jízdních řádech a otevírací době naleznete na oficiálních stránkách. Při prohlídce věže se podívejte z oken: na jedné straně historický poloostrov a Sarayburnu, na druhé straně břeh Üsküdar a vjezd do Bosporu. Tato věž a Ahırkapı, které jste právě viděli, označují jižní ústí Bosporu, kde se řeka vlévá do moře Marmara, z obou stran.

Pokud se nechcete dopravovat lodí, můžete věž pozorovat z pobřeží v Salacak. Zde můžete přestoupit na Marmaray a pokračovat do Feneryolu.

Zdroj: Oficiální stránky věže Kız Kulesi; Wikipedie; Wikipedia.

První den se vydejte vlakem Marmaray do Feneryolu a odtud se přesuňte pěšky nebo krátkou jízdou autobusem do parku u mysu Fenerbahçe. Mys má starší název Kalamış. Historické dokumenty uvádějí, že poloha mysu často způsobovala nehody lodím; zaznamenává se, že v roce 1562 sultán Sulejman I. vydal dekret o instalaci světla v této oblasti. Současná věž byla postavena v roce 1857.

Bílá, válcovitá stavba má dvě balkony a i samotná světelná místnost je bílá. K věži přiléhá jednopatrová strážní budova, která je stále zachována; věž a strážní budova jsou chráněny jako kulturní památka. Světlo prošlo vývojem od plynu k acetylenu a nakonec k elektřině; dnes bliká dvakrát za 12 sekund a je viditelné z vzdálenosti 15 námořních mil. Každá maják má jiný vzor blikání, a námořníci ho rozpoznávají podle tohoto vzoru; pokud počkáte až do soumraku, můžete si spočítat rytmus světla.

Park je otevřený veřejnosti, ale do věže se nevstupuje. Maják je vidět z parku a z skalnatého pobřeží, které se rozkládá směrem k moři Marmara. Všímejte si, jak se tělo věže propojuje se strážní budovou a jak jsou balkony uspořádány; hledejte z pobřeží úhly, ze kterých můžete pořídit fotografie věže s mořem v pozadí.

Park Fenerbahçe je také zmiňován jako součást pobřežní trasy Radar v Kadıköy; zde ho můžete vnímat jako součást řetězce majáků na anatolské straně Istanbulu, obklopující moře Marmara. Den zakončete tím, že zde zůstanete, dokud se nerozsvítí světlo; druhý den se vydáte autem k ústí Černého moře.

Zdroj: Wikipedia; Kıyı Emniyeti Genel Müdürlüğü.

Druhý den začněte brzy a vydejte se autem. Rumeli maják se nachází v obci Sarıyer, na evropské straně, v místě, kde se Bospor ústí do Černého moře. Byl postaven za krymské války, aby umožnil francouzským a britským válečným lodím bezpečně vstupovat a vystupovat z Černého moře. Podle turecké Wikipedie, Michel Paša, francouzského původu, nechal postavit věž spolu s majákem na protější straně, v Anadolufeneru, a maják byl uveden do provozu 15. května 1856. Století trvající provozní právo udělené Francii bylo zrušeno v roce 1933 a maják přešel pod tureckou správu.

Věž, která má 30 metrů, byla postavena ve třech fázích a má osmiúhelníkový tvar se dvěma úrovněmi. Světlo svítí ve výšce 58 metrů nad hladinou moře a jeho bílé světlo je viditelné z vzdálenosti 18 námořních mil. Světelný zdroj prošel vývojem od petroleje, přes acetylen, až po elektřinu; záložní zdroj je zajištěn butanovým plynem.

Rumeli maják není součástí seznamu majáků, které správa pobřežní bezpečnosti zpřístupnila pro turistické účely; proto plánujte prohlídku okolí, nikoli interiéru věže. Prohlédněte si maják z uliček vesnice a z pobřeží. Podívejte se naproti: Anadolu maják je vzdálen pouhých 2 námořní míle po přímé linii. Umístění obou majáků navzájem ilustruje myšlenku, že lodím vstupujícím do Bosporu z Černého moře ukazují obě strany ústí.

Abyste se z tohoto místa dostali na Anadolu maják, musíte přejet přes most Yavuz Sultan Selim a dostat se na anatolskou stranu. Před vyrazáním si zkontrolujte aktuální dopravní situaci.

Zdroj: Wikipedie; Wikipedia; Generální ředitelství pobřežní bezpečnosti.

Maják Anadolu Feneri se nachází na severním konci Bosporu, kde se řeka vlévá do Černého moře, na asijském pobřeží, na útesu známém jako Yum Burnu (v některých zdrojích Yon nebo Hrom Burnu). Leží u vesnice Beykoz, která nese jeho jméno. První maják zde byl postaven v 30. letech 19. století. Současná věž byla uvedena do provozu 15. května 1856, ve stejný den jako maják Rumeli Feneri, během krymské války. Francouzská společnost, která provozovala maják, ztratila licenci v roce 1933; dnes je maják provozován Generálním ředitelstvím pobřežní bezpečnosti.

Bílá, válcovitá věž, spolu s balkonem a místností pro lampu, má výšku přibližně 20 metrů. Díky své poloze na útesu se však světlo nachází přibližně 75 metrů nad hladinou moře. K věži přiléhá dvoupodlažní budova pro strážce. Zdroj světla prošel vývojem podobně jako u jiných majáků: od petroleje k acetylenu a nakonec k elektřině. Na turecké Wikipedii je maják Anadolu Feneri označován jako jeden z mála majáků, který si zachoval svůj původní vzhled.

Generální ředitelství pobřežní bezpečnosti zahrnuje maják Anadolu Feneri mezi těmi, které jsou otevřeny pro turisty. Nicméně, podmínky návštěvy se mohou měnit, proto si před cestou ověřte aktuální informace. Vesnice je malá rybářská osada; maják je nejlépe pozorovat z okolních svahů, odkud je vidět Černé moře a zároveň i maják Rumeli Feneri. Z rána, když se díváte z evropského pobřeží, nyní vidíte stejnou scenérii, ale obráceně.

Na skalách útesu fouká silný vítr; buďte opatrní při sestupu k pobřeží a nenechávejte děti bez dozoru. Z tohoto místa se můžete vydat po silnicích, které vedou paralelně s pobřežím Černého moře směrem k Şile; tato část trasy je nejdelší.

Zdroj: Generální ředitelství pobřežní bezpečnosti; Wikipedie; Wikipedia.

Maják Šile, poslední bod trasy, se nachází přibližně kilometr severovýchodně od města, na mysu Šile, a tyčí se 60 metrů nad mořem na skalnatém útesu. Byl postaven v roce 1859 za vlády sultána Abdülmecida a v roce 1860 byl uveden do provozu. Podle turecké Wikipedie je tento objekt spravován organizací "Fenerler İdaresi" (Správa majáků), kterou v té době vedl Michel Paša francouzského původu, a je tedy součástí řetězce objektů, které spadají pod tuto správu, přičemž začátek tohoto řetězce se nachází v Yeşilköyi.

Kamenná věž, která má tvar osmiúhelníku, je vysoká 19 metrů. Její bílá fasáda je ohraničena tenkými černými horizontálními pruhy a k věži přiléhá jednopatrová budova pro strážce. Světlo je viditelné z vzdálenosti 20 námořních mil. Původně zde byla lampa, která byla osvětlována plynem, ale v roce 1968 byla nahrazena elektrickým osvětlením.

Maják Šile je na prvním místě v seznamu majáků, které správa pobřežní bezpečnosti zpřístupnila pro turistické účely, a podle turecké Wikipedie byl v současnosti přeměněn na muzeum. Z majáků na této trase nabízí tento nejlepší možnost prohlédnout si jeho interiér; před návštěvou si ověřte aktuální otevírací dobu. Během prohlídky věnujte pozornost osmiúhelníkovému půdorysu věže, tloušťce kamenných zdí a uspořádání, které vede do místnosti s majákem.

Z okolí majáku se otevírá výhled na pobřeží Šile a na otevřené vody Černého moře. Na skalách je silný vítr a vlny, proto buďte opatrní při sestupu k pobřeží. Pokud budete čekat, až se rozsvítí světlo, mějte na paměti, že se budete muset vrátit zpět ve tmě. Pláže Šile a Ağva, stejně jako samo město, jsou podrobněji popsány v cestopisech Radar. Pokud máte čas, můžete zde strávit noc a následující den město prozkoumat.

Zdroj: Kıyı Emniyeti Genel Müdürlüğü (Generální ředitelství pobřežní bezpečnosti); Vikipedi (Wikipedie); Wikipedia.