Koupelny na historickém poloostrově pod kupolemi Sinana.

Začněte svou prohlídku v této historické lázni v úzkých uličkách Zeyreku, protože se jedná o jedno z mála míst, kde můžete navštívit osmanskou lázeň nejen jako muzeum, ale také se v ní umýt. Lázeň nechala postavit admirál Barbaros Hayreddin Paša, velitel osmanského námořnictva, a jejím architektem byl Mimar Sinan. Podle encyklopedie TDV byla lázeň pravděpodobně postavena v letech 1540–1546, i když některé zdroje uvádějí dřívější datum. Mužská a dámská část mají symetrické uspořádání a každá z nich zahrnuje šatnu, chladnou místnost a místnost s horkou vodou ve tvaru kříže. V místnosti s horkou vodou se nachází osmiúhelný bazén obklopený čtyřmi arkádami a čtyřmi soukromými kabinami.

Většina dlaždic, které daly lázni její jméno, se dnes nachází v jiných městech. Stěny byly kdysi pokryty modrobílými dlaždicemi z Izniku až do určité výšky. Dlaždice, které byly odstraněny z budovy poškozené požáry a zemětřesením, byly v 19. století prodány a roztroušeny, a některé z nich se dostaly do evropských sbírek, jako je Victoria and Albert Museum v Londýně. Podle článku z roku 1993 v encyklopedii TDV se v té době v lázni nacházely pouze dlaždice v místnosti s horkou vodou v mužské části.

Během třináctileté rekonstrukce byly během výkopů nalezeny tisíce úlomků dlaždic a třicet sedm různých vzorů. Pod chladnými místnostmi byly objeveny cisterny z byzantské éry. Budova byla znovu otevřena v září 2023, spolu s muzeem, a služby lázní byly zahájeny v roce 2024. V přilehlém muzeu se můžete seznámit s historií dlaždic a se sekcemi věnovanými systému zásobování vodou a vytápění lázní. Exponáty vám pomohou pochopit, jak vypadaly prázdné stěny, které uvidíte v průběhu prohlídky. Pokud uvažujete o návštěvě lázní, informujte se předem o uspořádání a možnostech rezervace pro muže a ženy.

Zdroj: TDV İslam Ansiklopedisi; Arkitera; Vikipedi.

Ulice stoupající od Zeyreku k Süleymanie vás dovedou k této lázni, která se nachází na jižním okraji komplexu. Stavba tohoto komplexu, pojmenovaného po sultánu Sulejmanovi, byla zahájena v roce 1550 a dokončena v říjnu 1557; lázeň je součástí tohoto rozsáhlého projektu, jehož hlavním architektem byl Sinan. Dříve se nazývala "Lázeň řemeslníků", protože v jejím okolí sídlili řemeslníci. Pokud vezmeme v úvahu medresy, jídelnu a obchody komplexu, lázeň představovala jednu z potřeb, které tento projekt, který vytvořil celé čtvrti, uspokojoval.

To, co tuto budovu odlišuje od ostatních lázní, je fakt, že se jedná o lázeň pouze pro muže, nemá oddělenou část pro ženy. V islámské encyklopedii TDV píše Semavi Eyice, že tato lázeň pravděpodobně nebyla určena jako běžná tržní lázeň, ale spíše pro zaměstnance komplexu a studenty medres. Plán ukazuje experimenty Sinana. Nad čtvercovou chodbou o straně 11,5 metru se tyčí velká kopule; za třídílnou teplou místností se nachází teplá místnost se čtyřmi arkádami, kde jsou soukromé kabinky odděleny mramorovými sloupy. Encyklopedie také zdůrazňuje, že Sinan zde spojil klasický typ lázně s architekturou lázní a vytvořil verzi se sloupy.

Historie lázně v následujících stoletích byla plná vzestupů a pádů. V letech 1916-1917 byla uzavřena, v 1930. letech byla přeměněna na dílnu a později byla majitelem znovu zrekonstruována jako lázeň. Podle Wikipedie od rekonstrukce v roce 2001 funguje převážně pro turisty. Vzhledem k tomu, že pravidla vstupu se mohou lišit od jiných lázní, pokud uvažujete o návštěvě, předem se informujte u provozovatele. Pokud zde nechcete koupat, můžete z ulice vidět kopule a olověnou střešní krytinu a poté sestoupit od zadní části Süleymanie směrem k Beyazitu.

Zdroj: Islámská encyklopedie TDV; Wikipedie.

Tato obrovská lázeň, která se nachází u ulice Ordu Caddesi, je součástí komplexu II. Bayezida, který obklopuje náměstí Beyazıt, a dnes slouží jako Muzeum turecké lázeňské kultury II. Bayezida, které spravuje Istanbulská univerzita. Datum její výstavby není přesně známo; podle İslam Ansiklopedisi (Islámská encyklopedie) se jedná o období mezi lety 1500 a 1505, zatímco záznam ministerstva kultury a turismu uvádí roky 1507-1508. Příjmy z lázně byly věnovány nadaci matky sultána Yavuz Sultana Selima, Gülbahar Hatun.

Lázeň se skládá ze dvou částí, které jsou vedle sebe a mají stejný půdorys. Vnitřní prostory (caldarium) mají čtyři arkády a v rozích se nacházejí soukromé místnosti. Klenba v chladné části (frigidarium) má průměr přibližně 15 metrů, což vám umožní si uvědomit, jak velká mohla být lázeň v době svého vzniku. Nejvýznamnějším prvkem stavby je její základ. Lázeň byla postavena na pozůstatcích Theodosiova fóra, které se v byzantské době nacházelo na tomto místě, a do konstrukce byly použity reliéfní prvky z vítězného sloupu. Podle İslam Ansiklopedisi některé z těchto prvků stále zůstávají v základech, zatímco další byly přemístěny do Istanbulského archeologického muzea.

Po roce 1930 byla chladná část lázně pronajímána jako sklad kůží, vnitřní prostory byly částečně přeměněny na kovárnu a budova byla po dlouhou dobu v zanedbaném stavu. Istanbulská univerzita převzala lázeň v roce 2000; po rekonstrukci byla muzea otevřena 27. května 2015. V muzeu jsou vystaveny etnografické artefakty, jako jsou ručníky, měděné a mosazné lázeňské nádoby, a také byzantské a osmanské architektonické prvky nalezené při vykopávkách. Toto je ideální místo, kde můžete bez nutnosti se koupat projít všemi částmi lázně a vidět na vlastní oči termíny, které jste se naučili při procházce od chladné části k vnitřním prostorám. Podle záznamu ministerstva je muzeum zavřeno o víkendech, proto si před návštěvou ověřte aktuální otevírací dobu.

Zdroj: TDV İslam Ansiklopedisi; Türkiye Müzeleri (Ministerstvo kultury a turismu); Vikipedi.

Po průchodu Kapalıçarşı od Beyazıt a výstupu bránou Mahmutpaşa, se za několik minut dostanete do tohoto lázně, která se nachází na svahu. Podle nápisu nad vchodem byla postavena v letech 1466-1467 jako součást komplexu Mahmuta Paši, vizíra sultána Mehmeda II. Fateh, a je jednou z nejstarších dochovaných lázní ve městě. Nedaleko se nachází i Kürkçü Han, který je součástí stejného komplexu.

Lázeň byla původně dvojitá; část pro ženy byla postupem času zbořena a nahrazena komerčními budovami. V dochované části se nacházejí tři velké prostory zaklenuté kopulemi. Chladná místnost je zaklenuta kopulí o průměru přibližně 17 metrů, která má okna a je opřena o stěny pomocí mukarnasových výplní. Podle Wikipedie se v této místnosti nachází nejstarší dochovaný příklad polokoule v Istanbulu. V teplé místnosti jsou kolem kamenné podlahy umístěny osmiúhelné výklenky, boční chodby a rohové kabinky. Všimněte si také mukarnasové výplně v předsíni a fasádě; zde můžete detailně pozorovat jednoduchou, ale elegantní výzdobu osmanských staveb z 15. století.

Další historie této budovy ukazuje, jak se lázeň v městě mohla přeměnit. V roce 1755 byla po požáru poškozena, v roce 1953 byla opravena a znovu sloužila jako lázeň, poté byla přeměněna na sklad a v 90. letech se stala trhem. Dnes v ní jsou obchody; můžete se projít pod kopulemi a vnímat rozměry tohoto prostoru. Při procházce mezi prodejci se dívejte nahoru, protože kopule a mukarnasové výplně nad regály stále odrážejí původní charakter budovy. Ulice Mahmutpaşa je během pracovních dnů velmi rušná; choďte pomalu a neblokujte provoz před obchody.

Zdroj: TDV İslam Ansiklopedisi (Komplex Mahmuta Paši); Wikipedie.

Když vystoupíte z Mahmutpaşa a zamíříte směrem k Nuruosmaniye, dostanete se k tomuto lázní, která se nachází u sloupu Çemberlitaş s pórfýrovým tělem. Lázně nechala postavit v roce 1584 Nurbanu Sultan, manželka sultána Selima II. a matka Murada III.; její výnos byl určen pro komplex Atik Valide v Üsküdar. Ohledně jejího architekta se zdroje rozcházejí. Často se připisuje Mimar Sinanovi, ale v İslamské encyklopedii TDV Semavi Eyice poznamenává, že jeho jméno se v seznamech Sinanových děl neobjevuje.

Nejvýraznější částí budovy je teplá místnost. Zde je uspořádán dvanáctiúhelníkový půdorys, kolem centrální kamenné plošiny je umístěn kruh dvanácti sloupů a v rozích jsou umístěny kupolovité soukromé místnosti. Všimněte si geometrických mramorových intarzií na podlaze a stěnách. K velkým kupolím, které pokrývají šatny, se přechází pomocí výklenků.

Současný vzhled lázní odráží urbanistické úpravy z 19. století. V roce 1868 byla ulice Divanyolu rozšířena a část chladné místnosti byla odstraněna. Ženská část přestala být lázní a nejprve se v ní nacházela restaurace, později obchod s koberci. Budova utrpěla požár v letech 1916-1917 a mužská část byla zrekonstruována v letech 1972-1973. Schodiště u vchodu byla přidána kvůli změně úrovně cesty.

Lázně jsou dnes v provozu a většina zákazníků jsou zahraniční návštěvníci. Pokud se zde chcete umýt, nejprve se zapotíte na centrální kamenné ploše, poté čekejte na "tellağı" pro peeling a masáž. Po dokončení si chvíli odpočiňte v chladné místnosti. U vchodu se informujte, která část je určena pro ženy a která pro muže, a v jaké časy. Pokud se zde nechcete umýt, zastavte se u sloupu hned vedle lázní a podívejte se, jak tato rohová část, kde se dvě budovy nacházejí vedle sebe, shrnuje přechod města od byzantského fóra k osmanskému tržišti.

Zdroj: İslamská encyklopedie TDV; oficiální stránky lázní Çemberlitaş; Wikipedie.

Pokud se vydáte z Čemberlitaş po ulici Divanyolu směrem na východ a odbočíte směrem k Cağaloğlu, narazíte na tuto lázeň. Budova byla dokončena v roce 1741, aby poskytovala finanční prostředky pro knihovnu, kterou sultán I. Mahmud založil v Hagii Sofii. Ohledně architekta se zdroje rozcházejí; v Encyklopedii islámu TDV se s jistou váhavostí uvádí architekt jménem Hüsrev, zatímco jiné zdroje zmiňují Süleymana Ağu a Abdullaha Ağu.

Cağaloğlu je jednou z posledních velkých lázní v Istanbulu. V roce 1768 sultán III. Mustafa zakázal výstavbu nových lázní ve městě, a proto už nikdy nevznikla budova takového rozsahu. Proto je tato lázeň dobrým místem pro srovnání se lázněmi Sinana z 16. století. Plán zůstává klasický: chladná místnost, teplá místnost a horká místnost se čtyřmi arkádami a čtyřmi soukromými kabinami. Změny se týkají pouze dekorace. V detailech je patrný vliv západního umění z 18. století, konkrétně barokní styl; v Encyklopedii islámu TDV je tato budova uváděna jako příklad vlivu zahraničního umění na tureckou architekturu. Porovnejte si strohé klasické linie, které vidíte v lokalitách Zeyrek a Čemberlitaş, s křivkami, které zde najdete, a sami si uvědomíte, jak se v průběhu dvou století měnil vkus.

Vstup do lázní pro muže i ženy je oddělený. Vstup do části pro muže je z ulice a vede po schodech, zatímco vstup do části pro ženy se nachází v boční uličce. Toto je typický příklad staré osmanské tradice, kdy vstupy do částí pro muže a ženy nesměly vést do stejné ulice. Lázeň je dodnes v provozu a většina jejích zákazníků jsou turisté. Pokud se nechcete koupat, můžete si prohlédnout vnější uspořádání lázní a poté se za pár minut pěšky dostanete k Hagii Sofii.

Zdroj: Encyklopedie islámu TDV; oficiální stránky lázní Cağaloğlu; Wikipedie.

Poslední zastávkou je tato dlouhá budova s olověnou kopulí, která se táhne po náměstí mezi mešitami Ayasofya-i Kebir a Sultanahmet. Byla postavena architektem Sinanem v letech 1556-1557, aby zajistila příjmy pro nadace manželky sultána Sulejmana, Hürrem Sultan, a měla sloužit komunitě mešity Ayasofya. Pod hamamem se nacházejí pozůstatky římských lázní Zeuksippos, což znamená, že tradice koupání v této oblasti sahá mnohem dál do minulosti.

To, co odlišuje tento hamam od ostatních, je uspořádání jeho dvou částí. V turecké architektuře hamamů se poprvé objevilo uspořádání, kdy části pro muže a ženy byly umístěny na stejné ose, vedle sebe. V této budově, která má přibližně 75 metrů délky, vstup do části pro muže směřuje na sever, zatímco vstup do části pro ženy směřuje na západ. V části pro muže se nacházejí postupně místnosti pro chladné, teplé a horké koupání, následují místnosti pro horké, teplé a chladné koupání v části pro ženy; tedy dvě horké místnosti stojí zády k sobě. Uprostřed každé horké místnosti se nachází osmiúhelníková mramorová deska. Všimněte si fasády s arkádami před částí pro muže; je to řešení, které se v tehdejších hamamech příliš často nevyskytovalo.

Hamam fungoval až do roku 1910, poté byl po dlouhou dobu uzavřen a v různých obdobích sloužil jako sklad. Po rekonstrukci v letech 1957-1958 se stal státním obchodem s koberci. Po rozsáhlé rekonstrukci v letech 2008-2011 byl v květnu 2011 znovu otevřen jako hamam. Je dobrý nápad ukončit tuto trasu koupelí; rezervujte si předem a zjistěte si podrobnosti o jednotlivých částech a službách přímo v provozovně. Po odchodu si sedněte na chvíli na náměstí za soumraku a ještě jednou se podívejte na tuto dlouhou řadu kopulí mezi mešitami Ayasofya a Sultanahmet.

Zdroj: TDV İslam Ansiklopedisi; Wikipedie.