Palác a léčebné zařízení na břehu řeky Tundža.

Začněte prohlídku mešity Üç Şerefeli u západního vchodu, protože vztah budovy s trhem je odtud nejlépe patrný. Kvůli svahu se k tomuto vchodu vystupuje po schodech a masivní budova se z fasády táhne vpřed. Věnujte pozornost sloupům v rozích výklenku, které obklopují vchod; nesou motivy písečných hodin a ornamentů. Červené a bílé palmetové motivy zdobící oblouk výklenku jsou dalším detailem, který tento vchod odlišuje od ostatních vchodů do nádvoří. Po vstupu do nádvoří se zastavte a rozhlédněte se, protože otevřené nádvoří s arkádami bylo v osmanské architektuře poprvé použito právě v této budově. Sloupy, které podpírají arkády, jsou vyrobeny z různých druhů kamene; většina z nich je z mramoru, zatímco na severní straně jsou sloupy z granitu a zeleného kamene z oblasti Eğriboz. Zvedněte hlavu a podívejte se na ornamenty uvnitř kupolí arkád. Tyto dekorace byly obnoveny v 18. století a při tom byly zachovány původní vzory. Dvě okna nádvoří jsou zdobena modrými a bílými keramickými panely, a podle portálu Kulturní portál v nich najdete zmínky o sultánovi Muradovi II. Poté se pokuste rozeznat čtyři minarety, které se nacházejí ve čtyřech rozích nádvoří, protože každý z nich má odlišnou výzdobu. Minaret, který dal mešitě jméno, je zdoben červeným kamenem a má cikcakové vzory; s výškou téměř sedmdesát metrů byl v té době nejvyšší minaret. Každé patro tohoto minaretu je přístupné samostatým schodištěm, což je jeden z nejznámějších architektonických detailů této stavby. Minaret zdobený červenými a bílými čtverci, známý jako "baklava" minaret, je podle Encyklopedie islámu TDV datován do období sultána Mehmeda II. "Fatiha". Minaret s točitými pilíři, které se spirálovitě vinou kolem jeho těla, byl postaven po zemětřesení v roce 1762. Pokud vstoupíte do hlavní haly, nezapomeňte zakrýt ramena a kolena; ženy by měly mít zakrytá i vlasy a vyhněte se modlitbám v době, kdy se konají. Uvnitř vás čeká obdélníková hala. Hlavní kupole má průměr přibližně dvacet čtyři metrů a po obou stranách se nacházejí dvě menší kupole. Zdroje zdůrazňují, že tento půdorys byl v následujícím století architektem Sinanem vylepšen a použit v istanbulských mešitách. Věnujte pozornost malým kupolím zdobeným mukarnasovými prvky, které jsou umístěny v trojúhelníkových prostorech mezi hlavní kupolí a bočními kupolemi. Pro fotografii je dobré zachytit minaret se

Když se dostanete k mostu Kanuni, nechoďte hned nahoru. Nejprve se podívejte na most z pobřeží města, abyste získali celkový pohled. Tento most je v lidové mluvě také známý jako Palácový most, protože po staletí představoval hlavní spojení mezi městem a oblastí Sarayiçi. Most, postavený z opracovaného kamene, má čtyři oblouky a překonává rameno řeky Tundža. V klidných dnech se oblouky odrážejí v hladině řeky. Historické zdroje uvádějí o mostě dvě různé informace. Některé uvádějí roky 1553-1554, zatímco portál Kültür uvádí, že se předpokládá, že most byl postaven v roce 1560 spolu s budovami Spravedlnosti a Váhy. Zajímavostí je i spojení s architektem Sinanem, protože podle zpravodaje Turkish Archaeological News se tento most v osmanských seznamech děl architekta Sinana nenachází. Odkaz pochází z díla Ahmeda Badieho Efendiho, nazvaného Riyaz-ı Belde-i Edirne. Ohledně délky se zdroje liší; uvádějí se různé hodnoty od šedesáti do osmi metrů. Šířka je uvedena jako čtyři a půl metru, což představuje úzký průchod, kde mohou dvě osoby pohodlně jít vedle sebe. Podle Wikipedie je tento most dnes chráněnou památkou spadající pod správu Generálního ředitelství silnic. Zpravodaj Turkish Archaeological News zdůrazňuje, že ačkoli samotný palác zmizel, tři historické kamenné mosty, které spojovaly ostrov s pevninou, přežily do dnešní doby a jsou stále používány. Nyní vystoupejte na most a projděte se až do jeho středu. Zde uvidíte, jak řeka obklopuje ostrov, protože Tundža se mírně na jihu rozdělí do dvou ramen, čímž vytvoří ostrov Sarayiçi. Dlouhý most, který vidíte v jihozápadním směru, je most postavený v roce 1451 vizírem Şahabeddin Paşa a známý také jako most Saraçhane. Tento most byl opraven v roce 1706 za vlády II. Mustafy a nápis o opravě je stále na místě. Most Fatih, se třemi oblouky, který se nachází na severním rameni, uvidíte na další zastávce, zevnitř areálu paláce. Podle portálu Kültür, sultán Kanuni umístil tento most do stejné osy jako most Fatih, čímž znovu definoval hlavní vstup do paláce. Takže cesta, po které jdete, je součástí ceremoniální trasy, kterou používali sultáni a velvyslanci při vstupu do paláce. Voda, která vedla do paláce, byla také transportována přes tento most pomocí obložených potrubí. Jedno z ramen vodního toku Taşlımüsellim, který přivedl do města architekt Sinan, bylo tímto způsobem připojeno k paláci. Most utrpěl vážné škody při

Po vstupu do Sarayiçi se nejprve zastavte uprostřed rozlehlé louky a pokuste se vnímat rozsah tohoto místa. Podle informací na portálu Kültür Portalı se tento palác nachází na ploše přesahující 300 000 metrů čtverečních a je druhým největším osmanským palácem po Topkapi. Stavba byla zahájena v roce 1450 za vlády Murada II. a dokončena v roce 1475 sultánem Mehmedem II. Díky obklopení řekou nebyly potřeba obranné hradby, stačila pouze nízká a jednoduchá zeď. Prohlídku začněte u Adalet Kasrı, věže se čtvercovým půdorysem, postavené z opracovaného kamene a zakončené pyramidální věžičkou. Tato věž je z dálky dobře viditelná. Podle informací na Wikipedii ji v roce 1561 nechal postavit sultán Süleyman I. pro architekta Sinana a v nejvyšším patře se nachází mramorová fontána. Zdroje uvádějí, že v této budově se v minulosti konaly zasedání divánu a soudní jednání. Krátce od Adalet Kasrı se nachází Fatih Köprüsü, který třemi oblouky překonává severní rameno řeky Tunca. Tento most pochází z roku 1452, tedy rok před dobytím Istanbulu, a spojoval Hasbahçe s nádvořím paláce. Po přechodu mostem na stranu paláce uvidíte dlouhou budovu s kupolemi: jedná se o Matbah-ı Amire, kuchyně paláce. Všimněte si kamenných komínů na střeše, které zvenku ukazují umístění vnitřních ohnisek. Na severovýchodě nádvoří se nachází Kum Kasrı Hamamı, další z mála budov, které se dochovaly z poloviny 15. století. Hlavní budova paláce, Cihannüma Kasrı, se dnes dochovala pouze v podobě kamenných zbytků. Při pohledu na tyto zbytky si uvědomíte, jak se tento palác dostal do tohoto stavu. V 19. století byl palác využíván jako skladiště munice a během války v letech 1877-1878 došlo k rozsáhlému zničení v důsledku explozí munice, které trvaly tři dny. Zbytky byly v následujících letech využity při stavbě jiných budov. V současnosti probíhají na tomto místě archeologické výzkumy a restaurátorské práce; některé části mohou být uzavřeny, proto se držte značených cest. Sarayiçi je také místem konání tradičních zápasů Kırkpınar. I když jsou tribuny prázdné, toto otevřené prostranství ukazuje, jak se život na tomto místě vyvíjel. Zalesněná oblast mezi rameny řeky Tunca, která kdysi sloužila jako lovecká oblast paláce, se nazývá Tavuk Ormanı. Zdroje uvádějí, že zde bylo v minulosti zaznamenáno až sedmdesát druhů ptáků, takže stojí

Po příjezdu do areálu se nejprve zastavte na vnějším nádvoří a prostudujte si mapu, protože se nejedná o jednu budovu, ale o soubor staveb rozprostřených podél řeky Tundža. Podle İslamské encyklopedie (TDV) se na jedné straně nádvoří nachází nemocnice (darüşšifa) a medresa, na druhé straně jídelna (imaret) a kuchyně, a na straně směřující k řece se nachází mešita. Sultan II. Bayezid položil základní kámen v roce 1484 během své cesty do Akkermanu, a areál byl dokončen v roce 1488. Muzeum uvádí, že architektem byl pravděpodobně Mimar Hayreddin, ale neexistuje žádný dokument, který by to potvrdil. Nezapomeňte se podívat na čtyřbokou fontánu s pyramidální střechou, která se nachází před vchodem do nádvoří; podle nápisu byla přistavena v letech 1669-1670. Po vstupu do muzea se dostanete do nemocnice (darüşšifa) a v prvním nádvoří uvidíte řadu malých, kopulovitých místností za sloupořadami. Muzeum tuto část upravilo jako ambulantní oddělení a zde se také nachází expozice hudebních nástrojů. Pečlivě se podívejte na zdi, protože muzeum uvádí, že na kamenech bylo nalezeno dvacet osm vyrytých obrázků. Mezi nimi jsou lodě, hrad, jeleni a ptáci, které pravděpodobně nakreslili pacienti, kteří zde byli léčení. Projdete se přes obloukovou bránou do druhého nádvoří; v rozích se nacházejí kopulovité místnosti a po stranách jsou verandy, které sloužily jako administrativní část nemocnice. Nejdůležitější a nejimpozantnější částí je třetí část, šifáháne, léčebna, kterou si nechte až na konec a vstupte do ní pomalu. Šestiboká veranda obklopuje místnosti, uprostřed se nachází vysoká kopule a nad ní je lucerna. Zastavte se u fontány uprostřed a chvíli jen poslouchejte. Evliya Çelebi zde zaznamenal, že pacientům zde bylo třikrát týdně hrána hudba, a muzeum tuto tradici připomíná tím, že v této místnosti kombinuje zvuk vody a hudbu pod jednou kopulí. Předpokládá se, že výklenek s pěti okny naproti vchodu sloužil hudebníkům, ale TDV uvádí, že existují i jiné názory na tuto část. Všimněte si, že okna místností směřují jak do zahrady, tak k fontáně, protože zde byly promyšleny světlo, vzduch a zvuk. Muzeum oživuje medresu, která se nachází vedle nemocnice, pomocí modelů a představuje zde lékařské vzdělávání z 15. století. Je důležité si uvědomit, že existuje rozpor v informacích: TDV uvádí, že tvrzení, že se jednal