Monologlar Müzesi “Kuğugölü”

Co si dům pamatuje? Ticho dětí, které v něm vyrůstaly? Nedokončená rozloučení? Nebo to společné dědictví, ze kterého se nikdy nemůžeme vymanit?
Některé domy uchovávají pouze vzpomínky. Jiné se stávají samotnou minulostí.
Uvnitř probíhá tichá bitva: roky uzavřených zásuvek, odložených konfrontací a myslí, které se snaží přežít ohýbáním času. Sedmnáct let absence, chronické bolesti vryté do těla a nikdy neodeznělé, hluboce zakořeněné dědictví, které se zdá, že by mohlo být vymazáno jedním převodem vlastnických práv... Všechno je za těmi samými dveřmi.
Některé dveře se otevírají ne jen proto, abychom vstoupili, ale také proto, abychom už nikdy nevystoupili jako stejní lidé. Nikdo se nikdy nemůže skutečně vymanit ze své minulosti; jen si myslí, že se od ní vzdálil.
Když se po letech vrátíte do domu, který jste opustili, první, co vás tam přivítá, jsou vaše vlastní lži.