Istanbul očima architektů Vedata a Kemaleddina.

Památník Letců, který se nachází v parku Fatih v oblasti Saraçhanebaşı, je prvním zastávkou. Památník byl postaven na počest Fethiye, Sadika a Nurije Beyových, kteří jsou považováni za první letce, kteří zemřeli v turecké historii letectví. Tito letci se krátce před první světovou válkou vydali na let z Istanbulu do Káhiry, který měl trvat přibližně 2 500 kilometrů. Během letu však přišli o život a byli pohřbeni v Damasku, poblíž hrobky Saladina v mešitě Umajjovců. Základní kámen památníku, který navrhl architekt Vedat Tek, byl položen 2. dubna 1914 a jeho výstavba byla dokončena v roce 1916. Památník byl postaven naproti tehdejší budově městské radnice ve Fatihu; tato budova je od roku 2010 využívána jako rektorská budova univerzity.

Prohlédněte si památník a projděte se kolem něj. Sloup, který se tyčí nad mramorovou základnou, je záměrně zlomený; symbolizuje nedokončený let. Na vrcholu sloupu se nachází bronzový vavřínový věnec. Na obou stranách základny jsou umístěny zvětšené kopie medailí, které by byly letcům uděleny, pokud by se jim podařilo dorazit do Káhiry; na medailích je vyobrazen letadlo, věž Beyazıt a Istanbul. Výška památníku je přibližně 7,5 metru.

Tato malá zastávka je dobrým úvodem k dalším zastávkám dne. Když Vedat Tek tento památník stavěl, již dokončil budovu Ministerstva pošt a telegrafů; jednoduchý, zlomený sloup zde je dílem stejného architekta, stejně jako velká fasáda, kterou uvidíte brzy v Sirkecim. Od památníku se do Laleli, další zastávce, dostanete přibližně za deset minut pěšky.

Zdroj: Wikipedie.

Tato rozsáhlá budova, která se nachází v oblasti Laleli, na ulici Ordu Caddesi, stojí vedle mešity Laleli, která pochází z 18. století. Byla to první projekt kolektivního bydlení postavený uvnitř městských hradeb. V roce 1918, po požáru, který zničil rozsáhlou oblast v okolí Cibali, Altımermer a Fatih, byla architektu Kemaleddinu objednána stavba komplexu čtyř budov, které měly poskytnout ubytování pro některé z lidí, kteří zůstali bez domova. Budova byla postavena na místě školy Koska Medrese, která patřila ke komplexu Laleli a byla částečně zničena zemětřesením v roce 1894 a poté shořela v roce 1911. Stavba začala v roce 1919 díky darům od veřejnosti a byla dokončena v roce 1922. Původní název budovy byl "Apartmány pro postižené požárem" (Harikzedegan).

Podle anglické Wikipedie se tyto budovy řadí mezi první moderní budovy v Istanbulu, které byly postaveny z železobetonu. Čtyři symetrické a stejně velké bloky tvoří celek, který je propojen vnitřními dvory. Celkem obsahovaly 124 bytů, 25 obchodů, společnou prádelnu a pro každou bytovou jednotku sklad na uhlí. Protože byla dokončena ke konci impéria, požárem postižené osoby do ní nemohly nastěhovat. V prvních letech republiky byla budova předána Turecké letecké společnosti a získala název "Apartmány letecké společnosti" (Tayyare Apartmanları). Používala se jako obytný prostor až do roku 1985, kdy byla přeměněna na hotel.

Přejděte na druhou stranu ulice a podívejte se na budovu z dálky: Zde je nejlépe patrné, jak architekt Kemaleddin propojil klasický osmanský dekorativní styl s novým stavebním materiálem, železobetonem, a s konceptem bytového domu. Vstup do budovy je možný pouze se souhlasem provozovatele, protože se jedná o hotel. Z tohoto místa se můžete projít k tramvajové zastávce Laleli-Üniversite a pokračovat do Sirkeci.

Zdroj: TDV İslam Ansiklopedisi; Vikipedi; Wikipedia.

Čtvrtá Vakıf Han je nejznámější z řady budov, které nechala postavit správa nadace (Evkaf Nezareti) za účelem generování příjmů. Podle İslam Ansiklopedisi (Islámské encyklopedie) připravil Kemaleddin v letech 1910–1911 projekty pro tyto budovy, včetně mešit a škol, a pět vakıf han v Istanbulu bylo postaveno v letech 1911–1926. Tato budova byla postavena na místě komplexu Hamidiye, který patřil sultánovi Abdulhamidovi I. Stavba byla zahájena v 20. letech 20. století, ale kvůli balkánským válkám a první světové válce byla dokončena až v roce 1926. Během okupace francouzští vojáci využívali ještě nedokončenou budovu jako kasárny v letech 1920–1923.

Fasáda orientovaná na ulici Hamidiye má přibližně 79 metrů délky a 27 metrů výšky; v obou koncích se tyčí nárožní věže. Západní, jižní a východní fasády jsou obloženy opracovaným kamenem a mramorem. Budova má ocelovou konstrukci; v přízemí se nachází 24 obchodů a v celkem čtyřech patrech nad tím jsou kanceláře, přičemž každé patro má 37 kanceláří, celkem tedy 148 kanceláří stejné velikosti. Dvě hlavní schodiště jsou umístěna ve vzdálenosti 30 metrů od sebe, což odpovídalo požárním předpisům té doby, a jsou doplněna výtahy. Jinými slovy, fasáda má klasický osmanský dekorativní styl, zatímco vnitřek má uspořádání moderní obchodní budovy.

Na konci 20. století v budově sídlovala také Istanbulská burza cenných papírů. Po opuštění v roce 2000 byla budova po rekonstrukci od roku 2006 využívána jako hotel. Nejlepší výhled na fasádu je z chodníku; podívejte se na nárožní věže a kamenné prvky mezi okny, a poté se přesuňte o pár kroků k hlavní poště.

Zdroj: TDV İslam Ansiklopedisi; Kültür Envanteri; Wikipedia.

Velká pošta je budova, která je považována za jeden z nejdůležitějších projektů života architekta Vedata Teka a představuje jeden z prvních příkladů prvního národního architektonického stylu. Vedat Bey byl v roce 1905 jmenován architektem ministerstva pošty a telegrafu; budova, která sloužila jako sídlo tohoto ministerstva, byla zahájena v roce 1905 a dokončena v roce 1909. Poštovní služby byly od roku 1840 provozovány na nádvoří Nové mešity, v roce 1890 byly přesunuty do budovy Poštovního úřadu v Eminönü a v roce 1909 do této budovy. V 30. letech 20. století se budova nazývala Nová pošta, později se přejmenovala na Velká pošta. V letech 1927–1936 zde také vysílala Istanbulské rozhlasové studio.

Nejprve se podívejte zvenčí. Čtyřpatrová budova má vstup, který je vyvýšen schodištěm; rohy přední fasády jsou zvýrazněny a zakončeny kupolí. Fasáda je vyrobena z řezaného kamene a mramoru, a v dekoracích převládá osmanský styl z 16. století. Na keramickém panelu nad vstupem je starým písmem nápis "Ministerstvo pošty a telegrafu". Všimněte si dvoubarevné kamenné výzdoby, keramických dlaždic s geometrickými vzory, kufijského písma a hlavic s mukarnasovými prvky; předpokládá se, že cihly byly navrženy speciálně Vedatem Tekem.

Uvnitř vede hlavní vstup do obdélníkového centrálního sálu, který se táhne třemi patry; strop tohoto sálu je pokryt skly v oranžových a modrých odstínech. V přízemí se nachází stále v provozu poštovní pobočka a v části budovy se od roku 2000 nachází Muzeum poštovních služeb v Istanbulu, které se věnuje historii komunikace. Budova je uvedena v seznamu kulturního dědictví a je v procesu rekonstrukce; před návštěvou si ověřte, zda jsou pošta a muzeum otevřeny. Protože se jedná o veřejnou budovu, před fotografováním se poraďte s pracovníkem.

Zdroj: Wikipedie; Kulturní inventář.

Tato malá mešita, která se nachází v Beyoğlu, v oblasti Tarlabaşı, v ulici nesoucí jméno Kamer Hatun, je dílem Kemaleddina z období, kdy zastával funkci hlavního architekta nadace Evkaf. Podle İslamské encyklopedie TDV se Kemaleddin po roce 1909 stal hlavním architektem nadace Evkaf a dohlížel na rekonstrukci mnoha mešit a modliteben v rámci nově zřízeného oddělení staveb a oprav. Podle Wikipedie byla tato mešita původně postavena v roce 1514 sultánem Yavuzem Selimem pro jeho pěstounku Kamer Hatun, ale do 19. století se dostala v zchátralém stavu. Nadace Evkaf nechala budovu znovu postavit a podle encyklopedie TDV k tomuto zásahu došlo v roce 1911. Zdroje popisující první národní architektonický styl řadí mešitu Kamer Hatun mezi jeho významné příklady.

Mešita zabírá pouze 223 metrů čtverečních z pozemku o rozloze 565 metrů čtverečních, což zanechává kolem ní malý dvůr. Její zdi jsou z kamene, střecha je dřevěná a pokrytá olovem, a má jednu minaret, která se tyčí vlevo od modlitebny. Návštěva této mešity po návštěvě velkých mešit v Selatinu nebo impozantních fasád v Sirkecim nabízí zajímavé srovnání: ukazuje, jak je stejný architektonický styl použit v menším měřítku, v typické městské mešitě.

Mešita je otevřena pro bohoslužby. Doporučuje se návštěvu během modliteb odložit, obout si boty, obléknout si oblečení zakrývající ramena a kolena, a pro ženy je nutné mít zakrytou hlavu. Dostanete se sem přibližně za deset minut chůze z náměstí Tünel po ulici Meşrutiyet Caddesi. Zde můžete nastoupit do autobusu, který vás odveze do Taksimu (poslední zastávka je Bebek) a pojedete po pobřežní silnici.

Zdroj: İslamská encyklopedie TDV; Wikipedie.

Mešita se nachází na pobřeží Bosporu, v zálivu Bebek, přímo vedle přístaviště Bebek. Oficiálně se jmenuje Hümayun-u Abad mešita a byla postavena v roce 1913 architektem Kemaleddinem z opracovaného kamene na místě starší mešity, kterou nechal postavit Nevşehirli Damat İbrahim Paša. Encyklopedie islámu TDV uvádí mešitu v Bebek mezi díly Kemaleddina, a zmiňuje, že ve stejných letech navrhoval také mešitu Kuloğlu v Bostanči a mešitu Amine Hatun v Bakırköyi, zatímco mešita Mecidiye v Yeşilköyi byla dokončena již v roce 1909. Takže mešita v Bebek je jedním z mnoha projektů, které architekt realizoval po celém Istanbulu. Wikipedie zařazuje tuto stavbu do neoklasicistního stylu.

Plán mešity je v malém měřítku klasický: kopule spočívá na osmiúhelníkovém základě a je podepřena čtyřmi půlkopulemi po stranách. Pro nejlepší výhled na postupný vzestup kopule a půlkopulí se doporučuje dívat se na ni z přístaviště nebo pobřeží, s mírným odstupem a otočením. Porovnejte si tuto malou mešitu na pobřeží s ocelovou budovou, kterou jste viděli ráno v Sirkeci: Kemaleddin použil stejný architektonický jazyk jak v obchodním centru, tak v místní mešitě.

Mešita je otevřena pro návštěvy. Vyhněte se návštěvě během modliteb, zejména v pátek odpoledne. Při návštěvě si sunde boty, oblékněte oblečení zakrývající ramena a kolena, ženy by měly mít zakrytá vlasy a uvnitř je třeba být tichí. Po návštěvě můžete pokračovat procházkou po pobřeží v Bebek a zakončit den výhledem na Bospor. Pobřeží v Bebek se objevuje i v jiných našich trasách.

Zdroj: Encyklopedie islámu TDV; Wikipedie.