Od Gülhane k Cağaloğlu: Knihy, vily a ulice.

Z centra města Sirkeci se vydejte po pobřežní cestě, odbočte na ulici Kennedy a otočte se směrem k Sarayburnu; po pravé straně cesty, nad mořskými hradbami Topkapı Paláce, se nachází budova Sepetçiler Kasrı. Tato budova dnes slouží jako hlavní sídlo organizace Yeşilay, takže ji můžete pouze pozorovat zvenku; nezkoušejte otevírat dveře, fasáda už sama o sobě vypráví příběh. Nicméně, tato budova je nejdůležitějším bodem trasy, protože je jedinou dochovanou částí pobřežního života paláce. Byla postavena v roce 1643 za vlády sultána İbrahima, v době, kdy hlavním architektem byl Kasım Ağa, a nachází se na místě byzantských hradeb, které směřovaly k ústí Zlatého rohu. V sedmnáctém století se podél hradeb, které obklopovaly vnější nádvoří paláce, nacházelo několik dalších budov; dnes je zde zachována pouze tato. Název pochází od řemeslníků, kteří v okolí pracovali a vyráběli košíky; podle legendy se tito řemeslníci, kteří měli rádi košíky, podíleli na financování stavby. Jiná legenda spojuje název s vysokými pavilony v Edirne Paláce, které se také nazývaly "sepetteci". Obě verze se v historických záznamech objevují vedle sebe. Nejprve se podívejte z dálky, poté se přibližte k budově: oblouky a klenby v přízemí podpírají patro nad nimi, takže budova ve skutečnosti stojí na místě bývalé loděnice, která byla zasazena do hradeb. V loděnici stály královské lodě; sultán odtud sledoval námořní přehlídky a předpokládá se, že obyvatelky harému sledovaly obřady z oken v horním patře. Obloukové otvory v přízemí patřily této loděnici. Plán horního patra je kubický, s centrální místností zaklenutou klenbou a třemi výklenky, které z ní vycházejí; vedle vstupu se nachází obdélníková místnost. Všimněte si oken: v dolní řadě jsou obdélníkové mramorové rámy, v horní řadě jsou lomené oblouky; tento rozdíl mezi patry je patrný i z dálky. Podle informací zveřejněných organizací Yeşilay byl červený mramor dovezen z Darica a Rusçuk, dlaždice z İzniku, kovové prvky ze Samakov a Selaniku. Nejlepší fotografie budovy se pořídí ráno, když na ni svítá východní slunce; v pozadí se nachází střecha nádraží Sirkeci, v popředí plují lodě do Zlatého rohu. Z oken budovy je vidět Galatský most, Galatská věž a čtvrť Karaköy; stejný výhled můžete pozorovat z chodníku. Podle historických Na konci Sarayburnu se setkávají moře Marmara, Bospor a Zlatý roh; zastavte se na chvíli a prohlédněte si, proč bylo toto místo po staletí vybráno jako místo sídla paláce. Podle portálu Kulturní portál, památník Atatürk z roku 1926, který se nachází na konci poloostrova, je prvním památníkem Atatürk v Turecku. Odtud jsou to jen pár kroků k mořské bráně parku Gülhane; další zastávka začíná právě touto bránou. Zdroj: TDV Islámská encyklopedie, Palác Sepetçiler, Yeşilay, Kulturní portál.

Vstupujeme do parku Gülhane tentokrát ne hlavní bránou, ale z mořské strany, z oblasti Sarayburnu. Tato trasa, na rozdíl od té, kterou vidí většina návštěvníků, vede směrem nahoru. Hned za vstupní branou se nachází jediný mramorový sloup, který zůstal stát mezi stromy – je to Sloup Gotů. Kvůli své poloze u cesty snadno unikne pozornosti, pokud spěcháte. Sloup pochází z římské doby, z třetího nebo čtvrtého století, a je vyroben z jediného bloku mramoru z ostrova Marmara (dříve Prokonnesos). Jeho hlavice je zdobena akantovými listy v korintském stylu, a na podstavci se nachuje latinský nápis, který oslavuje vítězství nad Gety. Wikipedie uvádí, že se jedná o nejstarší stavbu, která se dochovala z římské doby v původním stavu; nicméně, stále probíhají diskuze o tom, kterému císaři věnovaný nápis připomíná. Strávte několik minut u podstavce a pokuste se najít nápis; písmena jsou opotřebovaná, ale za slunečního světla jsou viditelná. Z tohoto místa pokračujeme výše, po cestě, která vede k hlavní bráně, a procházíme pod stromy, které tvoří jádro parku; podle anglické Wikipedie některé z těchto stromů pocházejí z 19. století. Park má rozlohu přibližně 9,7 hektarů; v období Osmanské říše byl součástí vnějších zahrad Topkapiho paláce a byl přístupný pouze pro členy císařské rodiny. V zahradě, která se rozkládala před palácem směrem k moři, se nacházelo nádvoří, kde se hrála hra cirit, a nad ním se tyčila budova Gülhane Kasrı; 3. listopadu 1839 sledoval sultán Abdülmecid z této budovy proklamaci Gülhane Hatt-ı Hümayunu, která zahájila období reforem známých jako Tanzimat. Budova Gülhane Kasrı byla v roce 1865 zničena sultánem Abdülazizem; dnes zde nic z ní nevidíte, ale název parku pochází právě z této budovy, což v překladu znamená "růžová zahrada" nebo "růžový palác". V roce 1912, za guvernéra Cemil Paša, byla zahrada otevřena veřejnosti a stala se parkem; v roce 1926 byl v parku postaven první Atatürkův památník. Podle informací na stránkách guvernorátu, 24. listopadu 1928 představil Atatürk nové písmo veřejnosti právě v tomto parku. Při stoupání po svahu, po vaší pravé straně, se nachází dlouhá a nízká budova, která tvoří západní okraj parku; v této budově se nacházejí bývalé stáje paláce (Has Ahırlar) a od roku 2008 také Muzeum historie islámské vědy a technologie. Na stejném okraji se nachází Knihovna historie vědy profesora Dr. Fuat Sez Než opustíte bránu, otočte se a podívejte se dolů směrem k Sarayburnu; odtud nejlépe uvidíte sklon parku a to, jak je palác umístěn v takové výšce nad městem. Další zastávka je jen o několik kroků dál, v budově pavilonu v rohu. Zdroj: TDV Islámská encyklopedie, Gülhane Kasrı; Istanbulská gubernie; Wikipedie, Sloup Gotů.

Do Alay Köşkü se nachází v parku a vstupuje se do něj širokou rampou, která se nachází hned vedle hlavního vchodu. Nevstupujte ven, vchod do köşkü se nachází na straně parku, nikoli na straně hradeb. Na konci rampy se nejprve dostanete do velké místnosti, poté do verandy a nakonec do hlavní místnosti köşkü, což je kulatá místnost. Dnes je to Literární muzeum a knihovna Ahmet Hamdi Tanpınar, kterou otevřelo ministerstvo kultury a turistiky 12. listopadu 2011. Vstup je volný, jako do veřejné knihovny, ale očekává se ticho. Původní stavba köşkü byla dřevěná a pocházela z konce šestnáctého století; dnešní mramorová budova byla přestavěna za vlády II. Mahmuda, a to v roce 1819, jak uvádí ministerstvo. Podle výzkumníků, kteří analyzovali text na historické tabulce, byla přestavba provedena v letech 1810 až 1819 a styl připomíná dílo Krikora Amiry Balyana z rodiny Balyanů. Budova stojí na rohovém věži hradeb, které nechal postavit Fatih, aby oddělil palác od města, a má fasádu v empírovém stylu, obloženou mramorem, která směřuje k ulici Alemdar. V kulaté místnosti jsou sedm obloukových oken; rámy každého okna jsou z černého mramoru a nad nimi jsou verše z historické básně, kterou Köceci Zade İzzet Molla napsal pro köşkü. Postavte se před okna a podívejte se na ulici: přímo naproti je brána Bab-ı Ali a pod vámi je trať tramvaje. Sultanové sledovali z těchto oken průvody řemeslníků, odjezdy armády a slavnostní průvody města; jak uvádí TDV, köşkü byla jediná část paláce, která byla v přímém kontaktu s městem. Stránky ministerstva uvádějí, že sultán IV. Murad sledoval z tohoto köşkü průvod řemeslníků, který se skládal z čtyřiceti bílých velbloudů, před svou bagdádskou kampaní. Po období Tanzimat se trasa slavnostních průvodů přesunula do Dolmabahçe a köşkü ztratil svou funkci; v roce 1855 se v něm nacházela telegrafní stanice, v roce 1926 byl předán Spolku pro krásná umění nařízením Atatürka a v roce 1938 byl připojen k Topkapı Sarayı. V následujících letech zde působily také Halkevi v Eminönü a komise pro ochranu historických památek; před knihovnou byla vystavována kolekce lidového umění z Topkapı Sarayı Müzesi. Dnes v místnostech je vystaveno více než sto předmětů a dokumentů patřících třiceti třem autorům; osobní věci Tanpınara a Yahya Kemala Beyatlıho jsou v centru těchto vitrín. Prohlédněte si výstavu a postup V této části knihovny, která nese jméno autora, jsou shromážděny materiály o jeho životě, dílech, osobních spisech a článcích publikovaných v časopise Varlık; pokud máte s sebou knihu Tanpinara, toto je ideální místo k jejímu čtení. Při fotografování prosím nerušte ostatní čtenáře a nepoužívejte blesk u vitrín. Knihovna má zavřeno v neděli; před návštěvou si prosím zkontrolujte její otevírací dobu na oficiálních stránkách. Během této jednohodinové zastávky věnujte dvacet minut prohlídce výstavy, zbytek času věnujte čtení a pozorování výhledem z okna. Po odchodu se vraťte zpět do parku po rampě, vyjděte hlavními dveřmi na ulici Alemdar Caddesi a odbočte doleva, směrem k Sultanahmet. O několik kroků dál se po levé straně, podél hradeb, nachází úzká ulička Soğukçeşme Sokağı, a další zastávka začíná právě tam. Zdroj: Ministerstvo kultury a turistiky, Alay Köşkü; TDV Islámská encyklopedie, Alay Köşkü; Okresní úřad Fatih; Krajský úřad Istanbul.

Po opuštění hlavní brány Gülhane, neprocházejte ulicí Alemdar Caddesi, ale zatočte doleva. Ulice, která se nachází hned za bránou a odbočuje vlevo, je dlážděná a má název Soğukçeşme Sokağı. Vede podél hradeb až k zadní straně Hagie Sofie. Fontána, která ulici dala jméno, se nachází na konci u Gülhane, takže svou procházku začnete právě u ní. Podle Wikipedie pochází fontána z období vlády Selima III., tedy zhruba z roku 1800. Samotná ulice je starší: odhaduje se, že vznikla v 18. století, a pozemkové knihy z roku 1784 uvádějí, že se zde nacházely domy. Při stoupání ulicí se po vaší levé straně nachází hradba, kterou nechal postavit Fatih, řada dvanácti dřevěných domů, dvou až třípatrových, s balkóny a mřížkami, které se opírají o hradbu, a byzantská cisterna. Domy byly osmanské domy se čtyřmi až deseti pokoji, pocházející z 19. a 19. století; v 1980. letech byly v rozpadu. Předseda organizace Türkiye Turing ve Otomobil Kurumu, Çelik Gülersoy, nechal ulici v letech 1985 a 1986 kompletně zrekonstruovat a uzavřel ji pro dopravu; dnešní vzhled je výsledkem tohoto projektu. Podle anglické Wikipedie byla rekonstrukce provedena pomocí železobetonu, přičemž fasády byly obloženy dřevem. Webové stránky Istanbulské knihovny potvrzují, že největší budova byla postavena z betonu a její vnější strana byla obložena dřevem. Všimněte si, že proporce balkonů, mřížky oken a barvy byly navrženy podle starých fotografií ulice, ale materiál je nový. Většina domů je využívána jako ubytovací zařízení; není možné vstoupit dovnitř, ulice je určena k procházkám zvenčí. Věnujte pozornost fasádám, ne cedulím; každý dům má jiný počet pater a uspořádání balkonů, a právě tato odlišnost vytváří rytmus ulice. V dolní části ulice, u hradby, se nachází byzantská cisterna; podle Wikipedie má rozměry přibližně 16 metrů na 11 metrů a výšku 12 metrů, a uvnitř se nachází šest mramorových sloupů. Cisterna byla v letech 1985 až 1987 zrekonstruována a předána do správy soukromé společnosti; pokud je brána otevřená, můžete se podívat z prahu a prohlédnout si sloupy. Největší dům v ulici je třípatrová budova o rozloze 775 metrů čtverečních, ve které se nachází Istanbulská knihovna, do které Çelik Gülersoy daroval sbírku istanbulských knih, které shromažďoval po dobu čtyřiceti let Na horním konci ulice se vpravo nachází zadní zeď Hagie Sofie, a dále se otevírá náměstí, kde se nachází brána Bab-ı Hümayun Topkapiho paláce a fontána sultána Ahmeda III. Věnujte půl hodiny výstupu do kopce, zbytek času věnujte knihovně a cisterně; v ulici nejsou lavičky, takže si odpočiňte na náměstí na jejím konci. Odtud pokračujte před Hagie Sofii na náměstí Sultanahmet a pokračujte západně po ulici Divanyolu, sledujte tramvajovou trať. Muzeum tisku, poslední zastávka, se nachází asi deset minut chůze po pravé straně ulice, ještě před dosažením Čemberlitaš. Zdroj: Wikipedie, ulice Soğukçeşme; Nadace Çelik Gülersoy, Istanbulská knihovna; Wikipedie, ulice Soğukçeşme.

Při procházce po Divanyolu, ještě před dosažením Çemberlitaş, se na pravé straně ulice nachází neoklasicistní kamenná budova se čtyřmi podlažími a symetrickou fasádou, která je domovem Tureckého sdružení novinářů a slouží jako Muzeum tisku. Budovu v roce 1865 nechala postavit ministryně školství Safvet Paša; jejími prvními uživateli byla ministerstva školství a Istanbulská univerzita, tedy turecké ministerstvo školství a univerzita za dob Osmanské říše. Podle Wikipedie se zde 1. července 1875 konala druhá turecká výstava obrazů, na které byly vystaveny i díla Šeker Ahmet Paša. Za vlády II. Abdülhamida byla budova předána cenzurní komisi; ironií osudu je, že místo, kde byla tisková cenzura, je dnes muzeum tisku. V roce 1908 byla budova převedena na obec Istanbul a až do roku 1983 zde sídlily různé obecní útvary. V tomto roce se obec a Turecké sdružení novinářů dohodly na přeměně budovy na muzeum; po rekonstrukci, která trvala od roku 1984 do roku 1988, bylo muzeum otevřeno 9. května 1988. Wikipedie uvádí, že se jedná o první muzeum tisku v Turecku a čtvrté na světě. Nejprve se podívejte na fasádu: uspořádání oken, římsy a kamenné prvky odrážejí pojetí veřejných budov v Istanbulu devatenáctého století. Pokud je muzeum zavřeno, prohlídka zde končí a můžete si budovu prohlédnout zvenku; sdružení uvádí, že je otevřeno během pracovních dnů odpoledne a vstup je zdarma, ale doporučuje se ověřit si aktuální informace na webových stránkách sdružení před návštěvou. Pokud je otevřeno, uvnitř vás čekají čtyři galerie a prohlídka začíná galerií historie tisku. První část galerie je replika tiskárny, kterou v roce 1729 založil İbrahim Müteferrika; je to jediné místo, kde můžete spatřit první kroky tureckého tisku ve třech rozměrech. V tomto patře jsou také noviny Vekayi-i Mısriye z roku 1828, dokumenty z období Druhé konstituční éry a z počátků Republiky. Sekce věnovaná tiskařským a polygrafickým strojům zabere nejvíce času: zde se nachází litografický stroj z roku 1870, typografický stroj z roku 1892, ofsetový stroj vyrobený v Lipsku, rytinářská dílna a stroje používané agenturou Anadolu Agency. Psací stroje, telegrafy a fototelegrafy krok za krokem ukazují, jak se zprávy dostávaly do novin; nezapomeňte si přečíst popisky u strojů. V sekci s osobními věcmi se nacházejí osobní předměty novinářů, jako jsou Po opuštění muzea, kousek dál, na západní straně, se vprostřed ulice tyčí Čemberlitaš, známý také jako Konstantinův sloup. Bylo by vhodné ukončit prohlídku právě tam, u tohoto jednoho z nejstarších památek města. Pro cestu zpět je zastávka tramvaje T1, která se jmenuje Čemberlitaš, umístěna vedle sloupu. Zde se můžete nasednout a za několik zastávek se dostanete do Sirkeci nebo Kabataš. Zdroj: Turecká asociace novinářů, Muzeum tisku; Kulturní portál; Wikipedie, Muzeum tisku Turecké asociace novinářů.