Herkes Yolunda

Všichni jsou na správné cestě.

Příběh sleduje mladou ženu, která, na rozdíl od lidí v jejím okolí, ještě nikdy nezažila pocit touhy odejít. Vypráví o tom, jak se odváží opustit své dosavadní prostředí a vydává se na fantastickou cestu, která ji zavede z pokoje ven, do ulice, do lesa, k moři a nakonec do pustiny. Místo aby reagovala impulzivně na společenské normy, binární vztahy, rodinnou strukturu a život ve velkoměstě, které jí brání v touze po změně, tato mladá žena se k nim staví s vlastním, ironickým stylem, zpochybňuje je a bojuje s nimi.
Toto je první divadelní hra, kterou herečka a umělkyně, která se podílí na různých projektech v oblasti divadla, tance a performance a zároveň vytváří vlastní projekty, sama napsala, režírovala a hraje v ní. Hra vytváří pohádkový svět pomocí formy vyprávění, která klade důraz na originální zvukovou kulisu a pohyby, které zkoumají fyzické limity herců. Rytmus pohybu, čas, prostor a vztah herce s publikem vytvářejí na jevišti „hraný“ projev, který je charakteristický pro danou postavu. Postava se k tématům týkajícím se města, ulice a vztahů mezi muži a ženami staví přímočaře, ironicky a kriticky.

Umělkyně se inspirovala povídkami „Plamenné řasy“ od Sevgi Soysal a „Znovu Středozemí“ od Tezer Özlü.

„Všichni odešli.“
Zůstávám zde, zraněný a poznamenaný odchodem těch, kteří odešli.
Kdo teď vyřeší tento problém?
Pojedu do Bozkıra. Moje matka na mě čeká. Ona dokáže zmírnit mou bolest.
Musím se dostavit...
Musím vyrazit...
"Přišel jsem příliš pozdě."

„Je teď den, nebo noc?“
O čem jsme vlastně mluvili? O tom okamžiku, kdy se noc začíná měnit ve dne…
I když se i noc mění ve dne, proč mi nikdo… Ticho!
Hledám způsob, jak vyjádřit něco bez použití slov. Právě teď.
„Sledujete můj myšlenkový proces?“

------------

„V části hry, která trvá 1 minuta a 30 sekund, se používá zdroj světla, který by mohl vyvolat fotosenzitivní epilepsii.“