Přejít na hlavní obsah
Radar Türkiye
Objevujte akce v aplikaci
Otevřít
Radar Türkiye

Mersin Sofrası: Od Tantuni po Kerebiçe.

Pro někoho, kdo do Mersinu přijíždí poprvé, je tato města často spojována s jedním konkrétním jídlem: dürüm. "Tantuni" je jídlo, které se často zmiňuje v souvislosti s tímto městem, ale kuchyně Mersinu je mnohem rozmanitější, než jen jedno jídlo.

Radar TürkiyeRadar Türkiye4 Kasım 2026
Zatím bez hodnocení

Přihlas se, abys mohl dávat To se mi líbí a hodnotit

Mersin Sofrası: Od Tantuni po Kerebiçe.

Pro ty, kteří do Mersinu přijíždějí poprvé, je město často spojováno s jedním jídlem – dürüm. Tantuni je jídlo, které se v této oblasti stalo synonymem, ale kuchyně Mersinu je mnohem rozmanitější. Humus a kebab z Tarsu, jogurt z kozího mléka ze Silifke, banány z Anamuru, švestky a olivový olej z Mutu a "kavut", tradiční jídlo pastevců z Bozyazı, to jsou jen některé z pokrmů, které tvoří tuto bohatou kuchyni. Tento článek, vycházející z seznamu geograficky chráněných produktů, který zveřejňuje provinční úřad kultury a turistiky, se zaměřuje na kuchyni regionu a představuje jednotlivé okresy. Na závěr jsou uvedeny návrhy pro ty, kteří chtějí tyto chutě ochutnat přímo a v sezóně. Co znamená geografická ochrana?

Geografická ochrana je označení, které chrání název produktu a spojuje ho s místem, kde byl vyroben nebo vypěstován. Aby produkt získal toto označení, musí být prokázáno, že jeho vlastnosti pocházejí z půdy, klimatu nebo tradičních postupů, které se v dané oblasti předávají z generace na generaci. Na stránkách provinčního úřadu kultury a turistiky je uveden seznam 23 produktů, které v regionu získaly geografickou ochranu, a pro každý z nich je uvedeno datum registrace. Nejstarší záznamy v seznamu pocházejí z roku 2003. "Mersin Cezeryesi" získal ochranu 15. ledna 2003 a "Anamur Muzu" 9. července 2003. Nejnovější záznamy pocházejí z roku 2024 a zahrnují například "Gülnar Kuş Üzümü" a "Anamur Batırığı". Při čtení seznamu je zřejmé, že kuchyně regionu čerpá z dvou hlavních zdrojů: městské kuchyně Tarsu a Mersinu a venkovských a pasteveckých tradic pohoří Toros a západního pobřeží. Tantuni, chuť města

Na stránkách úřadu je "Mersin Tantunisi" uvedena datem 21. března 2017 a je definována jako masové jídlo typické pro region Mersin. Podle textu registrace je charakteristickým znakem použití tučného hovězího masa a bavlníkového oleje. Maso je nejprve zbaveno žilek a blan a nakrájeno na kostky, poté krátce povařeno. Poté je rozloženo na široké pánvi, zalito bavlníkovým olejem, posypáno mletou paprikou, sumakem a solí a opečeno na ohni. Uvařené maso je stahováno od středu pánve k okrajům, kde zůstává teplé. Do pánve je občas přidávána voda, aby se zabránilo připálení a vzniklá pára udržovala maso teplé. Text také vysvětluje, proč je používán bavlníkový olej: při zahřátí nevydává hořký zápach. Tantuni je pod Podle uvedeného textu se sladkost "kerebiç" poprvé objevila ve 40. letech 20. století, kdy ji rodiny zabývající se výrobou sladkostí v centru města vyráběly pouze během ramadánu a svátků a prodávaly ji z vozíků. Postupem času se stala oblíbenou a začala se vyrábět po celý rok. Další detail, který je zdůrazněn v registračním textu, je, že v těstě "kerebiče" se nepoužívá cukr. Sladkost pochází z pěny, která se nanáší těsně před podáváním. Recept na webu "Kulturní portál" také popisuje, jak se tato pěna vyrábí. Kořen zvané "çöven" se nechá přes noc vložit do vody, poté se dlouho vaří a vzniklá voda se šlehá, dokud nevznikne pěna. V receptu na portálu se také uvádí, že na pěnu se posypává skořice. "Cezerye" je sladkost z mrkve.

"Cezerye" je nejstarší položka v seznamu. Podle definice úřadu je hlavní složkou žlutá mrkev. Mrkev se uvaří a nakrájí, poté se smíchá s cukrem, glukózou a kyselinou citronovou, promění se v marmeládu a podrobuje se tepelné úpravě. V této fázi se přidávají ořechy, vlašské ořechy nebo pistácie, v závislosti na variantě. Po odpočinku se "cezerye" tvaruje do požadovaného tvaru. Na stránce se uvádí, že existují varianty s vlašskými ořechy, pistáciemi a také ty, které mají tvar kuličky. V seznamu je tato sladkost uvedena jako první produkt v regionu, který získal geografickou ochranu.

Téměř polovina seznamu pochází z Tarsu, který je sám o sobě kulinářským rájem. "Humus z Tarsu" byl zaregistrován 1. listopadu 2017. Podle textu úřadu se výroba humusu v této oblasti začala ve 20. letech 20. století. Uvařená cizrna se v měděné misce rozmačkává paličkou, přidává se tahini, citronová šťáva, česnek a koření, poté se zalije horkým olejem s chilli papričkami. Volitelně se přidává sušené maso (pastırma) a jídlo se podává teplé. V registračním textu se uvádí, že hrubá textura, která vzniká rozmačkáváním cizrny paličkou, je charakteristickým znakem tohoto produktu. Tahini používaný v humusu se vyrábí z místních sezamových semínek pěstovaných v oblasti Çukurova. "Kebab z Tarsu" a "Lahmacun s vlašskými ořechy z Tarsu" byly zaregistrovány ve stejný den, 17. září 2020. Kebab se připravuje z mletého masa z mladých ovcí a tuku z ocasu, smíchaného s cibulí Podle textu, jogurt má jemnou kouřovou chuť, protože se vaří na dřevěném ohni. Kvašení probíhá v hliněných nádobách, nebo v nádobách zvané "çingil" v dané oblasti, a jogurt se prodává ve stejných nádobách. "Bozyazı Kavutu" je tradiční pokrm, který se připravuje bez vaření z keříbků, sezamu, arašídů a ořechů. Podle textu se "kavut" dříve používal na dlouhých cestách, při přesunech do horských oblastí a u pastevců, a proto se v dané oblasti také nazývá "pástevčí halva". Neobsahuje cukr, sladkost pochází z ovoce. "Anamur Batırığı" se připravuje z jemné bulgur, arašídů, sezamu, sušených rajčat a rajčatové omáčky. V tomto pokrmu se nepoužívá tahini, místo toho se připravuje pasta z arašídů a sezamu. Část se ručně tvaruje do masových kuliček, zbytek se smíchá se studenou vodou a podává se se zeleninou.

Oblast Mersin má mírné pobřeží, které se odráží i v místních plodech. "Anamur Banán" a "Erdemli Banán" jsou uvedeny samostatně. Sklizeň "Anamur Banánu" je nejintenzivnější od října do konce března. Sklizeň "Erdemli Limetky" začíná začátkem listopadu a pokračuje až do února. "Mut Švestka" je švestka určená ke konzumaci a její popis zdůrazňuje její červenou barvu, pevnou dužinu a odolnost při přepravě. V popisu "Mut Olivového Oleje" se zmiňuje olivovník, jehož stáří je odhadováno na 1300 let a který je zapsán jako památný strom. "Gezende Švestka" rostoucí u řeky Göksu je brzká, zelená švestka. "Gülnar Hrozny" jsou malé, bezsemenné, tmavé hrozny, které se pěstují v několika obcích v okrese a jsou určeny ke sušení. "Silifke Jahody" rostou v aluviálních půdách delty Göksu.

Kalendář podle sezóny:
Je snadné převést tento seznam do plánu cesty. Podle zapsaných informací se sklizeň "Erdemli Limetky" koná od listopadu do února, zatímco sklizeň "Anamur Banánu" probíhá od října do konce března, což znamená, že je to období zimních zahrad. "Gezende Švestka" se sklízí brzy, protože stromy se probouzejí už v rané jarní. "Kerebič" se podle textu nyní vyrábí po celý rok. "Şalgam" je v létě osvěžující a v zimě hřejivý nápoj. "Yayl Bandırması" lze podle zapsaných informací skladovat v chladném a suchém místě, zavěšené na provázku, po dobu šesti měsíců Zdroje:

Komentáře

0/1000

Napiš první komentář