Od starého města Kaleiçi směrem ke Karaağaç, k řece Meriç.

Začněte svou prohlídku u makedonské věže, která se nachází na severní straně historického centra Kaleiçi. Tato věž byla jednou z nárožních věží obvodových hradeb města Hadrianopolis, které založil římský císař Hadrian. Je to jediná stavba z těchto hradeb, která se dochovala do dnešních časů. Portál kultury ji uvádí jako "Edirne Kalesi Makedonya Saat Kulesi" (Makedonská věž v Edirne, věž s hodinami), ale v městě je známá také jako "Eski Saat Kulesi" (Stará věž s hodinami). Zdroje uvádějí, že věž byla postavena v době Hadriana, tedy ve druhém století našeho letopočtu. Nejprve se projděte kolem věže, protože její okolí je dnes upraveno jako archeologický park. Během výkopů zde byly nalezeny keramické pece z římské doby a cihlové stavby, které se pravděpodobně používaly jako skladiště obilí. Poslední výzkumy odhalily také zbytky kaple datující se do desátého století a keramickou pec z byzantské doby. V zahradě hledejte také pozůstatky osmanského ledovny z roku 1908 a základy obytných budov z pozdního osmanského období. Při pohledu na věž si všimněte zdiva v dolní části, kde můžete pozorovat, jak byla stavba v průběhu různých období opravována. V roce 1867 guvernér Edirne, Hacı İzzet Paşa, přikázal přidat dřevěné patra na věž a umístit na ně hodiny. Od té doby byla věž dlouhá léta známá jako "Saat Kulesi" (Věž s hodinami) nebo "Millet Saati" (Veřejné hodiny). Horní část věže, která utrpěla vážné škody při zemětřesení v roce 1953, byla později zbořena, a proto silueta, kterou vidíte dnes, nemá hodiny. Ministerstvo kultury a turistiky zahájilo v prosinci 2021 rekonstrukci věže, a po dlouhé práci byla v létě 2026 otevřena jako Muzeum Makedonské věže. Uvnitř můžete vyjet výtahem do horní části věže a prohlédnout si jednotlivá patra. V expozici se nacházejí keramika, skleněné předměty, lampy, mince a běžné předměty z období Říma, Byzance, Osmanské říše a Republiky. Mezi nejvýznamnější exponáty patří sochařská hlava zobrazující Odysea, která byla nalezena během výkopů v Kaleiçi v roce 1977. V expozici je také hasicí hadice, která připomíná období, kdy byla věž používána jako strážní věž. Nejvyšší vyhlídková terasa vám umožní vidět střechy Kaleiçi a minarety Selimiye v jednom záběru. Pro fotografování se přesuňte na jižní stranu terasy, odkud můžete odhadnout směr ulice Karaağaç, po které se brzy projdete. Před návštěvou si ověř

Vstupte do tržnice Ali Paşa z východní strany, z místa, které se dříve nazývalo Vchod k věži. Tržnici neberte jako místo pro nakupování, ale jako průchod mezi starým městem (Kaleiçi) a novým městem. Podle Encyklopedie islámu (TDV) se na obou koncích tržnice nacházejí brány Kule Kapısı a Balıkhane Kapısı, a mezi nimi jsou další čtyři brány, které vedou do bočních uliček. Projděte se dlouhou chodbou a spočítejte si tyto boční brány a podívejte se, co se za nimi skrývá. Encyklopedie uvádí, že brány Kule Kapısı a boční brány nejsou přesně v ose, ale jsou umístěny v mírně posunutých prostorech. Tato nepravidelnost naznačuje, že tržnice byla postavena tak, aby se přizpůsobila struktuře ulic té doby, což je typický prvek staré osmanské urbanistiky. Podle starých zdrojů byla brána, která směřovala na západ, v rovině střední brány pevnosti; tedy tržnice propojovala opevněné město s obchodním světem mimo něj. Evliya Çelebi hovořil o ulicích starého města, které se kříží jako šachovnice. Vyjděte z jedné z bočních bran a sami se podívejte, jak moc této struktury je dnes ještě patrná. Staré město (Kaleiçi) bylo kdysi známé svými dvoupodlažními dřevěnými domy v zahradách; po požárech a zemětřeseních se však většina této struktury změnila. Přesto můžete v úzkých uličkách hledat fasády, které připomínají staré měřítko. Po návratu do tržnice pokračujte v procházce až do centrálního prostoru. Zde se nachází modlitební dvůr, který podpírají čtyři sloupy, a encyklopedie ho popisuje jako výsledek umístění tržnice v přímé linii. Zastavte se v tomto bodě a podívejte se do obou směrech chodby; rytmus klenby, rozdělené oblouky, je zde nejlépe viditelný. Věnujte pozornost barevným kamenným vložkám a zdobeným rámům oblouků hlavních bran, a znovu se na ně podívejte při odchodu. Předpokládá se, že tato klenutá a čistá tržnice, o které psala Lady Mary Wortley Montagu ve svém dopise z Edirne na začátku 18. století, je právě tato. Tržnice ztratila svůj význam v 19. století, v roce 1947 byla podrobena rozsáhlé rekonstrukci a ožila znovu v 60. letech. Dnes je stále rušná, takže raději počkejte na okraji, mimo hlavní průchod. Pokud jste přijeli na kole, noste ho v ruce uvnitř tržnice. Pokud je příliš přeplněno, projděte tržnicí jednou a prozkoumejte boční uličky. Po odchodu

Po návštěvě trhu se vydejte po cestě směrem k Karaağaç a pokračujte na jih. Cesta se nejprve přemostí přes řeku Tunca pomocí mostu Tunca Köprüsü; tento most, postavený na začátku sedmnáctého století, je stavba se třinácti oblouky, v jejímž středu se nachází malá věž. Krátce poté, co překročíte řeku Tunca, se dostanete k mostu Meriç Köprüsü. Obě řeky se těsně za těmito mosty spojují, takže během několika kroků překročíte dvě významné řeky Edirne. Stavba mostu Meriç Köprüsü byla zahájena za vlády sultána Abdülmecida v roce 1842 a podle informací z portálu Kültür Portalı byla dokončena v roce 1847. Nejprve se pokuste most pozorovat z břehu, z boku; pouze tak lze plně ocenit dvanáct vysokých oblouků, které se tyčí nad třinácti pilíři. Střed mostu je vysoký, zatímco konce jsou nízké; tento profil, který podle některých zdrojů mírně vyčnívá do stran, je z břehu velmi dobře viditelný. Všímejte si prázdných prostor mezi pilíři; byly vytvořeny, aby se během povodní snížila zátěž na most. Poté vystoupejte na most a projděte se až k mramorovému pavilonu v jeho středu. Uvnitř pavilonu se nachází nápis, který zaznamenává historii stavby mostu. V klenbě se nacházejí nástěnné malby s výhledem na Edirne a na vrcholu klenby se kdysi nacházel železný bleskosvod s motivem slunce. Zastavte se v pavilonu a otočte se na sever; věže Selimiye se tyčí nad vodou a stromy. Na obou stranách mostu byly postaveny přístaviště z opracovaného kamene, které sloužily k vykládání lodí, člunů a bár. Tato přístaviště připomínají řekní obchod, který se po řece Meriç vedl směrem do Balkánu ještě před stavbou mostu. Řeka Meriç pramení v Bulharsku, protéká Edirnem, kde vstupuje na území Turecka, a tvoří část hranice s Řeckem. Podél břehu se nacházejí rekreační zóny, které jsou otevřené k řece a nabízejí krásná místa k odpočinku. Brožura Ministerstva kultury a cestovního ruchu uvádí, že po řece Meriç lze plavit se v tradičních lodích Kancabaş, které jsou natřeny v barvě "Edirne červená". Stejná brožura doporučuje sledovat západ slunce u řeky Meriç, a toto místo je k tomu ideální. Když slunce zapadá za obzor a dopadá na Karaağaç, odraz oblouků ve vodě je nejkrásnější. Kvůli úzkosti mostu a provozu vozidel buďte opatrní a držte se zábradlí při fotografování. Pokud chcete fotografovat z břehu, rovinaté plochy na západním konci most

Po opuštění oblasti Meriç se cesta vine rovně do Karaağaç a přivede vás před starou budovu nádraží. Nejdříve se seznamte s okolím, protože význam tohoto místa se skrývá v jeho historii. Karaağaç se v historických záznamech objevuje až od šestnáctého století; díky své poloze ve vyšších partiích, obklopené lesy a řekami, se postupem času stala oblíbeným letním útočištěm obyvatel Edirne. V devatenáctém století, po vybudování železniční stanice, se čtvrť rychle rozvíjela, mezi plantážemi morušníků se rozvíjel chov hedvábníků a výroba kokonů. Na začátku dvacátého století byla Karaağaç známá jako "Malé Paříž" díky svým kinům a divadlům. Nyní se podívejte na fasádu budovy nádraží. Budova, navržená architektem Kemaleddinem v neoklasicistním stylu, byla inspirována nádražím Sirkeci. Tato třípatrová, obdélníková stavba o délce přibližně osmdesát metrů byla z velké části dokončena v roce 1914. Kvůli změnám v trati v důsledku První světové války stanice nebyla uvedena do provozu a vlaky začaly zastavovat až v roce 1930. Protože část trati ležela za hranicemi, vlaky přijíždějící ze Istanbulu musely po mnoho let projíždět územím sousední země, aby se sem dostaly. V roce 1971, po otevření nového nádraží v Edirne, byla stanice Karaağaç uzavřena. Budova byla později předána Trakijské univerzitě, kde byla důkladně zrekonstruována a po mnoho let sloužila jako rektorát. Dnes v této budově sídlí Fakulta výtvarných umění univerzity, proto se zaměřte spíše na její fasádu a zahradu, než na interiér. V zahradě se nachází památník Lozan, který byl postaven na památku smlouvy z Lozan, podepsané v roce 1923, a byl otevřen v roce 1998. Pro lepší výhled na památník přejděte do středu náměstí. Tři betonové konzoly, které se zvedají pod úhlem 45 stupňů od země, nesou tři sloupy. Nejvyšší sloupy symbolizují Anatólii, druhý Trakii a krátký sloupy mezi nimi symbolizuje Karaağaç. Betonový oblouk, který sloupy spojuje, představuje jednotu. Před obloukem se nachází socha mladé dívky, která v jedné ruce drží holubici a v druhé dokument. Polokruhový bazén u paty památníku symbolizuje moře, která obklopují tři strany Turecka. Okolí památníku bylo přeměněno na park a pro každý rok republiky byl vysazen strom. Poté navštivte Muzeum Lozan, které se nachází v přilehlé budově bývalé stanice. V tomto muzeu se skládajícím ze dvou místností jsou vystaveny dokumenty a fotografie související se smlouvou