Procházka z Taşköprü do Tepebağ: Stará cesta Adanou.

Přibližte se k mostu Taşköprü z břehu řeky Seyhan, z jeho západního konce. Nejdříve se zastavte na pobřeží a projděte se po pěší cestě. Most je dnes uzavřen pro automobilovou dopravu; po opravách v polovině 20. století je určen pouze pro pěší a můžete se po něm pohodlně procházet. Projděte se až na druhý břeh, do oblasti Yüreğir, abyste si udělali představu o jeho velikosti; délka mostu je v různých zdrojích uváděna jako mírně přes 300 metrů. Během procházky si všimněte dlažby pod nohama. Anglická Wikipedie uvádí, že tato dlažba byla položena v letech 1899 až 1908 za guvernéra Adany, Süleymana Bahri Paši, a že se o ní zmiňují i lidové písně.

Když se dostanete do středu mostu, všimnete si, že se cesta mírně zvedá na obou stranách. Portál Kultury uvádí, že střed mostu je o přibližně 2,5 metru vyšší než břehy. Zastavte se v tomto bodě a podívejte se na tok řeky, směrem na jih; zdánlivě široký vzhled mostu je způsoben pozdějšími úpravami. Podle zdrojů byla původní cesta mnohem užší a byla rozšířena na začátku 20. století, přičemž v tomto období byly podél toku přistavovány nové oblouky.

Poté se vraťte k břehu a podívejte se na spodní část mostu. Uvidíte stupňovité a trojúhelníkové konstrukce, které brání erozi; anglická Wikipedie uvádí, že současný tvar těchto trojúhelníků pochází z jedné z osmanských oprav. Na spodní straně východních pilířů je patrná technika hrubého opracování kamene, a tato část mostu je nejvíce zachovaná v původní podobě. Rozměry všech oblouků se liší; to je důsledkem toho, že most byl v průběhu staletí několikrát opravován. V některých zdrojích se také uvádí, že na severní straně jedenáctého oblouku je reliéf lva, který stojí za to hledat pomocí dalekohledu nebo fotoaparátu s zoomem.

Zdroje neuvádějí jedno jméno, které by bylo spojeno se stavbou mostu. Ministerstvo kultury a cestovního ruchu provincie Adana zmiňuje architekta jménem Auxentios, na základě nápisu v muzeu; anglická Wikipedie však poznamenává, že přesný překlad tohoto nápisu může odkazovat spíše na vodní příkop než na samotný most. Cestovatel Victor Langlois spojoval most s císařem Hadriánem, a byzantský historik Prokopios uvádí, že císař Justinián I. nechal pilíře mostu znovu postavit. Vzhledem k opravám, které probíhaly v období vlády Emejovců, Abbásovců a Osmanů, je správnější vní

Ramazanoğlu Konağı se nachází na ulici Kızılay Caddesi, v areálu komplexu Ulu Cami. Pokud vstoupíte z ulice, konak najdete na jihovýchodní straně mešity. Před vstupem si pečlivě prohlédněte exteriér budovy. Spodní patro je postaveno z opracovaného kamene, zatímco horní patra jsou z cihel. Spoj této dvou materiálů je na fasádě dobře viditelný. Podle údajů na Wikipedii má budova obdélníkový půdorys a rozměry 16 krát 10,5 metru. Její nenápadný vzhled odráží střídmý architektonický styl panství.

Přibližte se k jižnímu vchodu, protože historické informace o konaku pocházejí z nápisu umístěného zde. Podle tohoto nápisu byla část konaku, konkrétně "haremlik", dokončena v roce 900 podle islámského kalendáře, což odpovídá roku 1495, za vlády Ramazanoğlu Halil Bey. Nicméně, zdroje zdůrazňují, že toto datum se nevztahuje k celé budově. Encyklopedie KÜRE uvádí, že původní stavba byla pravděpodobně dokončena mezi lety 1360 a 1400 a že nápis z roku 1495 označuje rekonstrukci. Informace poskytnuté bývalým správcem konaku deníku Hürriyet Daily News také naznačují, že výstavba sahá až do druhé poloviny 14. století. Proto můžete konak považovat za jednu z nejstarších civilních budov, která se v Anatólii dochovala.

Dnes se konak používá jako kulturní centrum Çukurova Üniversitesi a slouží k pořádání konferencí, setkání a koncertů. Pokud máte možnost vstoupit, začněte prohlídku v kamenné části v přízemí; schodiště vás dovede do horních pater. Poté se podívejte na klenuté místnosti v severní části, které, podle zdrojů, sloužily jako "selamlık" (místnost pro muže). V prvním patře se nachází kuchyně a dvě místnosti, zatímco v horním patře je velká místnost a koupelna. Deník Hürriyet Daily News uvádí, že přítomnost lázní v horním patře je v historických budovách poměrně vzácná.

Při prohlídce si představte hosty, kteří v konaku v minulosti pobývali. Podle zdrojů zde během egyptské kampaně pobýval Yavuz Sultan Selim a v roce 1535, při své návštěvě Adany, byl hostem Ramazanoğlu Piri Bey. Encyklopedie KÜRE také uvádí, že básník a guvernér Ziya Paşa využíval salon v přízemí jako přijímací salon během svého působení jako guvernér. Budova byla poškozená během zemětřesení v Adaně a Ceyhanu v roce 1998 a následně byla zrekonstruována Generálním ředitelstvím pro nadace a v roce 2009 byla znovu otevřena jako kulturní centrum.

Velká hodinová věž se tyčí uprostřed ulice Ali Münif Caddesi a od místního sídla se k ní dostanete za pár minut pěšky. Pro první pohled na věž se postavte o něco dál od ulice; až odtud je možné vidět celou její těleso, které má tvar čtvercového hranolu. Zdroje uvádějí výšku věže jako třicet dva metrů a zdůrazňují, že v době jejího vzniku byla nejvyšší z hodinových věží na území Osmanské říše, přičemž na druhém místě byla hodinová věž v Dolmabahçe v Istanbulu. Jak se přibližujete, všímejte si její konstrukce; věž je postavena z malých, opracovaných kamenných bloků, které byly obtížné opracovat a spojit.

Datum výstavby věže je v různých zdrojích uváděno odlišně, proto je dobré znát obě verze. Ministerstvo kultury a cestovního ruchu provincie Adana a kulturní portál uvádějí, že výstavba byla zahájena v roce 1881 za guvernéra Ziya Paše a dokončena v roce 1882 za guvernéra Abidin Paše. Anglická verze Wikipedie uvádí, že výstavba začala v roce 1879 a zmiňuje jména Krikor Ağa Bezdikyan a Kaspar Ağa jako architekty, kteří se na návrhu věže podíleli; kulturní inventář také zmiňuje tato dvě jména. Oba zdroje také uvádějí, že starosta Hacı Yunus významně přispěl k výstavbě.

Encyklopedie KÜRE uvádí, že věži se původně říkalo "Saathane" a že název "Velká hodiny" byl zaveden, aby ji odlišila od menšího "Küçüksaat" (Malé hodiny) ve tvaru kasičky, která se nacházela na rušném náměstí města. Na všech čtyřech stranách věže jsou hodiny a uvádí se, že současný mechanismus byl dovezen z Německa v roce 1925. Stejný zdroj uvádí šířku věže jako osm metrů a zmiňuje, že v pozdějších letech byly k věži přidány další prvky, jako jsou antény a sirény. Při pohledu na horní část věže se snažte odlišit tyto pozdější přídavky od původní konstrukce. Podle zdrojů se zvon, který zvoní každou hodinu, ozýval v celé oblasti města a pracovní doba vládních úřadů byla nastavována podle této věže. Ministerstvo kultury a cestovního ruchu provincie Adana zdůrazňuje, že věž byla postavena tak pevně, že přežila zemětřesení v roce 1998.

Prostředí kolem věže nabízí opravdový zážitek. Encyklopedie KÜRE uvádí, že v roce 2013 byla zahájena revitalizace ulice Ali Münif Caddesi, která sjednotila vzhled obchodů. Od věže se můžete odvést směrem k trhu Kazancılar; kulturní inventář uvádí, že trh je také známý jako Adana Arastası a Ramazanoğlu

Adana Filmové Muzeum se nachází v čtvrti Kayalıbağ, na rohu ulic Seyhan Caddesi a 26025 Sokak, u západního břehu řeky Seyhan. Před návštěvou muzea se projděte po okolních uličkách, protože se jedná o oblast starých adanských domů, které byly postaveny na a kolem kopce Tepebağ. Podle anglické Wikipedie jsou většina z těchto domů dvou nebo tří podlaží, s masivními zdmi a málo okny v přízemí, zatímco horní patra mají řadu oken a balkóny. Průvodce města uvádí, že většina těchto domů byla postavena v 18. století; i když se zdroje liší v přesných datech, je vhodné vnímat je jako součást historické městské zástavby. Průvodce města také zmiňuje, že na kopci probíhají archeologické výzkumy.

Budova muzea vznikla spojením dvou parcel řadových domů, které byly postaveny přímo u řeky. Podle encyklopedie KÜRE byla rekonstrukce budovy provedena městem Adana a muzeum bylo otevřeno 23. září 2011. Na turecké Wikipedii je muzeum prezentováno jako druhé filmové muzeum v Turecku. Po vstupu se nejprve podívejte na plakáty v přízemí. Každý z těchto plakátů obsahuje alespoň jedno jméno osoby z Adany, ať už se jedná o režiséra, herce nebo scenáristu; hledání tohoto jména při prohlížení plakátů se může stát zábavnou hrou.

V horním patře uvidíte, že místnosti jsou rozděleny podle témat. Zdroje uvádějí místnosti jako "Nostalgická místnost", "Místnost umělců z Adany", "Místnost pro nové generace umělců", "Místnost pro producenty z Adany", "Kolekce Mehmet Baltacı" a "Místnost Zlatého motýla". Jedna místnost je věnována pouze fotografii, předmětům a plakátům herce a režiséra Yılmaz Güneye. V muzeu se také nacházejí díla malíře a filmaře Abidina Dina a spisovatelů Yaşara Kemala a Orhana Kemala, jejichž romány byly mnohokrát zfilmovány. V místnostech se také nacházejí fotografie herců, kteří měli silné vazby na město, jako je Şener Şen a jeho otec Ali Şen.

Věnujte zvláštní pozornost místnosti Zlatého motýla. Zde se vypráví historie festivalu Zlatý motýl, který pořádá město Adana; podle anglické Wikipedie byl festival založen v roce 1969. Voskové sochy v muzeu vytvořily Jale Kuşan a Tülay Aktaş. Pokud máte zájem o historii filmu, navštivte také knihovnu. Kolekce, kterou daroval filmový historik Alberto Modiano, obsahuje přibližně 3 500 knih, z nichž nejstarší pochází z roku 1891.

Na turecké Wikipedii se uvádí, že muzeum je vybaven

Muzeum Atatürkova domu se nachází na ulici Seyhan Caddesi, severozápadně od řady domů s výhledem na řeku. Před vstupem do budovy se podívejte na její fasádu. Podle turecké Wikipedie je to dvoupatrový dům s výstupky, sedlovou střechou a kamennými zdmi, který připomíná klasické domy v Adaně z devatenáctého století. Ministerstvo kultury a turismu provincie Adana uvádí, že budova je chráněnou kulturní památkou a že je jedním z nejlepších příkladů civilní architektury dané doby.

Prohlédněte si dům s vědomím jeho historie. Podle ministerstva kultury a turismu byl Atatürk a jeho manželka Latife Hanım během své návštěvy Adany 15. března 1923 ubytováni v tomto domě, který patřil rodině Ramazanoğlu, konkrétně Suphi Beyovi; turecká Wikipedie tuto osobu uvádí jako Suphi Paša. Budova byla znárodněna a zrekonstruována spolkem a v roce 1981 byla otevřena jako součást Muzejního úřadu. Každoročně 15. března se v této budově koná vzpomínková slavnost, takže pokud ji v tento den navštívíte, počítejte s většími davy lidí.

Prohlídku si naplánujte podle pater. V přízemí se nacházejí pracovny a knihovna; podle turecké Wikipedie v knihovně je přibližně dva tisíce knih v osmanské a turecké řeči, které byly darovány. V pracovně jsou vystaveny místní noviny, které vycházely během války za nezávislost a v následujících letech. V horním patře se nachází veranda; tento prostorný sál, který je centrem života v tradičním domě v Adaně, je vstupem do jednotlivých pokojů. Kolem verandy se nacházejí pokoje, jako je ložnice, tiskárna, bojovníci, zbrojnice, pomocníci a pokoje spojené s Kuvayi Milliye.

Při prohlídce pokojů věnujte pozornost spíše uspořádání domu než samotným předmětům. Podle anglické Wikipedie jsou v tradičních domech v Tepebağ hlavní obytné prostory v horních patrech a pokoje jsou uspořádány tak, aby směřovaly do verandy. Podívejte se z oken na řeku a ulici; v některých zdrojích se uvádí, že tyto domy byly postaveny tak, aby zachytávaly chladný vánek z řeky. Předměty, jako je mosazná postel v ložnici a křesla v marášském stylu, ukazují vkus a styl dané doby. V muzeu jsou kromě fotografií a dokumentů z Atatürkova pobytu v Adaně vystaveny také etnografické artefakty.

Před návštěvou si zkontrolujte otevírací dobu muzea na jeho oficiálních stránkách. Po návštěvě pokračujte po ulici Seyhan Caddesi směrem k řece, abyste dokončili trasu. Pokud se vydáte podél řeky na jih, za několik set metrů