Procházka ze čtvrti Galata do čtvrti Tophane, v historické oblasti starého přístavu.

V jedné z uliček, které vedou z úpatí věže Galata směrem k ulici Bankalar Caddesi, se nachází tato točité schodiště, které je jedním z nejvíce fotografovaných míst v Karaköy. Schodiště bylo postaveno v druhé polovině 19. století Abrahamem Salomonem Kamondem, hlavou jedné z významných bankovních rodin Osmanské říše. Zdroje se v datech liší; některé uvádějí 1850. léta, jiné období mezi lety 1870 a 1880.

Podle zdrojů mělo schodiště dvě funkce. Zkracovalo cestu z domu rodiny Kamondo k řadě bank na ulici a usnadňovalo dětem cestu do nedaleké rakouské školy. Tato impozantní stavba je tedy ve skutečnosti zkratka a dodnes plní stejnou funkci; celodenně jím procházejí lidé, kteří se pohybují mezi Karaköy a Galata.

Design schodiště se nachází někde mezi neoklasicismem a ranou secesí. Jeho točité linie mu dodávají sochařský vzhled, a proto je nejlepší si jeho tvar prohlédnout zespodu, z ulice, nebo shora, z vyvýšené plošiny. Všimněte si propleteného vzoru na zábradlí a šestiúhelníkového tvaru schodů; uvádí se, že tento tvar byl zvolen, aby děti, které by zakoply, nespadly. Fotograf Henri Cartier-Bresson zachytil toto schodiště na svých snímcích v roce 1964 a od té doby se stalo jedním z ikonických symbolů města.

Pokud chcete pořídit fotografie, zvolte si brzké ranní hodiny, protože během dne se průchod stává přeplněným. Vzhledem k tomu, že je schodiště úzké, dejte během focení prostor lidem, kteří jdou nahoru a dolů, a nestůjte příliš dlouho na schodech. Na konci schodiště se dostanete přímo na ulici Bankalar Caddesi; o několik kroků dál se nachází SALT Galata.

Zdroj: Wikipedie (Kamondo Stairs; Camondo Stairs).

Ulice Bankalar Caddesi se dříve nazývala Voyvoda Caddesi; Evliya Çelebi o ní v 17. století hovořil jako o „Voyvoda Yolu“ (Cesta Voyvody). V závěrečné fázi Osmanské říše byla tato ulice finančním centrem impéria a banky a pojišťovny zde působily až do 90. let. Burze s názvem Dersaadet Tahvilat Borsası, založená v roce 1866, se zde nacházela až do roku 1995, kdy byla přesunuta do čtvrti İstinye.

Nejvýznamnější budovou na této ulici je budova centrály Osmanské banky, navržená francouzským architektem levantinského stylu, Alexandrem Vallaurym, a uvedená do provozu v roce 1892. Pokuste se budovu spatřit z obou stran. Fasáda směřující do ulice je neoklasicistní, zdobená reliéfy a působí jako impozantní bankovní sídlo. Zadní fasáda, orientovaná k Zlatému rohu, je naopak členitá, s balkony a evokuje orientální styl. Tento rozdíl mezi oběma fasádami lze interpretovat jako vyjádření banky, která se nachází mezi Východem a Západem.

Budova sloužila jako centrála banky od roku 1892 do roku 1999. Po rekonstrukci týmem vedeným Hanem Tümertekinem byla v listopadu 2011 otevřena jako SALT Galata. Prvním místem, které byste měli navštívit, je Muzeum Osmanské banky, které se nachází v suterénu. Toto muzeum, založené v roce 2002, je prvním muzeem, které v Turecku založila soukromá banka, a nachází se v prostorách, kde banka začala působit v roce 1892. Muzeum vypráví příběh banky až do roku 1933 prostřednictvím bankovek, účetních knih, akcií a fotografií zaměstnanců. Část v přízemí popisuje proces výstavby budovy; část sbírky je také dostupná online prostřednictvím platformy Google Arts & Culture.

V horních patrech se nachází čítárna SALT Research, konferenční sál a stálé výstavy. Vstup je zdarma, pondělí je zavřeno; aktuální otevírací dobu naleznete na oficiálních stránkách.

Zdroj: Oficiální stránky SALT; Wikipedie (Bankalar Caddesi).

Při procházce z ulice Bankalar Caddesi směrem na západ, do ulice Galata Mahkemesi, se mezi úzkými uličkami tyčí minaret s obdélníkovým základem a štíhlou korunkou. Není podobný žádnému jinému minaretu v Istanbulu, protože jeho historie se liší od historie většiny mešit ve městě. Podle Encyklopedie islámu TDV (Türk Diyanet Vakfı) se v této oblasti v 14. století nacházela velká kostelní budova, kterou postavili dominikánští kněží. Po dobytí města byla tato budova kolem roku 1475 přeměněna na mešitu díky zakladatelskému daru sultána Mehmeda II. a v dokumentech se uvádí jako Galata Camii (mešita v Galatě). Po pádu dynastie Beni Nasr v roce 1492 se do této oblasti usadili muslimové ze Španělska (Endulští), a mešita začala být nazývána Arap Camii (arabská mešita).

Minaret je přestavěnou starou zvonicí. Jeho obdélníkový půdorys a trojité okna připomínají minarety z období Umayyovců v Sýrii. Uvnitř se nacházejí gotické klenby orientované k Mekce, což je nejvýraznější stopa po středověké architektuře. V budově se prolínají vrstvy z období středověku, 18. století a 20. století; pokuste se je uvnitř od sebe odlišit. V 18. století sultánka Saliha rozšířila a opravila budovu a v letech 1734-35 nechala postavit fontánu. V letech 1868-69 sultánka Adile nechala postavit v nádvoří cisternu a fontánu. Během rozsáhlé rekonstrukce v letech 1913-1919, kterou vedl Hasan Bey z Kréty, byla opravena střecha, k vchodu byl přistavěn portikus v arabském stylu a italské náhrobky nalezené v podlaze byly přemístěny do Istanbulského archeologického muzea.

Arap Camii je dnes místem náboženského obřadu pro místní obyvatele. Navštivte ji mimo modlitební časy, vchodu sunde boty. Ženy by měly mít zakrytou hlavu, a všichni by měli nosit oblečení, které zakrývá ramena a kolena. Uvnitř buďte tiší, nechoďte před lidmi, kteří se modlí, a fotografujte bez blesku a tak, aby to nikoho nerušilo.

Zdroj: TDV İslam Ansiklopedisi; Vikipedi (Arap Camii).

Po procházce směrem na východ od Karaköy, až dorazíte na náměstí Tophane, se před vámi tyčí velká budova s kupolí. Jedná se o mešitu, která je součástí komplexu postaveného Kaptan-ı Derya Kılıç Ali Paşa a navrženého architektem Mimar Sinan. Podle nápisu byla mešita dokončena v roce 1580. Sinan se tohoto projektu ujal v pozdním období svého života, ve svých devadesáti letech. Komplex byl postaven na mole, u moře; dnes, protože pobřeží bylo zasypáno, se před mešitou nacházejí budovy projektu Galataport.

Plán mešity je zmenšenou verzí Hagie Sofie. Hlavní kupole, o průměru přibližně 12,70 metru, je podepřena dvěma půlkupolemi, které se nacházejí na ose směrem k kible (směr modlitby). Při vstupu do mešity můžete tento plán pozorovat na stropě; namísto velkoleposti Süleymanie zde najdete spíše kompaktní a vyvážený interiér. Mihrab (výklenek pro imáma) se nachází v prohlubni, která vystupuje z jedné ze stěn, a je obklopen dlaždicemi z nejlepší éry iznických dílen. Nápisy u vchodu a texty v mihrabu byly napsány kaligrafem Demircikulu Yusuf Efendi, který patřil k poslední generaci školy Karahisari.

Kromě mešity se v komplexu nachází také medrese (islámská škola) se sedmnácti celami, lázně, osmiúhelníková hrobka Kılıç Ali Paşa, škola pro děti (sıbyan mektebi) a studna s pitnou vodou (sebil). Mešita a hrobka byly zrestaurovány v roce 2011, zatímco zbytek komplexu, včetně medresy, byl zrestaurován do roku 2015. V areálu se nacházejí také hrobky, včetně hrobky admirála Ateş Mehmed Paşa. Nejlepším způsobem, jak pochopit umístění komplexu u pobřeží, je postavit se na nádvoří a pozorovat, jak se mešita, hrobka a lázně vzájemně opírají.

Dbejte na časy modliteb, zejména v pátek odpoledne, kdy je mešita velmi přeplněná. Boty se sundávají u vchodu, ženy nosí šátky. Oblečení zakrývající ramena a kolena, tiché chování a fotografie bez blesku jsou dostačující; nechoďte před lidmi, kteří se modlí.

Zdroj: TDV İslam Ansiklopedisi; Vikipedi (Kılıç Ali Paşa Camii; Kılıç Ali Pasha Complex).

Koupelna, která se nacházela přímo vedle cesty, byla součástí komplexu a představovala jeho ziskovou část. Podle Encyklopedie islámu (TDV) byla dokončena v únoru roku 1583. Tato koupelna, součást přístavního komplexu postaveného na pobřeží, sloužila námořníkům a zároveň přinášela příjmy nadaci. Byla navržena jako jedna koupelna, bez oddělených částí pro muže a ženy.

Nejvýraznějším prvkem této stavby je její vnitřní uspořádání. Tato část, která má šestiúhelníkový půdorys, má šest výklenků, z nichž čtyři slouží jako prostory pro mytí, zatímco zbývající dva vedou do chladných místností. Uprostřed se nachází kamenná plošina a nad ní se nachází jediná kopule, která propouští světlo dovnitř. Stěny jsou postaveny technikou kamenné výplně, kde jsou kameny a cihly použity společně. Během staletí způsobily zemětřesení, zejména poškození kopule, a budova byla po dlouhou dobu opomíjena.

V roce 2005 rodina İren koupila budovu a zahájila rozsáhlou rekonstrukci. Práce, které vedl architekt Cafer Bozkurt a trvaly přibližně sedm let, byly dokončeny v roce 2012. Během rekonstrukce byly odstraněny dřevěné šatny, které byly později přidány do chladných místností, a znovu se tak objevilo původní, otevřené uspořádání. Kopule byla zrestaurována tradičními technikami. Za tuto práci získala budova v roce 2016 Národní architektonickou cenu a v roce 2017 cenu Europa Nostra.

Koupelna dnes opět funguje. Původně sloužila pouze mužům, ale nyní je otevřena pro ženy i muže, a to v různé dny a časy. Pokud si chcete prohlédnout interiér, informace o časech a podmínkách naleznete na webových stránkách koupelny. I pouhá procházka kolem budovy a pozorování její kopule vám umožní pochopit, jak Sinan navrhl tuto budovu v souladu s mešitou.

Zdroj: Encyklopedie islámu (TDV); Europa Nostra; Wikipedie (Kılıç Ali Paşa Hamamı).

Po opuštění lázní se nejprve zastavte před fontánou Tophane. Tato fontána, kterou nechal postavit sultán Mahmud I. v roce 1732, má obdélníkový půdorys, všechny její čtyři strany jsou identické a rohy jsou zaoblené do výšky dvou třetin její výšky. Pečlivě si prohlédněte kamenné reliéfy na fasádě; vázách rostou ovocné stromy a v květináčích jsou kytice, vše uspořádáno v obdélníkových rámech. Spolu s vlnitými závěsy v rozích je fontána typickým příkladem přechodu od klasické osmanské estetiky k západnímu zdobení a patří k největším fontánám v Istanbulu. Text na fontáně pochází od básníka Nafihiho. Fontána kdysi stála u pobřeží, ale byla posunuta do vnitrozemí pomocí náplní; v roce 2006 byla důkladně zrestaurována.

Severně od fontány, směrem k úžině, se nachází budova s kupolí, která se jmenuje Tophane-i Amire. Po dobytí města sultán Mehmed II. zde založil slévárnu, kde se odlévaly děla pro armádu a námořnictvo. Budova byla v období vlády sultána Süleymana I. zrekonstruována a v 18. století prošla dalšími úpravami; podle zdrojů byla současná budova znovu postavena v roce 1743. V roce 1843 byla v oblasti Zeytinburnu založena železářna a v roce 1850 začala fungovat v plném rozsahu, což vedlo k postupnému přesunu výroby děl z této slévárny.

V roce 1992 byla budova předána Univerzitě krásných umění Mimar Sinan a dnes slouží jako Kulturní a umělecké centrum Tophane-i Amire. Má tři výstavní prostory: Beş Kubbe (Pět kupolí), Tek Kubbe (Jedna kupole) a Sarnıçlar (Cisterny). Pokud se koná výstava, vstupte do sály Beş Kubbe a pokuste se vnímat rozměry budovy pod kupolemi, které jí dávají jméno. Před návštěvou se podívejte na oznámení univerzity, protože program výstav se mění. I když se žádná výstava nekoná, pohled na fontánu a slévárnu zároveň ukazuje, jak blízko pobřeží byla založena tato průmyslová oblast, která dala této čtvrti její jméno.

Zdroj: Univerzita krásných umění Mimar Sinan; Kulturní inventář; Wikipedie (Tophane-i Amire; Tophane Çeşmesi).

Poslední zastávkou trasy je mešita Nusretiye, která se nachází hned vedle tramvajové zastávky Tophane. Byla postavena s úplně odlišným vkusem než předchozí stavby, a to o půl století později. Podle İslam Ansiklopedisi (Islámské encyklopedie) byla výstavba této mešity, kterou nechal postavit sultán II. Mahmud, zahájena v červnu 1823 po velkém požáru a dokončena 8. dubna 1826. Architektem byl Krikor Amira Kalfa z rodiny Balyan. Název mešity znamená "vítězství" a je spojen s odstraněním Jančičárské jednotky (Yeniçeri Ocağı) sultánem II. Mahmutem.

Při pohledu zvenku vás nejvíce zaujmou dvě neobvykle štíhlé věže. Mešita je impozantní stavba, která kombinuje prvky evropského baroka a klasicismu. Porovnejte si zdobení fasády s jednoduchou architekturou mešity Kılıç Ali Paşa, která se nachází jen několik set metrů dál; během krátké procházky tak můžete pozorovat přechod od klasického osmanského stylu 16. století k západnějším stylům 19. století. Součástí stavby je také *hünkar kasrı*, což je prostor, který sultán používal při návštěvě mešity.

Vnitřní dekorace využívají spíše západní ornamenty než tradiční turecké motivy. Všimněte si klenby; místo obvyklého nápisového pásu zde najdete rostlinné ornamenty, což je pro danou dobu inovativní detail. Nápisy byly vytvořeny slavným kaligrafem Mustafou Rakimem. Naproti mešitě se nacházela budova *muvakkithane* (služebna pro určování času) a *sebil* (fontána); v průběhu 20. století došlo k urbanistickým změnám, které okolí proměnily a tyto stavby byly později přesunuty.

Mešita je dnes otevřena pro návštěvníky. Doporučuje se přijít mimo modlitební časy, svléknout si boty, ženy by měly nosit šátek, oblečení by mělo zakrývat ramena a kolena, a uvnitř je třeba zachovávat ticho. Po návštěvě můžete snadno pokračovat tramvají do Kabataš nebo Eminönü.

Zdroj: TDV İslam Ansiklopedisi; Vikipedi (Nusretiye Camii).