Přejít na hlavní obsah
Radar Türkiye
Objevujte akce v aplikaci
Otevřít
Radar Türkiye

Čanakkalská keramika: od zdobených talířů po nádoby s hlavami koní.

Někdo, kdo přijede do Çanakkale, často vysvětluje název města tím, že se odkazuje na pevnosti v průlivu. Nicméně, druhá část názvu má vztah k půdě.

Radar TürkiyeRadar Türkiye4 Kasım 2026
Zatím bez hodnocení

Přihlas se, abys mohl dávat To se mi líbí a hodnotit

Čanakkalská keramika: od zdobených talířů po nádoby s hlavami koní.

Do města Çanakkale přijíždějící lidé často vysvětlují jeho název odkazem na pevnosti, které se nacházejí v průlivu. Nicméně, druhá část názvu je spojena se zemí. Článek Serap Işıkhanové z univerzity Dokuz Eylül uvádí, že město bylo postupem času nazýváno Çanakkale, a to jak kvůli výrobě keramiky, tak i kvůli své pevnosti. Tento článek sleduje historii této keramiky. Nejprve se zaměřuje na to, jak se výroba oživila, poté na hlínu, glazuru a následně na formy a nádoby ve tvaru zvířat. Nakonec článek nabízí návrhy, kde tyto keramické výrobky lze dnes vidět a jak v tomto městě poznat toto dědictví.

Podle článku Belgin Demirsar Arlıové a Şennurova Kayy z univerzity v Istanbulu, osmanské keramické umění čerpalo z tří hlavních center: İznik, Kütahya a Çanakkale. Autoři uvádějí, že to, co odlišuje Çanakkale od ostatních dvou, je jeho jednoduchý, lidový styl, který se projevuje v technice, formě a dekoracích. Stejný článek popisuje, že keramická výroba v této oblasti sahá až do starověku a pokračovala v období Římské a Byzantské říše. Dílny, které vznikly v období bejiktů, nedokázaly konkurovat İzniku a byly uzavřeny, přičemž výroba byla obnovena koncem 17. století. Záznam v Kulturním portálu provinční správy kultury a turistiky uvádí, že výzkumy umožnily datovat keramiku z Çanakkale až do 17. století. Vzhledem k tomu, že město bylo přístavem, tyto nádoby byly také obchodovány a dostaly se i mimo Anatolii. Işıkhanová uvádí, že britský cestovatel Richard Pococke, který navštívil město v roce 1740, přirovnal místní keramiku k výrobkům z holandského města Delft a poznamenal, že místní obyvatelé se živili obchodem s hedvábím, plátnem a keramikou. Ve druhé polovině 19. století byla keramika hlavním zdrojem příjmů města. Stejný článek uvádí, že Şemseddin Sami v té době zaznamenal, že v Çanakkale existovalo dvanáct dílen o velikosti továren. Prodeje se rozvíjely až na Kypr, do Řecka a Rumunska. V roce 1890 bylo prodáno více než jeden a půl milionu kusů. V roce 1899 bylo prodáno pouze do zahraničí 1 431 566 kusů, z nichž 389 750 bylo zakoupeno v Egyptě.

Hlína, základ a glazura:

Barvu těchto nádob nejprve určuje hlína. Podle informací, které shromáždila Işıkhanová, mistři získávali hlínu, barvy a glazury převážně z místních zdrojů. V poloostrově Gelibolu, v okolí Eceabatu, se tě Základní nátěr mění barvu nádoby a vytváří čistý podklad pro vzor. Mistři nanášeli základní nátěr buď ponořením nádoby do nátěru, nebo jej na ni nalévali. Pokud na čerstvý základní nátěr nalévali vrstvy různých barev, vznikaly samovolně vlnité vzory. U nádob ve tvaru zvířat se někdy tato vrstva základního nátěru škrábala, aby se vytvořily detaily, jako jsou peří nebo šupiny. V jednom příkladu, který uvedla Işıkhan, byla skořápka nádoby ve tvaru želvy vyškrábána tak, aby připomínala rybí šupiny. Metoda zvaná "ebru" nebo "alaca" spočívala v tom, že na rotující nádobu se nanášely barevné vrstvy základního nátěru v řadách, aby se vytvořily přechody a rozmazané efekty. Před rozšířením plastových nádob byly tyto "alaca" talíře a misky běžně používané v domácnostech. Nejčastěji se v glazurách používaly zelená, hnědá a žlutá. Portál kultury uvádí, že kromě bílého základního nátěru se jako hlavní barvy používaly tmavě hnědá, "Çanakkale" zelená a "Çanakkale" žlutá. Podle Işıkhan starší mistři používali čtyři typy glazur: olověné, boraxové, krycí bílé a průhledné barevné. Pro zelenou se používal "göztaşı", pro některé odstíny se používal měděný prach získaný od měděných výrobců v Biga a pro další se používal oxidovaný povrch železných tyčí. V 60. letech, kdy se olovo stalo drahým a spotřeba keramiky klesla, se dílny začaly obracet k boraxu. Borax poskytoval lesklý povrch, ale byl náchylný k odlupování při vlhkosti.

Kde se vzory vytvářely?

U mnoha nádob z druhé poloviny 19. století je patrné, že vzor byl malován na glazuru. Işıkhan zmiňuje zajímavou poznámku keramického umělce a akademika Erdinče Bakly. Podle Bakly většina nádob opouštěla dílny bez vzorů a vzory byly malovány olejovými barvami v přibližně dvaceti prodejnách na náměstí Hodinové věže. Proto tyto vzory časem vysychaly a odlupovaly se. Pokud si při procházce kolem Hodinové věže vzpomenete na tuto informaci, pomůže vám to vnímat město jako staré keramické tržiště. U starších vzorků jsou vzory pod glazurou. Işıkhan píše, že nádoby z 18. a první poloviny 19. století vykazují pokročilý umělecký vkus prostřednictvím stylizovaných a působivých kompozic. Nejpropracovanější vzory se nacházejí na talířích s prohlubní. Na krémovém základním nátěru jsou malovány hnědé, fialové, Těla nádob jsou často zdobena technikou zvanou "barbotin", což znamená, že jsou opatřena výstupnými prvky, jako jsou bubliny, květiny a ornamenty. Z těchto dílen vznikají také kostky, misky s víkem, cukřenky, vázy a grily. Od poloviny 19. století se začínají objevovat nádoby ve tvaru zvířat. Arlı a Kaya popisují, že nádoby ve tvaru lva, koně, velblouda, medvěda a dokonce i klokana byly někdy používány jako dekorace, někdy jako krabičky nebo cukřenky. U těchto nádob jsou proporce záměrně narušeny. Autoři to připisují buď rychlé a praktické práci mistrů, nebo snaze o vytvoření komického efektu. U nádob ve tvaru pokrčeného velblouda je tělo velké a nohy jsou nepřiměřeně krátké. Nejzajímavější myšlenkou článku je, že tyto tvary mohou být pokračováním velmi staré tradice. Autoři uvádějí, že nádoba s dvěma uchy zdobená reliéfem hadů, vyrobená v Çanakkale v 19. století, je neuvěřitelně podobná nádobě nalezené v starověkém městě Assos. Hrnky s ústy ve tvaru zobáku, hrnky s kroužkovitým tělem a dudlíky ve tvaru zvířat jsou také známé z archeologických nalezišť v Anatólii. Jako příklad je uvedena nádoba s dudlíkem ve tvaru zvířete, nalezená v Kültepe, poblíž Kayseri. Podle autorů je tato kontinuita vysvětlitelná tím, že výroba byla předávána od mistra k učni, nezávisle na oficiálním umění.

Proč se dílny zavřely?

Od začátku 20. století se dílny postupně zmenšovaly. Işıkhan uvádí několik důvodů. Zvýšila se poptávka po levných plastových nádobách a dílny, ve kterých pracovali turečtí, řečtí a arménští mistři, přestaly být schopny platit mzdy. Arlı a Kaya také uvádějí, že na konci 19. století a na začátku 20. století se řada mistrů přestěhovala do některých ostrovů v Egejském moři a tam tuto tradici udržovala. Poslední dílna, která v městě odolávala, byla v roce 1965 nucena se přesunout mimo město, protože údajně produkovala příliš mnoho kouře. Dílny, které také ztratily své zákazníky, tak postupně zanikly. Stránka o okrese Çan na Kulturním Portálu také uvádí, že v 19. a na začátku 20. století došlo ke snížení kvality čanakkalské keramiky, přestože si stále udržovala zájem sběratelů a muzeí.

Jak to znovu oživit?

Pro udržení tradice probíhají akademické studie. Článek Işıkhan popisuje výsledky projektu, který byl realizován na Dokuz Eylül Üniversitesi v letech 201 Autoři také uvádějí, že tyto formy se objevují v zátiších malíře Feyhamana Durana a že moderní turečtí keramici znovu interpretují konve s hlavami koní a nádoby s kulatými těly. Kde tyto keramiky můžete vidět?

Historické vzorky čanakkalské keramiky jsou dnes rozptýleny v různých sbírkách v různých městech. Úřad pro kulturu a cestovní ruch uvádí, že jedna z těchto sbírek, která odráží historickou cestu těchto keramických výrobků, se nachází v muzeu Suna a İnan Kıraç v Antalya Kaleiçi. Příklady uvedené v článku Belgin Demirsar Arlı a Şennur Kaya pocházejí také ze sbírek Kulturního a uměleckého centra Feyhaman Duran na Istanbulské univerzitě, z Muzea Çinili Köşk v Istanbulu a z Etnografického muzea v Ankaře. Pokud se vám podaří navštívit jedno z těchto muzeí, nezapomeňte se podívat na konve s hlavami koní, barevné talíře a nádoby ve tvaru zvířat. Fotografie na obálce zobrazuje čanakkalské keramické výrobky vystavené v muzeu Benaki v Aténách. Zde je několik tipů, jak se seznámit s tímto dědictvím v Čanakkale. Při procházce centrem města, kolem Hodinové věže, si představte, že zde kdysi stály staré obchody. Pokud uvidíte konvi s hlavou koně nebo kachny v keramickém obchodě, všímejte si, zda je nádoba vyrobena z červené hlíny, zda je základ barven a zda je vzor pod nebo nad glazurou. Podívejte se na dno nádoby, často to ukáže barvu hlíny. Aktuální informace o dílnách a výstavách můžete získat na Úřadu pro kulturu a cestovní ruch a na univerzitním výzkumném centru. Když se podíváte na konvi, vzpomeňte si, že byla vyrobena na břehu úžiny, z místní hlíny a s pomocí znalostí předávaných od mistra k učedníkovi, a pak vám bude jasné, proč se město jmenuje Čanakkale.

Zdroje:

Komentáře

0/1000

Napiš první komentář