Řemesla v Suluhanu a Hamamönü: Živá tradice.

Vystupte ze stanice metra Ulus a zamiřte na ulici Anafartalar. První zastávkou trasy je kamenná budova, která se nachází v čtvrti Hacı Doğan, mezi ulicemi Tekneciler a Suluhan. Byla postavena v letech 1508–1511 státním úředníkem Hasan Pašou za vlády Bayezida II. Dlouho se nazývala Hasanpaşa Hanı, ale název Suluhan se začal používat od roku 1688. Název není náhodný: podle zpráv byla tato budova jedinou svého druhu v té době, protože každý pokoj měl vlastní ohniště a vodovodní systém. Jedná se o dvoupatrovou budovu se dvěma nádvořími; první nádvoří má obdélníkový půdorys, v přízemí se nachází 30 pokojů a v patře 32 pokojů, uprostřed se nachází fontána a modlitebna. Druhé nádvoří sloužilo jako stáje a zde se nacházela lázeň.

V období Osmanské říše se zde obchodovalo s kávou a přízí. V Ankaře se pod pojmem "příze" rozumí především vlněná příze, takže suroviny pro tkalce, které uvidíte na kopci, sem procházely. Po požáru na konci 20. let 20. století byla budova zničena a až do 50. let 20. století sloužila jako tržnice s ovocem a zeleninou. V roce 1937 byla postavená tržnice Ankara Hali naproti této budově a v 40. letech 20. století se k ní přilehl trh s prodejem topidel. V 80. letech 20. století byla budova zrestaurována v původní podobě organizací Vakıflar Genel Müdürlüğü.

Dnes je Suluhan trh s květinami a dekoracemi: květináři, prodejci ozdob, prodejci zboží pro miminka a svatby, obchody s ručně vyráběnými výrobky a suvenýry. Zde se dají koupit umělé květiny, svatební cukrovinky a barviva na hennu pro zásnuby, rozlučky a svatby. Je to začátek řemeslné trasy, protože tato pětisetletá budova stále slouží jako místo pro prodej výrobků ruční práce. Projděte obě nádvoří, podívejte se z arkád v horním patře a postavte se vedle modlitebny. Poté se vydejte zpět na ulici Anafartalar a projděte se několik set metrů k úpatí Čıkrıkçılar Yokuşu.

Zdroj: Vikipedi, Suluhan; Anadolu Ajansı 2018; Güven Dinçer, İdealkent 2014.

Tato dvoustometrová cesta, která se od Anafartalar Caddesi odpojuje a stoupá směrem ke Kale, končí na křižovatce ulic Saraçlar a Salman. Její název odkazuje na řemeslo: v období Osmanské říše se zde zpracovávala vlna anatolských koz, která se zde předenávala na kolovratku a z níž se tkal luxusní materiál zvaný "sofa". Tato cesta byla součástí Ulus a Samanpazarı, které spojoval trh Uzun Çarşı. V roce 1916 požár zničil okolní mešity İplikçiler (založená v roce 1745) a Çanakçılar (založená v roce 1732). Trh byl později obnoven a od roku 1982 se provádějí projekty jeho revitalizace. Dnes v této cestě a v okolních ulicích Saraçlar, Salman, Mazi a Atpazarı působí více než tisíc řemeslníků, kteří se specializují na textil, galanterie, svatební výbavu, hennu a svatební oděvy. Mezi řemeslníky je tato cesta často srovnávána s oblastmi Mahmutpaşa v Istanbulu a Kemeraltı v Izmiru.

V této cestě se nacházejí také dílny a obchody měděných řemeslníků; pokud uslyšíte zvuk kladiva, jste u nich. Původ měděnického řemesla v Ankaře není znám, ale charakteristickou metodou je vždy lisování: kov se tvaruje kladivem a paličkou na kovadlině, povrch se zdobí rytím a vyřezáváním. Po mědi se nejčastěji používá mosaz. Mezi produkty patří konvičky, hrnce, tácky, misky, kotle, mísy a samovary; vnitřek nádob určených do kuchyně se cínuje, zatímco dekorativní předměty nejsou cínované, což je třeba mít na paměti při nákupu. Řemeslníci se do oboru obvykle dostávají jako učni ve věku patnácti až devatenáct let a během tří až čtyř let se učí. Dnes je většina zákazníků turisty a je obtížné najít mladé lidi, kteří by se chtěli tomuto řemeslu věnovat.

Ráno, když řemeslníci vystavují svůj zboží, je dobré přijít. Je povoleno sledovat práci z vchodu, ale pro fotografování je nutné požádat o povolení. Malá, ručně vyražená konvička je skutečnou suvenýrem z Ankary, který se vejde do kufru. Ilhan Berk napsal básně o této cestě, zatímco Metin İpek napsal povídky.

Zdroj: Vikipedi; Güven Dinçer, İdealkent 2014; Asena Ertaş, folklor/edebiyat 2014; Sabah; Hürriyet.

Z odbočky na konci svahu se vydejte do ulice Salman Sokak; tato ulice vede směrem k městu Koyunpazarı a budova Pirinç Han se nachází mezi těmito dvěma ulicemi, v ulici Pirinç Sokak, která se nachází pod trhem Atpazarı. Tato oblast je srdcem starožitnictví v Ankaře: v 40. letech 20. století se zde nacházela nejstarší antikvariát v městě, a dnes zde v úzkých uličkách Koyunpazarı pokračují obchody se starožitnostmi a dílny řemeslných výrobků.

Samotná budova Pirinç Han má dvě patra a její historie je sporná. Zdroje se rozcházejí ohledně původní podoby: některé uvádějí záznamy z 17. století, jiné zakládací listinu z roku 1739. Tato budova, která sloužila jako přístřeší pro malé karavany, byla v 30. letech 20. století spolu s mešitou zbořena a na jejím místě byla postavena základní škola. Dnes navštěvovaná budova Pirinç Han je rekonstrukcí starého dřevěného domu, který byl v roce 1985 přeměněn na hostinec: má tři patra, vnitřní dvůr, dřevěnou konstrukci a hliněné stěny. Je známá jako první dřevěný hostinec ve městě. Na vstupní zdi je vyrytá báseň "Han Duvarları" od Faruka Nafize Çamlıbela; doporučuje se si ji přečíst až po prohlédnutí samotné budovy, přičemž dřevěné chodby, které vedou do vnitřního dvora, představují zmenšenou verzi tradičního uspořádání hostinců.

V obchodech se prodávají starožitnosti a ručně vyráběné šperky. Při nakupování platí dvě pravidla: je třeba se zeptat na cenu a smlouvat; pokud kupujete starožitnosti, měli byste se také zeptat na jejich stáří a zda byly opravovány. Dále je to skvělé místo, kde si můžete sednout na nádvoří a pozorovat ruch v okolních ulicích. Zde můžete odbočit do ulice Koyunpazarı Sokak a začít stoupat do kopce.

Zdroj: Vikipedi, Pirinç Han (Ankara); Güven Dinçer, İdealkent 2014; Yeni Ankara.

Ulice Koyunpazarı je dlážděná, strmá a jednosměrná; stoupá od Samanpazarı až k hlavní bráně pevnosti. Její název, stejně jako název náměstí na jejím konci, pochází z dob osmanské Ankyry a odkazuje na její tržní uspořádání. Ve městě bylo zhruba třicet trhů a náměstí, a Atpazarı byl jedním z nejznámějších. I v prvních letech republiky byly trhy uspořádány v řadě směrem k pevnosti: Arabapazarı, Odunpazarı, Samanpazarı, Koyunpazarı, Atpazarı a před pevností Ekinpazarı. Na Koyunpazarı se nacházela tržnice řemeslníků a krejčích; v současnosti zde najdete obchody s antiquitami a dílny řemeslné výroby, které navazují na tuto tradici.

Na vrcholu této ulice, na Koyunpazarı, se nachází mešita Ahi Elvan, postavená na konci 14. století rodinou Ahi. Tato mešita, s dvanácti dřevěnými sloupy, není součástí této trasy, ale procházka kolem její brány připomíná spojení řemeslných cechů s touto ulicí: Ahi byli organizací, která přinesla do těchto obchodů systém mistra, učně a stáže, a také etiku obchodu. V blízkosti, v čtvrti Samanpazarı, se nachází i mešita Aslanhane z 13. století.

Konec této ulice ústí na malé náměstí před hlavní bránou pevnosti, na Atpazarı. Před vámi se nacházejí dvě karavansary z 16. a 17. století, Çengelhan a Çukurhan; jedna je nyní muzeum, druhá slouží jako ubytovací zařízení. Tyto budovy jsou součástí jiné trasy; zde se zastavte a podívejte se na tři věci: kamennou konstrukci brány, vchody do vnitřních nádvoří karavansar a ulice, které se rozléhají z náměstí. Než vstoupíte do pevnosti, vraťte se zpět; tato trasa se nezaměřuje na samotnou pevnost. Při sestupu po ulici se podívejte do obchůdků s otevřenými výlohami po obou stranách; nejlepší nákupy se často nenacházejí na hlavní ulici, ale v bočních uličkách.

Zdroj: Güven Dinçer, İdealkent 2014; TDV İslam Ansiklopedisi; Yeni Ankara.

Vyjděte z tržnice Atpazarı, projděte náměstí Samanpazarı a Hamamönü se nachází přibližně kilometr daleko. Zastávka se nenachází v celé čtvrti, ale v ulici Tanış, kde městská správa Altındağ zřídila Uměleckou ulici. Dvaadvacet tradičních anatolských domů bylo důkladně zrestaurováno a od roku 2010 slouží jako umělecké centrum; každé patro domu je využíváno jako ateliér, zatímco spodní patro slouží jako galerie. Domy jsou určeny umělcům, kteří se věnují tradičnímu i modernímu umění. Pokud se podíváte dovnitř, uvidíte ateliéry, kde se věnují technikám jako je marquetrie (ebru), kaligrafie (hat), keramika (çini), vitráže, práce s kůží, filc, stříbro a šperky, a také malířské ateliéry. Umělci zde nejen tvoří, ale také prodávají a vyučují techniky, které by jinak mohly zaniknout.

Zde se mění logika trasy. Zatímco na trzích v oblasti Ulus se prodávaly výrobky určené pro běžné použití, zde stejné řemeslné výrobky slouží jako umění a vzdělávání. Nebojte se promluvit si s někým, kdo pracuje v ateliéru; většina z nich je ochotná vysvětlit své techniky. Pokud máte zájem o kurzy, podívejte se na webové stránky městské správy, kde najdete aktuální program. Pokud chcete zakoupit nějaký výrobek, ptejte se přímo na díla, která jsou výsledkem práce daného umělce.

Zbytek čtvrti Hamamönü, s jejími zrestaurovanými ulicemi v osmanském civilním stylu z 19. století, není v této trase zahrnut; chuťové a fotografické trasy se na ni zaměřují zvlášť. Umělecká ulice je o víkendech přeplněná; obchody a ateliéry jsou v té době nejživější. Pokud chcete prozkoumat čtvrť v klidu, navštivte ji během pracovních dnů. Zde končí tato trasa; z Hamamönü jezdí autobusy EGO směrem k oblastem Ulus a Kızılay, a po krátké procházce se dostanete k zastávkám Ankaray a metra.

Zdroj: Městská správa Altındağ, Umělecká ulice Hamamönü.