Archeologické výzkumy v Kalehöyük trvají již čtyřicet let.

Kolem o několik kilometrů východně od okresu Kaman, přímo u vesnice Çağırkan, se tyčí kulatý kopec, který vystupuje z pouště. Na první pohled vypadá jako obyčejný kopec, ale ve skutečnosti je to mohyla, která vznikla vrstvením osad po tisíce let. Toto místo, známé jako Kaman-Kalehöyük, je předmětem archeologických výzkumů, které provádějí japonští archeologové od léta roku 1986. Tento text se nesoustředí na samotnou mohylu nebo přilehlé muzeum, ale spíše vypráví příběh tohoto dlouhodobého výzkumu: jak začal, co se hledá, co bylo doposud nalezeno a jak se za čtyřicet let proměnil v vědecké centrum uprostřed pouště. Příběh začíná v Tokiu.

Podle vlastních informací Japonského institutu pro archeologii v Anatólii, Centrum pro kulturu Blízkého východu, založené v říjnu 1979 v čtvrti Mitaka v Tokiu, vzniklo na podnět prince Takahita Mikasa, a bylo zaměřeno na výzkum Blízkého východu. V roce 1985 provedlo centrum předběžný průzkum v Kalehöyük. Sedmadvacátá zpráva výzkumného týmu uvádí, že během této první povrchové studie bylo shromážděno přibližně 240 000 artefaktů, včetně úlomků keramiky, železné špíny a dalších předmětů. Po prozkoumání jedné destiny těchto úlomků keramiky bylo zjištěno, že kopec nese kulturní vrstvy staré přibližně 5 500 let. Samotné vykopávky byly zahájeny o rok později. Podle webových stránek institutu, první výkop provedl v roce 1986, jakožto ředitel centra, princ Mikasa, a výzkum probíhá nepřetržitě dodnes. Po mnoho let byl výzkum veden doktorem Sachihiro Omura. Výzkumy v Turecku se provádějí se souhlasem Ministerstva kultury a cestovního ruchu a probíhají ve spolupráci s delegací, kterou ministerstvo každoročně vysílá; zprávy delegace každoročně uvádějí, z jakého muzea delegovaní pracovníci pocházejí. Jak číst mohylu.

V mohyle se čas čte shora dolů. V nejvyšších vrstvách se nacházejí nejnovější osady, v nejnižších nejstarší. Výzkumný tým uvádí, že rozměry areálu jsou 280 metrů v průměru a 16 metrů výšky, což z něj činí mohylu střední velikosti v anatolském měřítku. Nachází se přibližně 100 kilometrů jihovýchodně od Ankary, u staré silnice Ankara-Kayseri. Dosud tým identifikoval čtyři hlavní kulturní vrstvy. Nejvyšší, první vrstva, pochází z období Osmanské říše, tedy z období přibližně 15. až 17. století. Dru Výzkum v oblasti Kalehöyük, který byl zahájen v roce 1986, se zaměřuje na detailní studium vrstev sedimentu. Severní výkop je určen k podrobnému průzkumu jednotlivých vrstev, zatímco jižní výkop umožňuje sledovat uspořádání osídlení různých kultur v široké oblasti. Jeden výzkum se zaměřuje na hloubku, druhý na šířku. Světlo do temných dob

Jedním z klíčových objevů, které proslavily Kalehöyük v archeologické komunitě, je poznatek o období želečného věku. Institut připomíná, že období od pádu říše Hetitů, tedy od 12. do 8. století př. n. l., bylo dlouho nazýváno "temnými dobami", protože se předpokládalo, že nezanechalo žádnou významnou kulturu. Nicméně, ve vrstvě II, která odpovídá počátku tohoto období, byly objeveny střídavé osídlení a bohatá materiální kultura. Zpráva z 24. sezóny popisuje v jižním výkopu částečně zasypané stavby, sloupy rozmístěné v pravidelných intervalech a místnosti se zaoblenými rohy. Stejná zpráva tvrdí, že malovaná keramika nalezená v těchto vrstvách může být klíčem k pochopení kultury "temných dob" v anatolské archeologii. V vrstvách z druhého tisíciletí je jasně patrný vývoj kultury: nejprve období asyrských obchodních kolonií, poté staré království Hetitů a nakonec období říše Hetitů. Zpráva z 25. sezóny popisuje v severním výkopu kamennou zeď vysokou více než tři metry a dlážděnou cestu; v téže sezóně byla nalezena zlatá nádoba na malé základně, a tým ji interpretoval jako dílnu. Železo a dílny

Vrstvy v Kalehöyük uchovávají nejen pozůstatky staveb, ale také stopy výroby. Mezi nálezy z prvních povrchových průzkumů bylo i železné špony, a v pozdějších sezónách byly metalurgie podrobně dokumentovány. Zpráva z 28. sezóny popisuje u hradu z období pozdního železného věku stopy po ohništích, které byly opakovaně používány na stejném místě, železnou struska vzniklá při tavení mědi a kamenné formy. Na základě těchto nálezů tým usoudil, že v této části severního výkopu se nacházely dílny z období pozdního železného věku. Stopy každodenního života jsou také ukryty ve vrstvách. Stejná zpráva popisuje v jižním výkopu dvě obdélníkové sklady s kamennými zdmi. Bylo potvrzeno, že tyto stavby, v nichž byla v předchozí sezóně nalezena pšenice, sloužily jako skladiště. Ve stejné vrstvě byla nalezena malovaná keramika zdobená stylizovanými jeleny. Jak probíhá jedna sezóna výzkumu

Výzkumné zprávy také popisují rytmus Dnes, z dálky pozorující, vidí dlouhé, světlé střechy, které představují tuto ochranu. Kopce byl také fotografován z výšky pomocí digitální kamery připevněné k balónu. Institut v stepi.

Nejtrvalejším výsledkem čtyřicetiletého výzkumu je pravděpodobně areál, který byl postaven vedle kopce. Japonský anatolský archeologický institut byl založen v roce 1998 v obci Çağırkan, v závislosti na centrále v Tokiu. Podle informací institutu bylo po dlouhou dobu prováděno výzkumné práce v prefabrikovaných budovách. Stavba trvalé budovy byla zahájena v roce 2004; výzkumné křídlo bylo dokončeno v září 2005, křídlo pro konference a knihovnu v září 2007. Konferenční sál byl pojmenován po tureckém archeologovi Tahsinu Özgüçovi, blízkém příteli institutu. Článek, který v roce 2024 publikovala Gonca Tunçbilek Dinçer z Nevşehir Hacı Bektaş Veli University, se zabývá tímto areálem z architektonického hlediska. Podle článku se kampus skládá z muzea, skladiště, institutu a ubytovacích bloků; institucionální část se skládá ze tří propojených osmiúhelníkových budov, zatímco sklady artefaktů se skládají ze dvou budov ve tvaru písmene L, které jsou k nim přiléhající. Ve výzkumné části se nacházejí laboratoře, knihovna, studovny, fotografické centrum a konferenční sál. Na webových stránkách institutu jsou také uvedeny oblasti jako konzervace, archeochemie, archeobotanika, zooarcheologie a studie paleoekologie. Ostatní dvě části areálu zpřístupňují příběh kopce veřejnosti. Zahradní památník prince Mikasy, otevřený v roce 1993, a archeologické muzeum, které vystavuje nálezy z Kalehöyük, Yassıhöyük a Büklükale, tvoří společně s institutem jeden kulturní komplex. Portál ministerstva uvádí, že muzeum bylo založeno ve spolupráci turecké a japonské vlády a bylo otevřeno veřejnosti 10. července 2010. Výzkum jako škola.

Kalehöyük není jen výzkumné místo, ale také škola. Institut má mezi svými cíli i vzdělávání mladých výzkumníků a především vzbuzování zájmu o historii a kulturní dědictví u dětí v regionu. Během šestadvacáté sezóny, paralelně s výzkumem, byl v Japonsku a za podpory Ministerstva kultury a turistiky v Turecku zorganizován kurz muzeologie pro odborníky z tureckých muzeí. Ve stejném létě probíhaly také terénní kurzy archeologie, zooarcheologie a archeobotaniky; účastníci pocházeli z Japonska, Turecka, USA, Polska a Austrálie. Institut každoročně nabízí stáž pro studenty konzervace. V roce 20 V první sezóně výzkumu v Yassıhöyük byly nalezeny spálené stěny z nepálené cihly, které byly součástí větší stavby, jak bylo zjištěno při magnetickém průzkumu v letech 2007 a 2008. Podle zpráv z výzkumu tyto stěny zachovaly část své původní výšky, a to 230 centimetrů. Büklükale se nachází na skalnatém výběžku nad řekou Kızılırmak, na trase z Ankary do Kamanu, a nabízí výhled na řeku. Na základě keramiky nalezené na povrchu institut toto místo označuje za město z období říše Hetitů, s průměrem přibližně 500 metrů. Důvod výběru tohoto místa je jasný: v Kalehöyük je vrstva z období říše Hetitů tenká a byla poškozena pozdějšími stavbami z doby železné. Büklükale tak může tento nedostatek doplnit a přispět k vytvoření nepřetržité kulturní historie střední Anatolie.

Jak zažít výzkum:

Nejlepší způsob, jak se seznámit s lokalitou, je návštěva muzea, které se nachází v blízkosti kopce. Doporučuje se nejprve navštívit muzeum, kde se můžete seznámit s modelem kopce a s informacemi o jednotlivých vrstvách, a poté se podívat na kopzec zvenčí. To je nejjednodušší způsob, jak si v mysli uspořádat vrstvy, o kterých je v tomto textu zmíněno. Oficiální zdroje neuvádějí, zda je možné navštívit oblast výzkumu mimo období výzkumu; před návštěvou se informujte o podmínkách návštěvy a aktuálních otevíracích hodinách v muzeu nebo na webových stránkách ministerstva. Výzkum probíhá v letních měsících a v tomto období je na místě tým pracovníků; při pozorování práce týmu je nutné respektovat jejich práci a ochranné konstrukce. V stepi je málo stínu a letní slunce je silné; nezapomeňte si vzít klobouk a vodu. Na konci jara a na začátku podzimu jsou barvy stepi jemnější a procházky jsou pohodlnější. Spolu s přilehlou japonskou zahradou toto místo snadno zabere půl dne během návštěvy města Kırşehir. Za čtyřicet let se z Kalehöyük stala laboratoř, která vrstvu po vrstvě zkoumá pět tisíc let historie ukryté pod kopcem. Toto místo, které se nachází uprostřed stepi a kde archeologové z obou zemí pracují společně, je jedním z nejvzdělnějších míst v Kırşehiru pro ty, kteří chtějí vidět, jak se trpělivá věda zakořenila v daném místě.

Zdroje:

• Japonský anatolský archeologický institut, O nás, https://old.jiaa-kaman.org/en/about_us.html
• Japonský anatolský archeologický institut, Kaman-Kalehöyük, https://old.jiaa-kaman.org/en/exc Výzkumná sezóna (2013), https://old.jiaa-kaman.org/en/excavation_kl_28.html
• Japonský institut anatolské archeologie, výzkum v Yassıhöyük (2009), https://old.jiaa-kaman.org/en/excavation_yh_1.html
• Japonský institut anatolské archeologie, lokalita Büklükale, https://old.jiaa-kaman.org/en/excavation_buklukale.html
• Japonský institut anatolské archeologie, kurz archeobotaniky (2015), https://old.jiaa-kaman.org/en/fc_archaeobotany2015_e.html
• Ministerstvo kultury a cestovního ruchu, Turecká muzea, Archeologické muzeum Kaman Kalehöyük, https://turkishmuseums.com/museum/detail/2118-kirsehir-kaman-kalehoyuk-archaeological-museum/2118/4
• Tunçbilek Dinçer, G. Z. (2024), Prezentace turecko-japonské spolupráce, Archeologické muzeum Kaman Kalehöyük, Časopis Fakulty sociálních věd, Univerzity Hacı Bektaş Veli v Nevšehiru, https://doi.org/10.30783/nevsosbilen.1522065