Od hradu Galata k sídlu Bekir Ağalar, přes Kahramankazan a Çubuk.

Karalar je vesnice vzdálená přibližně osm kilometrů od centra Kahramankazan. Má jen několik set obyvatel. Archeologické naleziště se nachází na severu vesnice, v okolí skalní formace zvané Asarkaya. Nejlepší je zaparkovat auto v bezpečné oblasti ve vesnici a k útesu dojít pěšky, protože na místě nejsou žádné parkoviště. Zde nenajdete vstupní bránu, pokladnu ani informační tabule; budete se muset orientovat sami. Nejprve se podívejte na samotnou skalní formaci. Na webových stránkách obce Kahramankazan se píše, že na této formaci byly lidmi vytesány jeskyně a že okolí bylo obehnáno hradbami. Stejný zdroj uvádí, že se předpokládá, že tato skalní formace byla v klasickém období používána jako vojenská základna a že v římské době se v jejím okolí nacházelo osídlení s množstvím keramických úlomků. Hledejte vytesané schody u paty skály; tyto schody, které jsou vidět na fotografiích na platformě Commons, jsou pozůstatky staré cesty vedoucí k ruinám výše. Nestoupejte na schody ani na zdi, pouze se na ně dívejte z boku. Vědecký svět se o tuto lokalitu začal zajímat v roce 1933, a to díky Remzi Oğuz Arık. V encyklopedii TDV İslam se píše, že Arık, který byl jmenován archeologem u ministerstva školství a byl přidělen do Ankary, při vykopávkách v Karalars objevil galatské město a představil světu nápis patřící Deiotarovi. Zdroj, který shromažďuje starověké nápisy, uvádí, že náhrobní kámen nalezený v Karalars patří Deiotarovi Philopatorovi, synovi galatského tetrarcha Deiotara, a že pochází z období mezi lety 43 a 40 př. n. l. Z tohoto důvodu je Karalar spojován s Bluciem, pevností, kde podle Stratona žil Deiotaros. Nicméně, toto spojení není jisté; studie, jako je článek Stephena Mitchella publikovaný v roce 1974 v časopise Anatolian Studies, stále diskutují o umístění galatských pevností. Při pohledu z vrcholu skály si tuto hypotézu mějte na paměti. Věnujte pozornost i kopcům v okolí skály. Na anglické verzi Wikipedie se píše, že na severu vesnice jsou viditelné pozůstatky chrámu a pohřebních mohyl; na platformě Commons je také fotografie galatské mohyly v této oblasti. V některých z těchto mohyl uvidíte jámy po ilegálních vykopávkách. Doč. Dr. Çiğdem Gençler Güray z Univerzity v Ankaře popisuje, že po povrchových průzkumech bylo zjištěno, že v této oblasti používali zloději pokladů dynamit a že škody jsou nevratné. Stejně tak ona tvrdí, že v těchto skalách nebo zdech nejsou žádné poklady. Pokud Šířka údolí sama o sobě vysvětluje, proč byla na tomto konkrétním skalnatém místě zřízena vojenská posádka. Pro fotografování jsou nejlepší světelné podmínky v prvních hodinách rána; v poledne je skalnatá plošina osvětlena ostrým světlem. Na místě je velmi málo stínů, v létě je nutné mít s sebou klobouk a vodu. Na vrcholu může foukat silný vítr, držte se blízko země a vyhýbejte se přibližování k okraji skály. Pro prohlídku skalního útvaru, schodů a nejbližšího tumulu stačí hodina a patnáct minut. Poté se vraťte do vesnice a vydejte se směrem k okresnímu městu, které se nachází osm kilometrů daleko, a kde se nachází muzeum Satıkadın. Zdroj: Obec Kahramankazan, Historie Kahramankazan; DHA, Helénistické, římské a byzantské osady v Ankaře; TDV Islámská encyklopedie, Remzi Oğuz Arık; Attalus, Epitaf Deiotara Philopatora.

Muzeum Satı Kadın je dvoupatrový venkovský dům, který obec Kahramankazan zrestaurovala a v roce 2014 přeměnila na muzeum. Před muzeem se nachází busta Satı Kadın a pamětní fontána, která vypráví její život v jednotlivých částech. Před vstupem si přečtěte informace na fontáně; pojednává o jejím působení jako starostky, setkání s Atatürkem, působení jako poslankyně a o jejích posledních letech. Tato krátká četba vám poskytne kontext pro prohlídku předmětů uvnitř domu. Hlavní body jejího příběhu jsou následující: Podle Wikipedie se Satı Kadın narodila v roce 1890 v obci Kazan, její původní jméno bylo Hatice a začala být nazývána Satı Ağa poté, co vyhrála spor s jedním z místních mocných kvůli dědictví po otci. Během válečné doby pracovala na zásobování armády a po jazykové reformě se naučila číst a psát v Lidových školách. Po tom, co v roce 1933 získaly ženy právo volit a být voleny, byla zvolena starostkou obce Kazan. Po roce 1934, kdy získaly ženy právo kandidovat a být voleny, se stala jednou z osmnácti žen, které byly zvoleny do parlamentu. Obec Kahramankazan ji označuje jako první venkovskou poslankyni; v letech 1935-1939 působila jako poslankyně v Ankaře a byla členkou Zemského výboru v parlamentu. Podrobnosti o jejím setkání s Atatürkem se liší v závislosti na zdroji. Wikipedie uvádí, že se s ním setkala v roce 1934, když Atatürk cestoval do Kızılcahamam a projížděl oblastí Halkavun. Její vnučka, v rozhovoru pro agenturu Anadolu, uvedla, že Atatürk v tom roce cestoval do Istanbulu a zastavil se v této oblasti; v okamžiku, kdy se místní obyvatelé báli, vystoupila Satı Kadın a nabídla mu ayran (tradiční nápoj). Podle rodinné tradice, když se jí někdo zeptal na věk, uvedla, že se narodila v roce 1919 a tvrdila, že nežila v době, kdy začala Národní boj. V záznamech parlamentu je její jméno uvedeno jako Hatı Çırpan; podle vyprávění její vnučky jí toto jméno dal Atatürk. Tyto příběhy si můžete vyžádat u personálu v muzeu; obec uvádí, že personál poskytuje návštěvníkům informace. Uvnitř muzea jsou vystaveny předměty, které Satı Kadın používala, její oblečení a artefakty z té doby. Věnujte zvláštní pozornost fotografiím a obrazům na zdech, protože ukazují cestu od venkovského domu k parlamentnímu řečništi. Podle zprávy agentury Anadolu rodina uchovává také šaty a pás, které měla Satı Kadın na sobě, když přivítala Atatürka. Stejná zpráva uvádí, že Sat Před cestou si ověřte otevírací dobu muzea v obecní správě Kahramankazan. V obci se nachází také park, který nese její jméno, kde se nachází další památník; pokud máte čas, můžete se tam na chvíli zastavit. Pro prohlídku domu, zahrady a fontány stačí přibližně čtyřicet pět minut. Odsud se můžete přesunout do Kurtboğazı, kde si můžete dát oběd, a to v blízkosti přehrady podél silnice do Istanbulu. Zdroje: Obecní správa Kahramankazan, Muzeum Satı Kadın, Anadolu Ajansı, Památka Satıkadın, Wikipedie, Muzeum Hatı Çırpan a Satıkadın.

Třetí zastávka trasy není muzeum, ale odpočinek. Podle úřadu oblasti Kahramankazan se přehrada Kurtboğazı nachází podél silnice do Istanbulu, přibližně pět kilometrů od centra města. Po ranní procházce na slunci a pobytu v muzeu si zde dáme čas na odpočinek, jídlo a načerpání sil pro druhou polovinu dne. Na této trase se nezabýváme historií výstavby přehrady ani jejím významem v systému zásobování Ankarou; zde je nejdůležitější najít si dobré místo u břehu. Úřad uvádí, že v okolí přehrady se nacházejí piknikové stoly, restaurace a vyhrazené rekreační zóny. Na druhé straně, společnost ASKİ upozorňuje, že povodí přehrady, které zásobují Ankaru vodou, jsou chráněnou oblastí a že vstup do vody, piknikování a rozdělávání ohně v těchto oblastech jsou nebezpečné a zakázané. Z toho vyplývá, že si dáme jídlo v jedné z restaurací u břehu nebo v určené rekreační zóně, nebudeme si improvizovaně rozkládat stůl u břehu a nikde nebudeme rozdělávat oheň. O víkendech jsou tato místa rychle plná, takže je lepší přijet během pracovního týdne. Vezměte si s sebou svůj odpad; společnost ASKI připomíná, že vše, co je ponecháno v potocích a u břehu, zhoršuje kvalitu vody. Vstup do vody je naprosto zakázán; zástupci společnosti ASKİ uvádějí, že tyto oblasti nejsou vhodné ke koupání kvůli jílovitému a bahnitému sedimentu na dně přehrady. Na stránkách úřadu se také zmiňuje rybolov a uvádí se, že v přehradě žijí lososi, kapři a stříbrní lososi. Pokud chcete rybařit, předem se seznamte s aktuálními pravidly lovu. Krátká procházka přírodou podél břehu je nejlepší způsob, jak se po jídle protáhnout. Během procházky se podívejte na geografii okolí. Obec Kahramankazan uvádí, že se nachází na Akıncı Ovası a na severu jsou patrné jižní výklenky pohoří Köroğlu, které oddělují Vnitřní Anatolii od Západního Černomoří. Podívejte se na vyvýšeniny v severním obzoru; to jsou hory, o kterých mluví obec. Přehradu napájejí řeky Bahtılı, Kınık, Pazar a Uzunöz. Jedním z názvů je Kınık, což je také název jedné z vesnic, kde ráno tým Güray našel keramické úlomky. Takže během odpoledního odpočinku sedíte nad mapou archeologického průzkumu, který proběhl ráno. Produkty této oblasti jsou také relevantní pro tuto zastávku. Podle obce v okrese pěstují pšenici, ječmen, cizrna a cukrovou řepu, ale nejznámější produktem je ovasová Zdroj: Okresní úřad Kahramankazan, přehrada Kurtboğazı; obecní úřad Kahramankazan, historie Kahramankazan; společnost ASKİ, upozornění: vstup do přehrad je nebezpečný a zakázaný.

Městské muzeum v Čubuku se nachází v budově Bekir Ağalar Konağı, která patřila jedné z bohatých rodin v této oblasti. Obec budovu v roce 2013 zrekonstruovala a v roce 2015 ji otevřela jako výstavní síň během Mezinárodního festivalu nakládané zeleniny a kultury v Čubuku. Ministerstvo kultury a cestovního ruchu v roce 2017 budovu oficiálně prohlásilo za městské muzeum. Podle Wikipedie muzeum nemá parkoviště, doporučuje se zaparkovat auto v blízké ulici a dojít pěšky. Před vstupem se zastavte v zahradě. Podle popisků fotografií na Commons v zahradě jsou vystaveny archeologické artefakty. V historii města, kterou zveřejnila obec Čubuk, se píše, že oblast prošla různými obdobími po Hetech, včetně období Frigů, Galatů, Peršanů, Římanů a Byzantů. Vrstva, kterou jste viděli ráno v Karalare, se zde také nachází. Zeptejte se pracovníka, odkud pocházejí kameny v zahradě. Poté se podívejte na fasádu budovy s balkony a najděte místo, odkud je možné vidět celou budovu z ulice; pro fotografování je nejlepší světlo odpoledne ze strany. Dalším důležitým detailem je rok 1933. Podle Kulturního portálu v tomto roce, když Atatürková navštívil oblast, ubytoval se právě v této budově. Příběh, který jste slyšeli ráno v muzeu Satıkadın, se odehrál o rok později; muzea obou měst uchovávají vzpomínky na dvě různá období. Zmíněte to jako téma rozhovoru s pracovníkem, místní příběhy jsou bohaté na takové detaily. Uvnitř, v centru návštěvy, se nachází panorama bitvy u Ankyry v roce 1402. Abychom si tuto bitvu lépe představili, je důležité vědět, že podle Wikipedie se tato bitva odehrála 20. nebo 28. července 1402 v oblasti Čubuk mezi Osmanskou říší a říší Tímura. Osmanský sultán I. Bayezid padl do zajetí a říše vstoupila do období bez vlády, které trvalo jedenáct let. Když stojíte před panoramatem, představte si, že osmanská armáda byla nasazena směrem k obci Melikşah, zatímco armáda Tímura tábořila v údolí řeky Čubuk. Přesné místo bitvy je také předmětem debat; někteří výzkumníci navrhují obec Culuk v Haymaně, ale převládající názor je, že se odehrála v oblasti Čubuk. Obec Čubuk uvádí, že mnoho obcí v této oblasti nese svá jména právě z této bitvy. Obec Okçular nese své jméno, protože zde bylo sídlo lučební jednotky sultána Yıldırıma Bayezida. Podle obce byl Bayezid zajat poté, co jeho kůň zakopnul a spadl na kopci v oblasti Mahmutoğlan. Ř Pokud přijedete ve čtvrtek, podle informací od městské správy, v této oblasti se koná trh, kde se vedle místního trhu nachází také trh s regionálními produkty. Můžete zde najít například chléb bazlama, máslo, sýr, višně a švestky. V centru se nachází také chráněná památka – mešita s dřevěnou věží, známá jako "Mešita s dřevěnou věží". Stačí se jen krátce projít, abyste si prohlédli její architekturu. Poté se vydejte na severozápad směrem k jezeru Karagöl, které se nachází přibližně dvacet osm kilometrů daleko. Zdroj: Kulturní portál, Městské muzeum v Čubuku; Obecní úřad v Čubuku, Historická místa a historie; Wikipedie, Bitva u Anky a Městské muzeum v Čubuku.

Poslední zastávkou dne je Karagöl, nacházející se mezi městy Çubuk a Kızılcahamam, pod horami Kavak a Yıldırım. Podle Ministerstva zemědělství a lesnictví se přírodní park nachází 28 kilometrů od města Çubuk a 68 kilometrů od Ankary. Cesta se z města Çubuk stáčí na severozápad a stoupá, přičemž jezero leží v nadmořské výšce 1630 metrů. Díky této výšce je zde odpoledne výrazně chladněji než v nížinách; před vystoupením z auta si proto oblékněte teplejší oblečení. Tato zastávka je primárně určena pro prozkoumání okolních lesů, spíše než samotné jezero. Podle Wikipedie se Karagöl nachází na severozápadní hranici íránsko-turanské oblasti a některé druhy rostlin, které se vyskytují severněji v evropsko-sibiřské oblasti, zde také rostou. Při procházce podél břehu hledejte třepotavé topoly, černý jasan a kafkaský líska. Několik druhů javorů, ořechy a hrušně také patří mezi druhy, které tvoří husté lesy kolem jezera. Na svazích převládají borovice a smrky. Okresní úřad v Çubuku uvádí, že tato kombinace je důsledkem přechodu mezi kontinentálním klimatem vnitrozemí Anatolie a vlhkým klimatem Černomoří, a že zde lze nalézt i ořechové stromy mezi duby a borovicemi. Rozdíl mezi suchou stepní oblastí, kterou jste viděli v Kurtboğazı, a těmito lesy, je nejvýraznějším kontrastem trasy. Pečlivě si prohlédněte listy stromů a pokud je podzim, všímejte si barev javorů. Obec v Çubuku uvádí, že v lesích u jezera se nacházejí prameny a že voda z těchto pramenů je velmi studená. Obec také uvádí, že je možné narazit na divoká zvířata v lesnatých oblastech; choďte tiše a nekrmte je. Válka, o které jste slyšeli v muzeu, se zde také odehrála. Obec v Çubuku uvádí, že v roce 1402 zde tábory armády Yıldırıma Bayezida a že zde čerpali vodu; Karagöl se nachází v blízkosti vesnice Kışlacık, která údajně získala své jméno od tábora této armády. Obec také uvádí, že v minulosti zde stál hotel, kde národní týmy trénovaly, a že tento hotel, který byl později opuštěn, byl zbořen. Při procházce podél břehu jezera si pamatujte tuto historii. V přírodní rezervaci je možné pořádat pikniky, procházky v přírodě, horolezectví, pozorování flóry a fauny, obdivování výhledů a sportovní rybolov, a to za určitých podmínek. U vchodu se nachází strážní budka, toalety Regionální správa, přírodní park Çubuk Karagöl; okresní úřad Çubuk, Karagöl; obecní úřad Çubuk, zajímavá místa; Wikipedie, Karagöl (Çubuk).