Přeměna továrny na kulturní centrum: Průmyslové dědictví Istanbulu.

Hasanpaşa Plynárna byla otevřena v roce 1892 za účelem dodávky plynu na anatolskou stranu Istanbulu. Podle vlastního prohlášení byla druhou plyvárnou na anatolské straně a poslední v Istanbulu. Plyn získaný z uhlí se používal k osvětlení a vytápění v oblasti od Kadıköy a Üsküdar až po hranice Beykoz. Záznamy uvádějí, že uhlí bylo přiváženo přes Kurbağalıdere a dopravováno do závodu po železniční trati, a v době první světové války, kdy bylo obtížné získat uhlí, se plyn vyráběl z olivových jader. Po 101 letech provozu byla továrna v roce 1993 uzavřena a po určitou dobu sloužila jako garáže pro městskou dopravu, skládka a sklad uhlí. V roce 1994, kdy se začalo uvažovat o demolici zbývajících budov, místní obyvatelé a dobrovolníci protestovali a oblast byla vyhlášena chráněnou památkou.

Restaurace probíhala pod vedením odbornice na dějiny architektury Afife Batur; práce, které začaly v roce 2014, byly dokončeny a budova byla 9. července 2021 otevřena pod názvem Müze Gazhane (Muzeum plynáren). V současnosti tento areál, který spravuje společnost İBB Kültür A.Ş., zahrnuje Muzeum klimatu, Muzeum karikatur a humoru, dětské vědecké centrum, knihovnu Afife Batur, istanbulský knihkupectví a dvě pódia městských divadel. Vaši prohlídku začněte na Gazhane Meydan, náměstí uprostřed cihlových budov, a projděte se po fasádách starých výrobních budov a podívejte se na jejich vysoká okna. Muzeum klimatu je nejvýznamnější expozicí této trasy, protože v areálu bývalé továrny, která používala uhlí, vysvětluje problematiku klimatických změn. Muzea jsou zavřená v pondělí; aktuální stav je nutné ověřit na oficiálních stránkách, protože některé části mohou být dočasně uzavřeny kvůli údržbě nebo přípravě nových výstav.

Zdroj: Oficiální stránky Muze Gazhane; Wikipedie.

Dlouhou dobu se v Istanbulu vyrábělo střelivo uvnitř hradeb. Po explozi skladiště střeliva v oblasti Şehremini v září roku 1698 bylo rozhodnuto o výstavbě nového skladiště mimo město, v oblasti zvané Zahradní dvůr İskender Çelebi, v dnešní čtvrti Ataköy. Výstavba skladiště, známého jako Baruthane-i Amire, byla dokončena v roce 1701. V průběhu 18. století bylo zařízení několikrát opravováno kvůli nehodám a požárům; po požáru v roce 1791 bylo kompletně přestavěno z kamene. Původně poháněné zvířecí silou, skladiště bylo v 19. století modernizováno pomocí strojů dovezených z Anglie a v roce 1896 začalo vyrábět bezdýmné střelivo. Během první světové války bylo do areálu přidáno zařízení na výrobu lihu, který byl nezbytný pro výrobu bezdýmného střeliva.

Po vzniku republiky bylo zařízení převedeno pod správu Vojenských továren, a v roce 1955 pod správu Ústavu pro strojírenství a chemický průmysl. V pozdních 1950. letech byla rozsáhlá plocha přeměněna na obytnou oblast. Hlavní budova se v roce 1993 stala kulturním centrem Yunus Emre, které spravuje obec Bakırköy. Skladiště na pobřeží, strážní věž, fontána a věž Baruthane, která byla v době vlády Selima III postavena jako vyhlídková a odpočinková budova, byly v roce 2018 převedeny do správy obce Istanbul a následně zrekonstruovány. 9. ledna 2024 byla tato budova otevřena jako veřejný prostor, který zahrnuje knihovnu, muzeum a vyhlídkovou terasu. Všimněte si robustních kamenných konstrukcí skladů, které odrážejí požadavky na bezpečnost při skladování střeliva. Z věže se nahlédněte na moře a poté se podívejte na aktuální výstavu v muzeu, které má rozlohu přibližně 250 metrů čtverečních. Areál je v pondělí zavřený.

Zdroj: Knihovny a muzea obce Istanbul, Muzeum Baruthane; Wikipedie.

Na jižním břehu Zlatého rohu, přímo naproti tramvajové zastávce Cibali linky T5, se nachází rozsáhlá budova z kamene. Podle archivních záznamů byla postavena v roce 1884 architektem Alexandrem Vallaurym na zakázku státní správy tabáku. Příjmy z tabáku byly v té době, jako kompenzace zahraničních dluhů Osmanské říše, přiděleny státnímu podniku s cizím kapitálem, a továrna fungovala pod touto správou až do roku 1925, kdy byla znárodněna. V továrně se vyráběly nejen cigarety, ale také doutníky, tabák do dýmek a tabákové výrobky. Podle výzkumu publikovaného univerzitou Kadir Has, továrna poskytovala práci více než dvěma tisícům lidí; balení prováděly ženy, zatímco muži se starali o míchání tabáku. Továrna fungovala jako malé město, s vlastní bezpečnostní službou, zdravotním oddělením, dětskou školkou, hasičským sborem a jídelnou.

Výroba pokračovala až do roku 1994, kdy zastaralé stroje přestaly fungovat. V roce 1997 byla budova pronajata nadaci Kadir Has a po rozsáhlé rekonstrukci v roce 2002 v ní začala fungovat univerzita. Rekonstrukce byla v roce 2003 oceněna cenou Europa Nostra. Určitě si vyhraďte čas i na návštěvu muzea Rezan Has, které se nachází v budově: v podzemí se nachází byzantská cisterna z konce 11. století, tvořená 48 oblouky, 15 pilíři a 20 sloupy, a také pozůstatky staveb z období Osmanské říše. Továrna tuto cisternu využívala jako sklad tabáku a během druhé světové války jako sklad zásob. Výstava "Místo práce" v muzeu vypráví o každodenním životě pracovníků prostřednictvím dokumentů a předmětů, které se v továrně nacházely. Na odchodu se ještě jednou podívejte na celou fasádu budovy z pobřeží. Muzeum je placené a je otevřeno každý den.

Zdroj: Muzeum Rezan Has; Panorama KHAS; Obec Fatih.

Historie budovy Feshane začíná výrobou čepic. V první polovině 19. století byly čepice součástí jak vojenských, tak civilních oděvů. Sultan II. Mahmud nechal v Kadırga založit továrnu, aby nahradil drahé čepice dovážené z Tunisu, Egypta a Evropy, a to výrobou domácí. Kvůli rostoucí potřebě prostoru a vody byla továrna přesunuta do Eyüp, poblíž pobřeží Defterdar. Různé zdroje uvádějí, že založení a přesun proběhly mezi koncem 20. let a 30. letech 19. století. Podle İslam Ansiklopedisi (Islámská encyklopedie) se náklady na výrobu čepic výrazně snížily díky parním strojům dovezeným z Anglie a Belgie. V roce 1842 byly přidány tkací stroje a továrna získala mezinárodní uznání na Světové výstavě v Chicagu v roce 1893. Během velkého požáru v roce 1866 shořely všechny budovy kromě parního stroje. Továrna byla znovu zřízena v roce 1868.

V roce 1925, kdy bylo nošení čepic zakázáno, se výroba přeorientovala na textil. Od roku 1937 fungovala pod správou Sümerbank jako továrna Defterdar Mensucat. V polovině 80. let 20. století, během revitalizace pobřeží Zlatého rohu, byla budova převedena do správy obce. Velká hala pro výrobu textilu byla zachována, zatímco ostatní části byly v roce 1986 zbořeny. Hala, která po dlouhou dobu sloužila jako výstaviště, byla po rekonstrukci pod správou obce otevřena 22. června 2023 pod názvem Artİstanbul Feshane. Po vstupu si nejprve všimněte rozměrů haly; její rozlehlost nejlépe vystihuje prostor, kde byly umístěny tkací stroje. Kromě výstav zde najdete také knihovnu Naile Akıncı. Na protilehlém břehu, v Sütlüce, se nachází Kongresové centrum Zlatého rohu. Budovy původního masokombinátu, který byl otevřen v roce 1923, byly v roce 1998 zbořeny a na jejich místě bylo zahájena výstavba kongresového centra, což znamená, že bylo rozhodnuto o výstavbě nového objektu namísto zachování původní stavby. V pondělí je zavřeno.

Zdroj: TDV İslam Ansiklopedisi; İBB Kütüphane ve Müzeler; Vikipedi.

Elektrárna Silahtarağa, situovaná na okraji Zlatého rohu, byla první elektrárnou v Osmanské říši, která zásobovala město elektrickou energií prostřednictvím centrální distribuční sítě, a byla uvedena do provozu v roce 1914. Spalovala uhlí, které se dopravovalo loděmi ze Zonguldaku, a pro chlazení čerpala vodu ze Zlatého rohu. Denně spalovala více než tisíc tun uhlí a v areálu pracovalo přes 480 inženýrů, techniků a lékařů. Původně sloužila k zásobování energií paláce, veřejných budov a tramvajových tratí, ale její provozní oblast se postupně rozšířila od Bakırköye až po Sarıyer. Do roku 1952 byla jediným zdrojem elektrické energie v Istanbulu; podle informací Energetického muzea, v roce 1968 stále zajišťovala 92 % veškeré spotřebované elektřiny ve městě. Elektrárna ukončila výrobu v roce 1983 a po krátkou dobu sloužila jako sklad pro energetickou společnost.

V letech 2004–2007 proběhl projekt transformace areálu, který vedl k jeho otevření 8. září 2007 pod názvem "santralistanbul". Hlavním cílem této zastávky je Energetické muzeum, které se nachází v bývalých strojovnách. Muzeum, které je prezentováno jako první průmyslové archeologické muzeum v Turecku, uchovává turbíny a generátory od výrobců jako AEG, Siemens a Brown Boveri. Představte si rozměry těchto strojů a porovnejte je s velikostí této haly, která kdysi zásobená veškeré město světlem. Venku se nacházejí moderní budovy, které byly postaveny na základech dvou zbouraných kotlů, a to s ohledem na původní rozměry. Tato kombinace starého a nového je výrazně odlišná od přístupu, který byl zvolen u počátečního bodu trasy, u stanice Gazhane. Trasa zde končí: z autobusové zastávky Silahtarağa Mahallesi můžete se vrátit do Eminönü jednou linkou.

Zdroj: Energetické muzeum (Istanbul Bilgi Üniversitesi); Anadolu Ajansı; Wikipedie.