Přejít na hlavní obsah
Radar Türkiye
Objevujte akce v aplikaci
Otevřít
Radar Türkiye

Keramické dlaždice Yıldız: Selčúcká keramická umělecká tradice od Kubadabadu po Karatay.

Když vstupujete do seldžúckých památek v Konye, často si nejprve všimnete spíše barev než samotného kamene.

Radar TürkiyeRadar Türkiye19 Ekim 2026
Zatím bez hodnocení

Přihlas se, abys mohl dávat To se mi líbí a hodnotit

Keramické dlaždice Yıldız: Selčúcká keramická umělecká tradice od Kubadabadu po Karatay.

Když vstupujete do seldžúckých staveb v Konye, často to nejsou kameny, které upoutají vaši pozornost, ale barvy. Kousky tyrkysové, tmavě modré a fialové barvy proměňují interiér kupole v noční oblohu a stěnu v geometrický koberec. Většina těchto barev se dnes nachází na dvou místech: v madrese Karatay v srdci Konye a v nálezech z archeologického naleziště paláce Kubadabad u jezera Beyşehir. Tento text vypráví o cestě skrz seldžúcké mozaikové umění a poskytuje tipy, co si v muzeu všímat. Co jsou to mozaiky a proč je glazura důležitá?

Podle článku v Turecké nadaci pro náboženskou osvětu (Diyanet Vakfı İslam Ansiklopedisi) slovo "mozaika" pochází z osmanského slova "çini", což znamená "čínské výrobky". Základem tohoto umění je malování a glazování tvarovaných desek a jejich následné vypalování. Glazura, která se v peci roztaví, vytváří na desce průhlednou a ochrannou vrstvu, která dodává architektuře trvanlivé barvy. První příklady glazovaných cihel sahají až do starého Egypta a Mezopotámie. Stejný článek uvádí, že seldžúcké stavby byly zdobeny mozaikami i v Chorasanu a Íránu, ale že tento umění dosáhlo svého největšího a neustálého rozvoje v Anatólii. Anatólieští seldžúčtí mistři používali několik různých technik. V prvních příkladech se vyskytují glazované cihly; brzy se přechází k technice mozaiky, kdy se malé kousky glazovaných desek v tyrkysové, fialové, zelené a tmavě modré barvě skládají na sádrovém podkladu. V civilních stavbách, jako jsou paláce a pavilony, jsou stěny obloženy deskami ve tvaru hvězd, křížů, šestiúhlníků a čtverců. Na tyto desky jsou malovány vzory, a to buď pod glazuru, nebo na ni. Encyklopedie také uvádí, že Seldžukové vyvinuli techniku "lüster", která při aplikaci na glazuru vytváří kovový lesk. Svět mozaik v civilních stavbách se výrazně liší od mozaik. Zatímco v mozaikách převládají geometrické vzory a abstraktní rostlinné motivy, v mozaikách paláců a pavilónů se objevuje bohatý svět figur, včetně lidí v různých pózách, lovecké zvěře, ptáků, obouhlých orlů, draků a mýtických tvorů, jako jsou sfingy. Právě tento svět figur je tím, co dělá seldžúcké mozaiky tak živé. Kónya byla jedním z významných center tohoto umění. Encyklopedie uvádí, že v madrese Sırçalı, postavené v roce 1243, se v náp Tato stavba, známá mezi lidmi jako Alaeddin Köşkü, byla podle encyklopedie pravděpodobně postavena v období vlády II. Kılıçarslana, tedy mezi lety 1155 a 1192, a to na základě technických vlastností mozaik a nápisů. Vnější i vnitřní stěny pavilonu byly pokryty mozaikami a štukem. Tento pavilon je známý jako jediná stavba v anatolském seldžuckém umění, která využívala techniku minai. V islámské encyklopedii je technika minai podrobně popsána: žlutohnědá, dobře propracovaná hlína se přeměňuje na čtvercové, hvězdicové, křížové a diamantové desky, které se barví zelenou, tmavě modrou, fialovou a tyrkysovou barvou, glazují se a vypalují. Poté se znovu malují černou, terakotovou, bílou a zlatou barvou a vypalují při nižší teplotě. Díky použití sedmi barev se této technice také říká "heft renk". Na hvězdicových mozaikách byly vyobrazeny osoby sedící v tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém tureckém V obličeje jsou oválné, oči velké a mandlového tvaru, nosy štíhlé a dlouhé, ústa malá; encyklopedie tento typ obličeje považuje za původem ze Střední Asie. Předpokládá se, že portrét vousatého vládce je portrétem Alaedina Keykubada. Mezi nejvýraznější prvky patří také dvouhlavé orlice s nápisem "es-sultan" na hrudi, které jsou symbolem vlády. Svět zvířat je zde bohatý. Kolem stylizovaných stromů života se nacházejí sfingy, sirény, grifoni a dvouhlaví draci. Kromě toho jsou zde vyobrazeny lovecké psy, jaguáři, králíci, antilopy, horské kozy, osli, medvědi, koně, veverky, kachny, dravci, pávi a lvi. Článek publikovaný v DergiPark zdůrazňuje, že tyto figury jsou plné zvířat, mýtických tvorů a symbolů pocházejících z asijské turecké mytologie, a že dlaždice s vyobrazením sirén v paláci si zaslouží zvláštní studium z historického i estetického hlediska. Gipsové reliéfy nalezené při vykopávkách, které zobrazují zvířata a lidi, jsou také vystaveny v tomto muzeu. Karatay: Obloha v kupoli

Dlaždice z Kubadabadu jsou vystaveny v medrese Karatay od roku 1955, tedy v budově, která je sama o sobě mistrovským dílem dlaždic. Podle nápisu na budově ji v roce 1251 nechal postavit Celaleddin Karatay za vlády sultána II. İzzeddina Keykavuse. Budova byla opuštěna koncem 19. století, v roce 1954 byla zrekonstruována a 17. prosince 1955 byla otevřena veřejnosti jako část muzea v Konye. Kulturní portál uvádí, že medrese byla v roce 2014 zapsána do seznamu předběžných zápisů do seznamu světového dědictví UNESCO pod názvem "Medresy anatolských seldžuckých". Srdcem budovy je čtvercový centrální prostor s délkou stran přibližně dvanáct metrů. Vnitřní strana kupole je zcela pokryta mozaikovými dlaždicemi. Bílé gipsové pruhy mezi dlaždicemi tyrkysové a námořnické barvy vytvářejí hvězdná uskupení, která jsou propojena uzly a sahají od spodní části až k otvoru v horní části, čímž vytvářejí dojem hvězdné oblohy. Tíha kupole je přenášena na stěny prostřednictvím ventilů ve tvaru vějíře, které tvoří trojúhelníkové panely v rozích. Pod otvorem v horní části se nachází malý bazén; encyklopedie také poznamenává, že někteří lidé považují tuto konstrukci za observatoř. Jak se v muzeu pohybovat

V muzeu se Pokud si můžete vyhradit jeden den, doporučujeme návštěvu Beyşehiru, kde můžete vidět pozůstatky paláce Kubadabad u jezera. To vám umožní lépe porozumět tomu, kde se ve skutečnosti nacházely hvězdy, které jste viděli v muzeu. Některé artefakty z Kubadabadu jsou také vystaveny v Muzeu keramických děl v Kütahyi. Aktuální informace o otevíracích hodinách a vstupních podmínkách muzeí naleznete na oficiálních stránkách Ministerstva kultury a turismu.

Zdroje:

Komentáře

0/1000

Napiš první komentář