Annemin Odası

Dva sourozenci, kteří po dlouhá léta udržovali odstup, se setkávají, když se dozvědí, že jejich matka bude propuštěna z nemocnice a stráví své poslední dny v domě Zeynep. Připravují pro ni pokoj a během těchto čtyř dnů se tato příprava promění v příležitost k vyrovnání se s minulostí.
Tato místnost už není jen nemocniční pokoj; je to místo, kde se otevírají témata, která byla roky potlačována, kde se odhalují potlačené emoce a kde se řeší nedokončené záležitosti.
Dívka, která si buduje život útěkem od matky, a chlapec, pro kterého je mateřská láska to nejdůležitější, se ocitají ve stejném domě, v téže situaci, a ačkoliv se střídavě smějí a vzpomínají na dětství, zároveň se potýkají s těžkými momenty, kdy se střetávají pocity svobody a sobeckosti, víry a nevěry, sounáležitosti a opuštění.

Zeynep se ptá, proč od své matky necítila lásku, kterou potřebovala, a jak tato absence ovlivnila její život. Hasan naopak v sobě skrývá bolest z toho, že jeho matka upřednostnila jeho sestru, se kterou se už léta neviděla, a ne jeho.
Dva sourozenci, kteří se snaží proměnit jednu místnost a tím vlastně znovu vytvořit své vlastní dětství, se nakonec setkávají v jedné zásadní otázce:

Proč si má máma vybrala „tuto místnost“, aby čekala na svou smrt?