Holzmeister, Egli, Taut a Jansen: Ankara.

Do areálu vstupte z západní strany ulice Turgut Baştuğ; celý areál je uspořádán kolem pěší zóny, jak popisuje Goethe-Institut. Tato zóna se zvedá monumentálními schodišti, prochází prostorem pod starou budovou rektorátu a otevírá se do oblasti s pěti budovami, které jsou uspořádány symetricky po dvou na každé straně. Původní návrh areálu a některé budovy pocházejí od německého architekta jménem Baurat Naht. Po sporu ohledně honoráře se Naht vrátil do své země a celý projekt byl předán Egli, který jej dokončil v roce 1933. Stejného roku byla založena i instituce: Vysoká zemědělská škola v Ankaře, otevřená v roce 1930, byla 30. října 1933 přeměněna na Vysoký zemědělský institut, který se inspiroval německými zemědělskými fakultami a zahájil svou činnost s pěti fakultami: zemědělskou, lesnickou, veterinární, přírodních věd a zemědělských umění. V roce 1948 byly zemědělská a veterinární fakulty začleněny do Univerzity v Ankaře; až do roku 1955 byla tato instituce jedinou zemědělskou fakultou v zemi.

Nejlépe se dílo Egliho projevuje ve staré budově rektorátu: dvoupatrová budova s polovičním suterénem, obdélníkového tvaru, bez jakýchkoli ornamentů. Západní fasádu tvoří široký portikus ve dvou patrech; symetrická schodiště po obou stranách vás vyvedou na vyvýšenou úroveň. Fasáda je potažena omítkou "edelputz"; uvnitř se nachází dřevěná podlaha, dřevěné obložení a dřevěná schodiště s třemi rameny. Konferenční sál v severní části přízemí svědčí o významu, který byl v té době přikládán vysokému školství. Budova patologie je dalším příkladem pečlivého návrhu areálu. Jedná se o otevřenou univerzitní oblast; jak uvádí Kulturní inventář, je přístupná, nicméně doporučuje se řídit se pokyny osoby u vchodu a během výuky se pohybovat tiše.

Zdroj: Goethe-Institut; Fakulta zemědělství Univerzity v Ankaře; Kulturní inventář.

Vyjděte z náměstí Ulus směrem na jih a zamiřte k začátku ulice Atatürk Bulvarı, kde se nachází budova opery. Pětapůlpatrová kamenná budova s adresou číslo 13 byla navržena architektem Holzmeisterem pro Realitní a Úvěrovou banku. Podle zdrojů byl návrh vytvořen v letech 1933-34 a dokončení proběhlo v letech 1934-35. Na fasádě si můžete všimnout neoklasicistní architektury, mramorového obložení a vchodu z opracovaného ankaritského kamene. Budova, která po dlouhou dobu zůstala opuštěná, byla zrekonstruována společností PTT a v říjnu 2013 byla otevřena jako Muzeum poštovních známek. V muzeu jsou vystaveny poštovní známky z období Osmanské říše a Republiky, tematické série, pohlednice a předměty z historie komunikace. Wikipedia uvádí, že v muzeu je vystaveno 4 404 tureckých a 1 500 zahraničních poštovních známek. Aktuální otevírací dobu a podmínky vstupu si můžete ověřit na webových stránkách společnosti PTT. Tato budova je jediná, kde můžete vidět interiér, schodiště a výšku stropů od architekta Holzmeistrera; nezapomeňte se podívat nahoru, i když se díváte na známky.

Opusťte muzeum a projděte se ulicí İstiklal Caddesi. Budova Turecké centrální banky s číslem 10 je také dílem Holzmeistrera a byla postavena v letech 1931-33. Banka byla založena zákonem z roku 1930, začala fungovat 3. října 1931 a její hlavní sídlo je stále v této budově. Nemůžete vstoupit dovnitř, ale můžete se podívat zvenku. Podle popisu v Kulturním inventáři: symetrické uspořádání, ustoupený tříosý vchod a široký štít, kamenné povrchy, pravidelné řady oken a skrytá střecha zakončená jemným lemem. Je jednou z budov, které byly v roce 2025 zařazeny do seznamu předběžných kandidátů UNESCO. Když se vracíte na náměstí, podívejte se také na budovu Sümerbank, která se nachází naproti. Často se jí připisuje autorství Holzmeistrera, ale byla navržena německým architektem Martinem Elsaesserem v letech 1937-38, otevřena 29. října 1938 a dnes ji využívá Univerzita sociálních věd v Ankaře.

Zdroj: PTT; Archiv; Kulturní inventář; Historie TCMB; Wikipedia.

Vyjděte z Muzea hedvábí po Atatürkově bulváru směrem na jih. Po průjezdu kolem opery se na bulváru nachází dlouhá budova s plochou střechou, která dnes slouží jako odborná a technická střední škola Zübeyde Hanım. Jedná se o budovu, kterou navrhl Egli v letech 1930–34 a která původně sloužila jako dívčí institut Ismet Paşa. Budova se skládá ze čtyřpatrové hlavní části s horizontálními liniemi, dvou vertikálních bloků s okny schodišť a dvou salonů umístěných v rozích, které byly přistavěny v roce 1934. Balkóny mají zaoblené rohy, které připomínají Mendelssohna. Goethe-Institut ji považuje za jeden z nejranějších a nejkonzistentnějších příkladů mezinárodního stylu v Ankaře. Budova je viditelná zvenku, protože se jedná o školu. Zde se otočte do ulice Sezenler a pokračujte k Tautově střední škole.

Ankarská střední škola Atatürka byla založena v roce 1886 jako gymnázium a v roce 1938 získala své současné jméno. Do této budovy, kterou navrhli Bruno Taut a Franz Hillinger v roce 1937, se škola přestěhovala 10. října 1940. Taut přijel do Turecka v roce 1936 a vedl architektonické oddělení Ministerstva školství. Ve stejných letech navrhl budovu Fakulty jazyků a historie a geografie a také tuto školu. Krátce poté, co navrhl katafalk Atatürka, zemřel v Istanbulu v prosinci 1938. Vzhled budovy je dobře viditelný z ulice Sezenler: Vstup do bloku A má vyvýšenou podlahu s obložením z ankařského kamene a dvě řady sloupů s širokými římsami, zatímco vstup do bloku C na jižním konci je zakryt deseti sloupy s římsou. Taut se vyhnul symetrii; do východně-západních křídel umístil učebny, zatímco do kratších křídel umístil konferenční, jídelní a sportovní sály. Budova je postavena z opracovaného kamene, který je v dolní části obložen, zatímco horní část je omítká a střechy jsou kryté taškami. Bývalá budova pro ředitele, která se nachází v jihozápadním rohu, dnes slouží jako školní muzeum. Jedná se o funkční střední škola; nevstupujte do areálu, ale pozorujte budovu z chodníku.

Zdroj: Goethe-Institut; Leyla Alpagut (DergiPark, Mimarlık 351); MEB; Wikipedie.

Dostaňte se do Cebeci vlakem Ankaray a pěšky se přesuňte na sever, do Mamak Kulturního centra, což je vzdálenost asi 10 minut. Tato budova je jednou z prvních prací Egliho v Ankaře: Škola hudebních pedagogů (Musiki Muallim Mektebi). Škola byla založena 1. září 1924 s cílem vzdělávat učitele hudby pro střední školy a začala v cihlových budovách v Cebeci. Nová budova, kterou Egli postavil v letech 1927–1929, poskytla této první hudební škole v zemi trvalé zázemí. Pokud se na budovu podíváte shora, připomíná obrácený klavír; učebny, sály, jídelna, ložnice a pracovna byly seskupeny v jedné budově. Ve 30. letech se škola přeměnila na akademii a poté na Státní konzervatoř v Ankaře, a v roce 1938 byla rozšířena o nové prostory. V roce 1985, když se konzervatoř přestěhovala do nové budovy, se tato budova stala administrativní budovou obce Mamak; od roku 2005 byla zrekonstruována a přeměněna na kulturní centrum.

Dnes v budově najdete divadlo, výstavní sály a koncertní sály, knihovnu, obecnou konzervatoř a kurzy; je to tedy jediná školní budova, kde můžete volně procházet po chodbách a obdivovat dílo Egliho. Její jednoduché tvary a bez okrášlení odrážejí raný racionalismus Egliho; na konci 20. let bylo navrhování budovy v Ankaře v tomto stylu jedním z prvních projevů odklonu od jazyka klenutých a obloukových konstrukcí, jak o tom vypráví Goethe-Institut. V seznamu budov v Ankaře, které vytvořil Egli, je tato budova uvedena jako Státní konzervatoř a datována lety 1927–1929. Pokud probíhá nějaká akce v sále, určitě se podívejte dovnitř; program si můžete zkontrolovat na webových stránkách obce. Pokud přijedete během dne, poslouchejte zvuky hudebních nástrojů v chodbách; budova stále učí hudbu.

Zdroj: Goethe-Institut; Obec Mamak; Ekonomim; Wikipedie.

Návštěva budovy tureckého parlamentu:

Vraťte se linkou Ankaray na zastávku Kızılay a pokračujte po Atatürk Bulvarı směrem na jih, až k budově Ministerstev. Tato budova, s fasádou z béžového travertinu o délce 248 metrů, je posledním a největším projektem architekta Holzmeistera v Ankaře. V roce 1937 vypsal parlament mezinárodní soutěž o nový objekt; přišlo čtrnáct návrhů a v rozhodnutí, které bylo zveřejněno 28. ledna 1938, se první místo rozdělilo mezi Holzmeistera, Francouze Alberta Lapradea a Maďara Aloise Mezaru; k realizaci byl vybrán návrh Holzmeistera. Stavba byla zahájena na podzim roku 1939, ale druhá světová válka a finanční problémy stavbu na několik let zastavily; v roce 1957 se v budově, která ještě nebyla dokončena, konala schůzka Bagdádské pakty. Když se Holzmeister v roce 1948 vrátil do Rakouska, stavbu dohlížel jeho student a asistent Ziya Payzın. Budova byla dokončena v roce 1960 a otevřena 6. ledna 1961; od soutěže do jejího otevření uplynulo celkem dvacet tři let.

Pětinásobná betonová konstrukce má fasádu z travertinu a interiér je zdoben třiceti druhy místních mramorů. Hlavní vstup vede pěti bronzovými dveřmi do reprezentační haly. Sál pro obecnou schůzi byl v roce 1995 upraven do podoby polokruhu s amfiteátrem. Monumentální styl, který Holzmeister od roku 1927 prosazoval v oblasti Devlet Mahallesi, tedy symetrie, obklad kamenem a zvýšený vstup, zde dosahuje svého největšího rozsahu. Budovu můžete vidět zvenku; pro lepší výhled přejděte na chodník naproti Atatürk Bulvarı, který obklopuje celou fasádu. Pokud chcete vidět interiér, parlament každou první sobotu v měsíci pořádá "Den otevřených dveří": není nutná rezervace, stačí se dostavit s platným dokladem totožnosti, získat průkaz návštěvníka u brány Dikmen a vstoupit; během zasedání obecné schůze, během rozpočtových jednání a během státních svátků není k dispozici průvodce. Pro informace o časech navštivte stránku "Den otevřených dveří" na webových stránkách tbmm.gov.tr.

Zdroj: Stránka "Den otevřených dveří" na webových stránkách tureckého parlamentu; SALT; Goethe-Institut; Wikipedie.

Nasedněte na tramvaj Ankaray a vystupte na zastávce Bahçelievler. Když Jansen vyhrál soutěž v roce 1928, bylo mu zadáno naplánovat Ankaru pro populaci 300 000 obyvatel; Novýşehir se stal centrem ministerstev, Kale zůstal jako zelená oáza, Atatürkova třída byla navržena jako hlavní osa a plán byl schválen 23. července 1932. Bahçelievler představuje nejkonkrétnější realizací tohoto plánu v oblasti bydlení. V letech 1934-35 založili vysoce postavení úředníci bytovou družstvo, které bylo prvním svého druhu v Turecku; podle návrhu Jansena byla vybrána lokalita na západě města, na pozemcích bývalé usedlosti Abdi Paşa, která ležela mimo tehdejší hranice města. Jansen navrhl nejen uspořádání, ale i typy domů: přibližně 350 domů, dvoupatrových, s předzahrádkou a zahrádkou, obklopených třemi řadami akátů, s zelenými pásy, a v centru školy, tržnice, klubu a knihovny. V původním plánu byly rovnoměrně rozmístěny samostatné domy, řadové domy a dvojdomky; členové družstva si přáli mít vlastní domy se zahradami, a místní architekti plán přizpůsobili. Základní škola byla postavena v roce 1945.

Dnes je 7. ulice, tedy ulice Ašgabat, hlavní ulicí této zahradní čtvrti. Jak uvádí Goethe-Institut, zahrádkami vybavené domy postupně ustoupily vysokým bytovým domům; z domů, které navrhl Jansen, se dochovalo jen několik. Při procházce po ulici se podívejte na šířku parcel, řady stromů v bočních uličkách a zbytky zahradních zdí v rozích; v struktuře ulice lze stále rozpoznat stopy původního plánu. Princip, který Jansen prosazoval a který zmiňuje MİMDAP, „Ankara nikdy nemůže být průmyslové město“, zde získává svůj význam: obytné čtvrti pro dělníky byly oddělené a jednodušeji naplánované, zatímco čtvrti pro úředníky byly vybaveny zahradami. Zde, na chodníku této zahradní čtvrti, ukončete svou cestu.

Zdroj: Goethe-Institut (Jansen, Bahçelievler, Plánování čtvrti); MİMDAP; Wikipedie (Plán Jansena).