Şairin Kayığı

Představení je vyprávěno očima vypravěče, který se sám označuje ne za „obyčejného lodivoda“, ale za „společníka básníků“. Tato loď v pravém slova smyslu nepřeveze cestující na druhý břeh; spíše shromažďuje významné osobnosti turecké poezie (Can Yücel, Edip Cansever, İlhan Berk, İsmet Özel, Tomris Uyar, Ece Ayhan, Nilgün Marmara, Ülkü Tamer a Sezai Karakoç) u jednoho stolu. Cestující nemají zavazadla, ale nesou s sebou nedokončené verše a vzpomínky na dětství. Během představení tito básníci diskutují o tom, co je poezie, o životě, smrti, otcích, osamělosti a vlasti, každý svým jedinečným stylem. Nakonec si vypravěč uvědomuje, že ve skutečnosti není lodivod, ale „posluchač“ těchto lidí, kteří „opravují paměť“, a ukončuje představení tím, že nabídne prázdnou židli u stolu divákům (čtenářům).