Pasáže a kina na ulici İstiklal.

Z ulice İstiklal začněte u náměstí Taksim a projděte se prvních několik set metrů, přičemž se zaměřte pouze na budovy výše. I když se výlohy v přízemích mění, výše se stále nacházejí fasády z konce 19. století, s balkóny a okrasnými prvky. Tento vzhled ulice je výsledkem transformace, která se zrychlila po reformách Tanzimat a zejména za vlády sultána Abdülazize.

Zastavte se u mešity Ağa Camii; hned vedle ní se nachází velká budova zvaná Rumeli Han. Tento hostinec, který nechal postavit Sarıcazade Ragıp Paşa, hlavní osobností sultána II. Abdülhamida, byl otevřen v roce 1894; rok otevření je uveden římskými číslicemi nad vchodem na straně ulice İstiklal. Jeho architekt je přesně neznámý, ale předpokládá se, že jej navrhl August Jasmund nebo Konstantinos Pappas, kteří stavěli další budovy pro Ragıp Pašu. Celkový styl je neoklasicistní, ale hlavní vstup, který směřuje do ulice, je eklektický a zde se soustředí barokní a empire prvky. Tři hostince, které nechal postavit Ragıp Paşa, byly pojmenovány podle kontinentů, kam se rozprostírala říše: Rumeli (Evropa), Anadolu (Asie) a Afrika.

V dobách své existence hostinec sloužil jako sídlo pro prodejce textilu, prodejce jízdních kol a prodejce koberců. V 90. letech se sem začaly přesouvat divadla, koncertní sály a umělecké ateliéry, a v roce 2012 byl objekt uzavřen. Během rekonstrukčních prací se objevila chodba pod budovou, která údajně spojovala sousední hostince, a tato chodba je od roku 1978 chráněna jako památka. Vzhledem k tomu, že rekonstrukce stále probíhá, neočekávejte, že se do budovy dostanete; zamiřte na druhou stranu chodníku a prohlédněte si zdobení hlavního vchodu a celkovou fasádu, a poté pokračujte směrem k Galatasaray.

Zdroj: Smart Beyoğlu; Kulturní inventář; TRT Haber; Wikipedie (ulice İstiklal).

O něco později se dostanete k jedné z budov s nejširším fasádním průčelím v této ulici. Podle kulturního inventáře byla tato budova, kterou navrhl Alexandre Vallaury jako obytný dům pro Abrahama Pašu, otevřena v roce 1883 a brzy poté se v ní nacházel jeden z prvních společenských klubů v impériu, Cercle d'Orient. V době svého vzniku byla budova s nejširším průčelím v ulici İstiklal.

Sál na straně ulice Yeşilçam byl předtím, než se v něm začala promítat kina, využíván jako tělocvična, cirkus a kluziště. Sál, který byl na konci roku 1924 otevřen pod názvem Melek Sineması (Kino Andělů), získal své jméno od dvou secesních soch andělů, které se nacházely po stranách plátna; současný provozovatel odkazuje na název v apartmánovém domě Melek, který se nachází u vchodu. Sál, zdobený pozlacenými stropy a barokními a rokokovými prvky, má kapacitu přibližně 875 míst. Kino bylo v následujících desetiletích známé jako Emek a bylo jedním z kin v ulici Yeşilçam.

Kino bylo uzavřeno v roce 2009. Budova byla v roce 2013 zbořena a znovu postavena, a sál byl znovu otevřen v květnu 2016 v pátém patře budovy pod názvem Emek Sahnesi (Scéna Emek). V novém sále byly zachovány barokní a rokokové prvky původního sálu, zatímco uspořádání sedadel je vertikální, nikoli horizontální, a sál pojme přibližně 500 osob. Dnes sál hostí nejen filmové projekce, ale také koncerty, divadelní představení a galavečery.

Do sálu se můžete dostat pouze s vstupenkou; pokud chcete zhlédnout představení, podívejte se předem do programu. Pokud se v sále nekoná žádná akce, můžete sledovat fasádu z chodníku a dojít až na konec ulice Yeşilçam; další zastávka, Atlas Pasajı, je jen kousek dál.

Zdroj: Kulturní inventář; Grand Pera Emek Sahnesi; Wikipedie (Emek Sineması).

Atlas Pasaj je příběh proměny sídla v kino a následně v muzeum. Budova byla v 70. letech 19. století postavena jako zimní sídlo pro Agopa Köçeyana, příbuzného sultána Abdülazize a královského pokladníka; zdroje uvádějí rok 1870 nebo 1877. Podle informací od AKM (Istanbul Cultural Center) budova, která nese prvky neoklasicismu, byla v letech 1918–1922 využívána jako soudní budova britskými okupačními silami, poté přešla k Generálnímu ředitelství pošty a v roce 1932 byla přeměněna v zábavní zařízení. Kino Atlas, které bylo otevřeno v roce 1948, bylo s kapacitou 1860 míst jedním z největších kin v Beyoğlu v té době.

V roce 1992 byla budova předána Ministerstvu kultury a turistiky, v roce 2019 prošla rozsáhlou rekonstrukcí a v roce 2021 bylo otevřeno Istanbulské filmové muzeum. Muzeum se skládá ze tří pater a je přístupné s jedinou vstupenkou. První dvě patra jsou věnována stálým výstavám, zatímco třetí patro je určeno pro dočasné výstavy. Čeká vás zde expozice voskových figur herců z Yeşilçam (turecké kinematografie), předměty od slavných režisérů, filmové plakáty a interaktivní část nazvaná „digitální paměť“. V zrekonstruované části sídla se můžete také podívat na fresky na stropech a zdech; zdroje uvádějí, že tyto dekorace vytvořil francouzský malíř Hippolyte Berteaux.

Kino Atlas opět promítá filmy a v jeho programu se střídají klasické snímky s novinkami. Navštívit projekci po návštěvě muzea je skvělý způsob, jak zakončit prohlídku tohoto místa. Část pasáže, která se nachází na straně ulice, je stále plná obchodů. Před návštěvou si ověřte aktuální informace o otevírací době, čase projekcí a cenách vstupenek na oficiálních stránkách muzea a kina.

Zdroj: AKM Istanbul; oficiální stránky Atlas 1948; Wikipedie (Atlas Pasajı).

Když se vydáte směrem k Galatasaray a dorazíte ke křižovatce ulice Sahne, ocitnete se před třípatrovou budovou, která se původně jmenovala Cité de Péra a dnes se nazývá Çiçek Pasajı. Řecký bankéř Hristaki Zografos zakoupil pozemek, na kterém původně stála divadla Naum, které bylo po požáru v roce 1870 vážně poškozeno. Budovu navrhl architekt Kleanthis Zannos. Otevřena byla v roce 1876 a představovala komplex s 24 obchody v arkádách a byty v horních patrech. V prvních letech se také nazývala Hristaki Pasajı.

Název "Çiçek" (Květiny) pochází od obchodů s květinami, které se v pasáži nacházely. Zdroje uvádějí různé časové úseky, kdy se tyto obchody objevily; někteří zmiňují ruské imigrantky, které přijely do Istanbulu po revoluci v roce 1917, jiní období Sadrazama Küçük Saida Paši, který vlastnil pasáž v roce 1908. Během 20. století byla pasáž známá jako místo setkávání spisovatelů a umělců.

Osud budovy se dramaticky změnil v noci z 10. května 1978, kdy došlo k jejímu náhlému zřícení. Zanedbaná budova se v tu noc zhroutila a zůstala v tomto stavu po dobu deseti let. V roce 1988 byla znovu postavena a otevřena, a v roce 2005 byla znovu zrekonstruována. Současná pasáž je z betonu; vnitřní dvůr, který se nachází v polovině třípatrové arkády, je zakrytý skleněnou střechou a kupolí.

Na této zastávce je nejdůležitější věnovat pozornost fasádě. Všimněte si sochařských zdobení, karyatid a nefunkčních římských číslic na hodinách nad vchodem. Poté přejděte pod skleněnou střechou vnitřního dvora a vstupte bočním vchodem do rybího trhu; vstup do pasáže Avrupa Pasajı se nachází jen o několik kroků dál.

Zdroj: Bellek Mekanları; Vikipedi (Çiçek Pasajı).

O několik kroků od rybího trhu se ocitnete v Evropské pasáži, která spojuje ulici Sahne s ulicí Meşrutiyet. Toto místo bylo postaveno na pozemcích, které byly zničeny požárem v roce 1870; podle zdrojů se zde ještě před požárem nacházel hotel Jardin des Fleurs. Pasáž, kterou nechal postavit arménský obchodník Onnik Düz a navrhl architekt Domenico Pulgher, byla dokončena v roce 1874.

Pasáž je neoklasicistní průchod o délce přibližně 56 metrů, se třemi patry a 22 obchody. Fasáda je vyzdobená kamenem dovezeným z Malty, zatímco podlaha je vyložena kamenem Trieste z Itálie. Zvedněte hlavu a uvidíte velké sochy žen na vnitřních fasádách a část stropu je zakrytá sklem. Podle zdrojů tyto sochy představují různé interpretace, některé z nich symbolizují řemesla, zatímco jiné jsou postavami z řecké mytologie. V prvních letech byla pasáž osvětlována plynovými lampami umístěnými před slavnými zrcadly, a proto byla také nazývána "Zrcadlová pasáž".

V počátcích zde působili obuvníci, holiči, krejčí, obchodníci s potravinami, prodejci galanterie, mýdlaři a koberců; postupem času se přidali hodináři, výrobci pian a módní domy. V roce 1929 byla pasáž převedena do státního vlastnictví a v roce 1936 byla prodána Bance pro nemovitosti a sirotčince. Dnes v obchodech najdete pohlednice, keramiku, suvenýry, koberce a starožitnosti.

Neoklasicistní uspořádání pasáže nejlépe vnímáte, když stojíte uprostřed a pozorujete oba konce. Při fotografování se vyhněte zastiňování výloh obchodů. Pokud z výstupu na ulici Meşrutiyet odbočíte doleva a půjdete směrem k ulici Tünel, dostanete se k zadnímu vchodu do pasáže Hazzopulo.

Zdroj: Wikipedie (Evropská pasáž; turecky a anglicky).

Hazzopulo Pasaj je dvůr, který spojuje ulice Meşrutiyet Caddesi a İstiklal Caddesi. Jakmile vstoupíte, okamžitě ucítíte, jak zmizí hluk z ulic. Tento průchod, který nechal postavit řecký obchodník Hacopulo, byl otevřen 15. dubna 1871; zdroje uvádějí různá jména jako zakladatele. Je také znám jako "Průchod poradců" nebo "Hanový průchod".

Jedná se o budovu v neoklasickém stylu, postavenou z kamene. Částečně dvoupatrové, částečně čtyřpatrové budovy obklopují vnitřní dvůr. Vstup ze strany ulice İstiklal je tvořen úzkou chodbou zakrytou šesti křížovými klenbami, zatímco ze strany ulice Meşrutiyet jsou zde tři klenby. Všimněte si kamenů pod nohama; podlaha je vyložena kameny dovezenými ze starobylé obce Yalıköy, která se dříve jmenovala Podima.

Nejzajímavější událostí v historii tohoto průchodu je jeho spojení s tiskem. Zde se nacházela tiskárna Ahmeta Mithata Efendiho, kde vycházel noviny Namık Kemala İbret. V průchodu se nacházely také holičství, krejčovství a obchody s koberci; v určité době se zde scházeli členové hnutí Jön Türkler.

Dnes jsou spodní patra plná čajových salonů a malých obchodů. Zdroje uvádějí, že horní patra jsou již dlouho opuštěná a že průchod čeká na rekonstrukci kvůli problémům s vlastnictvím. Dávejte pozor, abyste při sedění u stolů v dvorku nezablokovali cestu, protože toto místo stále slouží jako průchod mezi dvěma ulicemi. Vychutnejte si šálek čaje ve dvoře a podívejte se na uspořádání oken a proporce pater; je to nejjednodušší způsob, jak se podívat na 19. století, které se skrývá za výlohami ulice İstiklal. Z tohoto místa se můžete přes úzkou chodbu na straně ulice İstiklal dostat na ulici a pokračovat směrem k Tunelu.

Zdroj: Kulturní inventář; Wikipedie (Hazzopulo Pasajı).

Poslední zastávkou trasy je budova Botter, která se nachází na adrese İstiklal Caddesi 235 a je známá jako první budova v Istanbulu postavená ve stylu secese. Budova, kterou navrhl italský architekt Raimondo D'Aronco v letech 1900-1901, byla postavena pro Holandana Jeana Bottera, který byl v době vlády sultána Abdülhamida II. oficiálním krejčím a návrhářem pro císařský palác. Podle informací od obce Istanbul (İBB) se jedná o první budovu v Osmanské říši, která sloužila jako butik. Botterova dílna po celou dobu první světové války šila oblečení pro členy císařské rodiny a pro osmanskou elitu. V přízemí se nacházela prodejna, v prvním patře dílna a sklad, a v horních patrech byty.

Pohleďte na fasádu z chodníku. Zakřivené linie, rostlinné motivy, květinové ohraničení a medailony s tvářemi lidí zdobené květinami jsou charakteristické pro styl D'Aranca. Podle Wikipedie jsou reliéfy ženských tváří s vlnícími se vlasy a úsměvem na západní fasádě interpretovány jako Demeter. Budova byla jednou z prvních, které využívaly ocelovou konstrukci, a po hotelu Pera Palas byla druhou budovou v Istanbulu, která měla výtah.

Kvůli balkánským válkám a první světové válce rodina Botterových v roce 1917 budovu prodala a přestěhovala se do Paříže. Po mnoha letech byla budova zrestaurována týmem obce Istanbul (İBB) a v dubnu 2023 byla znovu otevřena jako Centrum umění a designu Casa Botter. V sálech v přízemí se konají různé výstavy. Podle informací od obce Istanbul (İBB) je centrum v pondělí zavřeno; před návštěvou si ověřte aktuální výstavy a otevírací dobu.

Z tohoto místa se dá pěšky dojít na náměstí Tünel za pár minut. Při návratu se můžete sjet lanovkou F2 do čtvrti Karaköy nebo se vrátit tramvají T2 zpět na začátek ulice.

Zdroj: Knihovna Atatürk, obec Istanbul (İBB), stránka Casa Botter; Wikipedie (Budova Botter).