ÇİÇU

„Každý člověk by měl mít alespoň někoho, s kým se může pohádat, protože i hádka může být zdrojem štěstí.“

V starém bytě v Istanbulu se snaží žít ve světě, který si sám vytvořil, a v rámci vlastních, stanovených hranic.
Příběh jednoho osamělého muže odhaluje v celé své nahotě lidskou potřebu být milován, pochopen a cítit se součástí něčeho. Adam, jehož vazby na vnější svět postupně slábnou, dává život svým věcem, vytváří si imaginární vztahy a s přítelkyní jménem Čiču si buduje vlastní svět. Každý krok, který podniká, aby se vymanil ze své samoty, ho však vtahuje hlouběji do vnitřního bludiště. V tomto světě, kde se prolínají realita a fantazie, láska a závislost, svoboda a uvěznění, se stále více prohlubuje otázka, zda je největším lidským strachem zůstat sám, nebo se cítit osamělý i v přítomnosti druhých. „Člověk se někdy unaví ne z vlastní samoty, ale z toho, že nenajde nikoho, s kým by ji mohl sdílet,“ říká se ve hře „Čiču“. Dílo, které přináší bystré postřehy, společenskou ironii a typické lidské rozpory, vnímá samotu nejen jako stav, který zažívá jeden člověk, ale jako neviditelnou klec, kterou si sami budujeme. Hra tragikomicky zobrazuje boj člověka se svou vlastní osamělostí, na tenké hranici mezi touhou být milován a pochopen a schopností skutečně se s někým spojit.